Jako profesionální muzikant vystupuje už víc než dvacet let. Poznali jsme ho v mnoha podobách: jako českého "depešáka" od hlavy až k patě v černé barvě, jako největšího propagátora judaismu v českém showbusinessu, jako muzikálovou hvězdu i jako jednoho z umělců, kteří dokázali veřejně promluvit o svých maniodepresivních stavech. Nyní se Petr Muk (45) vrací s novým albem V bludišti dnů.
Petr Muk: Mezi popem a židovstvím
Než se Petr Muk stal zpěvákem z povolání, pracoval na jihu Čech jako mostní technik a dispečer silničních sypačů. "Měl jsem na starosti oblast Temelína v době, kdy se tam stavěla elektrárna. Každý den jsem se bál, jestli nebude sněžit, protože kdyby do Temelína nedorazily autobusy se zaměstnanci, byl bych synem smrti," vzpomíná.
Už krátce poté se ale vydal na hudební profesionální dráhu. Jeho i celou kapelu Oceán proslavila píseň Ráchel, inspirovaná biblickým příběhem. "Byl to první singl, který nás s Petrem Kučerou vyhoupl nahoru, to Dušan Vozáry ještě vůbec v Oceánu nebyl. Původně Kučera text přinesl jako recitaci. Oba jsme byli u hrobu Ráchel. Ale kdo roku 1988 pochopil duchovní podtext písně a to, že vychází z bible, z příběhu o Ester a Ráchel, to nevím," konstatuje.
V jeho písních tomu tak bylo vždycky - milostná lyrika a duchovní témata v nich šla ruku v ruce. Petr Muk ostatně filozofii hltal už od teenagerských let, kdy chodil na bytové semináře filozofů z disentu. "My jsme v té době vůbec nepili, důležitější pro nás bylo rozebírat třeba Heideggera. Plastici a další lidé z undergroundu se nám zdáli příliš nasáklí alkoholem, držící se moc při zemi."
Duchovní hledání ho přivedlo k serióznímu zájmu o judaismus: nechal se obřezat, docházel do synagogy, dokonce si domů pořídil dva oddělené dřezy pro košer kuchyni. Kvůli svému povolání však nikdy nemohl důsledně dodržovat šábes: "V roce 1997 jsem už byl blízko konverzi, ale zjistil jsem, že hlavním zdrojem mých příjmů jsou vystoupení, která jsou v pátky a soboty. Věděl jsem, že bych nedokázal dodržovat tahle zásadní ustanovení, tak zatím zůstávám na cestě a jednou to snad dotáhnu do konce."
Petr Muk
Boj s depresí
Mimo svou kariéru v kapelách Oceán a Shalom a dráhu sólového zpěváka Petr Muk vynikl také jako jedna z největších českých muzikálových hvězd. Zahrál si prince v Rusalce, titulního hrdinu v Galileovi i tvůrce Golema, rabbiho Loewa.
Ti, kdo ho viděli vystupovat na jevišti, však stěží mohli poznat, že jeho soukromý život už od osmdesátých let tíží kletba maniodepresivních stavů. "Deprese u mě začly v devatenácti, ale do roku 1994 jsem se deset let neléčil a přikládal to vnějším vlivům. Řešil jsem to pomocí špuntů do uší a prášků na spaní i na uklidnění," vysvětluje. Zatímco v manické fázi své choroby prý byl schopen se vzbudit uprostřed noci a začít nahrávat hudební nápady, ve fázi depresí přestával komunikovat se světem.
Deprese mu dokázaly zkazit i jedno z nejkrásnějších období života - v roce 2006, krátce po své druhé svatbě s bytovou architektkou Evou, se odebral do psychiatrické léčebny, kde podstoupil i léčbu elektrošoky. "To rozhodnutí jsem úplně neudělal já. Vlastně mě přesvědčila manželka a dcera. To ony mě tam dovedly. Mně se nikam nechtělo, měl jsem pocit, že to je zbytečný. Propadnul jsem se do stavu, kdy jsem přestal komunikovat, nejedl jsem, zhubnul jsem o deset kilo," přiznává. Nakonec však právě on je jedním z příkladů toho, že i s depresí se dá žít. A také toho, jak s ní bojovat: "Amatérské léčení není dobrá cesta. Alkohol pomáhá jen zdánlivě. Druhý den ráno je pak člověku ještě hůř."