„Zloba mě dostává do stavu úzkosti. Proto se podobným pocitům snažím vyhýbat. Učili mě, že zlo plodí zas jen zlo.“
Pavlíno, je krása pro ženu výhodou?
Fyzická? Myslím, že spíš nevýhodou. Chlapi se vás bojí a ženské závidí. Jste izolovaná a cítíte se jako vyvrhel společnosti. Lepí se na vás podivné typy, které si potřebují polechtat vlastní ego – a hlavně jen do doby, než to pro ně přestane být výhodné. Pak vás zavrhnou. Osobně ráda stárnu...
Kromě modelingu se zabýváte herectvím. Těšíte se snad na role babiček?
A jak! Hlavně aby šlo o dobré role, kde můžu ukázat, že něco umím. Ne že jsem modelka, která si vzala do hlavy herectví.
Jaký žánr vás láká?
Opravdové životní příběhy. Třeba Kramerová versus Kramer je můj osudový film. Promítala jsem si ho po rozvodu a pokaždé jsem u něj hrozně brečela. Nebo Madisonské mosty. Nádhera. Čtyři dny štěstí v životě ženy, která se jinak plně oddala rodině...
Jak byste se zachovala vy?
Láska je dárek, lituju lidi, kteří ji nepotkali. Pro mě by život bez ní neměl smysl. Nevím ale, jestli bych v té počáteční euforii rozeznala,
že TOHLE je ono. Potřebuju čas, abych zjistila, jestli se z toho vyvine vztah, kdy bych za toho druhého i dýchala.
Přinášíte si do vztahů něco z manželství svých rodičů?
Máma je s tátou taky od svých šestnácti, jenže já byla už ve dvaceti rozvedená, což beru trochu jako životní prohru. I když z mamky občas vypadne něco ve smyslu: Někdy žasnu, jak jsem to s tím dědkem mohla vydržet.
Proč?
Táta je hodný člověk s velkým srdcem – ale typický český chlap, který chce mít hlavně klid a raději se moc neplete ani do aktivit kolem rodiny. Já bych chtěla, aby chlap pomáhal, ale ne při mytí nádobí. Aby hrál svou roli. I proto jsou problémy ve vztazích – jsme ve finále schopnější, víc zvládáme, už i děti si pořizujeme bez nich – a chlapi degenerují. Totálně jsme je oslabily a pak se divíme, že kvalitních mužů je málo. Kdyby se mi poštěstilo druhé dítě, chci si ho užít.
Co jste schopná obětovat pro lásku?
Hodně. Když mluvím o vlastním manželství – i kariéru, kdybychom si byli lidsky rozuměli. Modeling pro mě nebyl vůbec o seberealizaci, dělala jsem ho pro peníze, byla to jediná možnost obživy. Co si má počít dvacetiletá cizinka ve Francii? Byly to rychlé a svým způsobem snadné peníze. Dvakrát
jsem odmítla nabídky na práci – nejdřív jsem byla těhotná a pak šlo o práci v New Yorku, jenže já chtěla zůstat nablízku synovi.
Alainovi je už dvacet. Co dělá?
Uvažoval o matematice, nakonec se rozhodl pro práva a strašně ho to baví. To já, když jsem je studovala, brala jsem to jako vedlejšák k modelingu, abych něčím „zaplnila hlavu“.
Jako byste ji neměla plnou tahanic o syna, kteráho svěřil soud do péče otce. Jak často jste tehdy plakala?
Mockrát. Hlavně když přišla neděle večer a musela jsem ho vracet otci. Deset let. Podle francouzského práva se děti ve dvanácti můžou rozhodnout, s kým chtějí žít.
Nenáviděla jste hodně bývalého muže?
To ne. Zloba mě dostavá do stavu úzkosti. Proto se podobným pocitům snažím vyhýbat. Učili mě, že zlo plodí zas jen zlo.
Chápal syn, co se kolem něj děje?
Umíte si představit, co je to pro mámu, když jí berou ditě a ono brečí, že chce zůstat? Ale rychle mu došlo, že to, co mu říká tatínek, není vždycky pravda, dokonce to bývalému asi v osmi letech řekl. Naštěstí jsme byli pořád v kontaktu. Měla jsem nárok trávit s ním každý druhý víkend a polovinu
prázdnin. Ve francouzském školském systému mají děti vždycky šest týdnů školy a dva týdny prazdnin, v letě dva měsice. Pořád jsem odškrtávala dny v kalendáři.
To o něj váš ex opravdu tolik stál?
Spíš to byla uražená ješitnost a touha se pomstít. Ale i jeho rodiče, s nimiž od rozvodu s Alainem žil, se mi před několika lety omluvili. Prohlásili, že si váží toho, že jsem na ně nezanevřela a chovala se slušně. Exmanželovi to trvalo déle, ale o pár let později se omluvil i on – ovšem s tím, že by strašně rád, kdybych se k němu vrátila. Vždycky budeš táta mého syna, řekla jsem. Chci, abys byl šťastný, ale mezi námi už by to po tom všem nemohlo fungovat.
Dokážete se dnes společně zasmát?
Když má dobrou náladu. Není to tak vždycky – proto, myslím, zůstal sám. Nedávno jsem potkala společnou známou. Když se kdysi dozvěděla, že se Nicolas bude ženit, konstatovala, že asi neumím francouzsky. Když o dva roky později zaslechla, že se rozvádí, potvrdila si, že už jsem se asi francouzsky naučila... V momentě, kdy jsem porozuměla řeči, pochopila jsem, že si nerozumíme jako lidi.
Chantal Poullain: Vytáhnu kotvu a odplouvám…