Prostor této čajovny si vybavuju z Amadea. Miloš Forman tu točil, protože se znal s vaším tatínkem?
Určitě. Bylo neobvyklé, že Miloš Forman mohl v roce 1982 točit film v Praze, tak chodil po známých, chtěl mít jistotu, že bude všechno v pořádku. Pamatuju si, že byl únor, sněžilo, když přišli s producentem a spisovatelem Schafferem. Otevřel jsem jim, oni byli nadšeni, že mluvím anglicky, a mohl bych s nimi na filmu také pracovat.
A dělal jste pro film plakát.
To bylo ale později, už v USA. Odjel jsem tam v létě 1982 původně na tři měsíce.
Trošku se vám protáhly.
Já to ale nikdy nebral jako emigraci. Nepřipustil jsem si to.
Proč jste se rozhodl, že v Americe zůstanete?
V roce 1979 jsem studoval v Londýně na Royal College of Art a nabídli mi stipendium, že můžu zůstat ještě rok. Volal jsem do Prahy kvůli prodloužení pobytu v zahraničí, ale řekli mi, že si musím osobně přijet pro povolovací razítko. Vrátil jsem se a oni mi místo toho sebrali pas. Pak můj krátký animovaný film na festivalu v Západním Berlíně vyhrál první cenu a já mohl později odjet do Spojených států pracovat na jiném filmu pro letní olympiádu. Když ale socialistické země svou účast v Los Angeles zrušily, přišel telegram, že se mám vrátit.
Pořád tomu nemůžu uvěřit. Je propojená se čtyřmi lidmi, kteří pro mě v životě hodně znamenali a taky ji dostali: Maurice Sendak, jenž mi pomohl do světa dětských knih - před pár týdny zemřel. Pan profesor Trnka, který si mě vybral jako svého žáka, ale nevyšlo to, zemřel. Pak myslím na Quentina Blakea, ten mě učil v Anglii, a Tomiho Ungerera, jenž mi párkrát poradil.
Připadám si jako na Olympu. Je to dojemné. V srpnu roku 1968 jsem byl v Dánsku, kde mi dali sto dánských korun na přežití, než se rozhodnu, co budu dělat dál. Říkám si, že když mi teď bude dánská královna cenu předávat, mohl bych jí tu stovku vrátit.