Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Rozhovor s Pavlou Tomicovou a Václavem Knopem: Co se děje při natáčeni Slunečné?

V seriálu Slunečná se – možná – rýsuje nový a trochu nečekaný pár
V seriálu Slunečná se – možná – rýsuje nový a trochu nečekaný pár
Zdroj: Profimedia.cz

V seriálu Slunečná se možná rýsuje nový a trochu nečekaný pár, Ála Konvičková a Zdeněk Vacek. Nejen o tom jsme si povídali s představiteli této dvojice Pavlou Tomicovou a Václavem Knopem.

Na začátku byly vaše postavy spíš negativní, ale postupně se mění a získávají pozitivní nádech. A také čím dál víc fanoušků.

Pavla Tomicová: Myslím, že Ála Konvičková a doktor Vacek jsou spíš lehce směšní než záporní. Prosila jsem autory, že nechci hrát zápornou postavu v dlouhodobém projektu, protože jsem několikrát zjistila, jak moc si diváci herce s rolí spojují, ba co víc, činí ho zodpovědným za to, co jeho postava v seriálu dělá. Všichni mi tvrdili, že Ála Konvičková rozhodně není záporná postava. Vyprávěla jsem o tom mamince a pak jsem jí dala první čtyři díly scénáře přečíst. Vždycky to tak dělám, dřív než si scénář přečtu sama. Ona pak za mnou přiběhla se slovy: „Pavluško, oni tě ošidili, ta paní, kterou budeš hrát, je hrozná megera.“ Jednou jsem to říkala Terezce Brodské a ona, aby udělala mojí mamince radost, se vždycky, když na mě přijde řeč, snaží do svých replik vpašovat větu: „Ta Ála je ale v jádru hrozně hodná ženská.“ No a teď to vypadá, že je to vlastně pravda. Konvičková je jen trochu na prachy.

Václav Knop: Mně nevadí, že je Zdeněk Vacek spíš záporná postava, líbí se mi, že je to ironický dědek, který se občas nase*e. Hlavně nechci, aby byl jen jednovrstevný. Baví mě hledat v něm něco lidského a do děje to vpašovat. Často se hádá se svou snachou, ale byly momenty, kdy se jeden nebo druhý naopak stáhl a dal najevo pochopení. Nebo tady s Álou, když měla v ději zdravotní problémy, se v něm probudila lidskost a pečoval o ni.

Pavla: Najeli jsme ve společných scénách na tragikomicku linku, kterou já mám nejraději.

Václav: Protože přesně takový je život. Já jsem si moc přál, aby mi autoři napsali nějakou ženskou. Ze začátku to vypadalo, že budu mít vztah s Bětou (Iva Hüttnerová – pozn. red.), ale ona tam stále vaří nějaké dobroty a je strašně hodná, to se ke Zdeňkovi moc nehodí. S Álou Konvičkovou jsme podobné charaktery, děláme špatnosti a zlobíme ostatní, ty figury mají shodný pohled na spoustu věcí, nemusejí si nic vysvětlovat, jen po sobě mrknou a jdou do akce. Baví mě hrát to právě s Pavlou, protože ona je velmi inspirativní. Je nám spolu před kamerou dobře. Sedmdesát let jsem čekal, než se sejdu s herečkou jejího formátu. Konečně jsem se dočkal a jsem vážně rád.

Pavla: (Smích) To se tak hezky poslouchá. Mně natáčení s Vašíkem taky dělá radost. Myslím, že napojení na sebe máme i v civilu. Ale my nevíme, jestli se dáme v seriálu opravdu dohromady. I když lidi si myslí, že už spolu jsme. Ale ono je to asi jedno.

Václav Knop Václav Knop Zdroj: Profimedia.cz

Pane Knope, mohl byste v civilu žít s ženou, jako je Ála Konvičková? A vy, Pavlo, dokázala byste žít s někým, jako je seriálový doktor Vacek?

Václav: Já bych moc chtěl, protože jsem žádnou takovou ženu nikdy nepotkal. Jsem potřetí ženatý a vždycky mám ženu, která mě chce převychovat k obrazu svému, a u Pavly cítím, že by byla velmi tolerantní.

Pavla: Paní redaktorka se neptá na mě, ale na Konvičkovou. Jinak ti děkuju za takovou poklonu. (smích).

Václav: Aha. No to je jedno, tak mluvím o tobě místo o Konvičkové. Já vás dvě nedokážu tak úplně oddělit. V každém případě Pavlu vnímám jako velmi pozitivní ženu.

Pavla: Děkuju, já tě vnímám stejně. Myslím, že ona by s doktorem Vackem oblízla všech deset. Je to mužský, který jí se vším pomáhá, který ji rozesměje. No a taky vlastně mluvím o postavě místo o sobě.

Václav: Zlobí nás, že si nás diváci ztotožňují s postavami, a teď jsme udělali to samé. Je vidět, že nám ty role sednou. Dědek občas vrčí, ale ona se toho nelekne, řekne mu svoje, a on na ni nakonec dá, i když někdy nerad. Je to jako ze života.

Pavla: Já se od Konvičkové podstatně liším tím, že jsem mnohem submisivnější, obzvlášť ve vztazích. Moji rodiče měli krásné manželství a vždycky mi říkali, že základ vztahu je tolerance a důvěra, a já se toho celý život držím. Nadhled ztrácím a pokaždé mě sebere, když se něco děje mým blízkým a já s tím nemůžu nic udělat. Jinak nadhled chápu i tak, že si člověk může připadat někomu nadřazený. Taková, doufám, nejsem.

Václav: To rozhodně nejsi. Nadhled je i to, když se nad něco povznesu a řeknu: To dobře dopadne. Pavla k vám dokáže přijít, když vidí, že nejste v pohodě, obejmout vás a říct: „Tak se na to vykašli, to bude dobrý. Chceš mi o tom povědět? Nechceš? Tak si to nech pro sebe.“ Jiné baby vyzvídají, ale ona ne. A to se mi líbí, protože nátlak nemám rád.

Pavla Tomicová Pavla Tomicová Zdroj: Profimedia.cz

Vaše postavy spojuje i to, že mají nadhled nad tím, co se kolem nich děje. Myslím, že vy oba tuto vlastnost máte taky. Ale kdy naopak nadhled ztrácíte?

Václav: Jsem vůči sobě hodně ironický a sarkastický, je to můj přístup k životu, nebrat se vážně a žertovat i o vážných věcech. Ale v partnerství se někdy dostanu do situací, kdy chci druhé straně vyhovět, ale přitom vnitřně strádám, protože jsem nespokojený. Dlouhá léta jsem ztrácel nadhled v případě vztahu otce a dcery. Když jsme se rozvedli s mou druhou ženou, ona odešla i s novým partnerem a naší tehdy devítiletou holčičkou do Austrálie. Měl jsem s dcerou moc hezký vztah a strašně mi chyběla. Pak jsem se odstěhoval do Prahy. Do Národního divadla, kde jsem tehdy hrál, chodila za Petrem Kostkou jeho dcera Terezka, která mi mou dcerku pokaždé bolestně připomněla. Nemohl jsem se například dívat na filmy, v nichž byly scény, kdy otec vede dceru za ruku a podobně. A tyhle smutky jsem občas zaháněl s kamarádem Pepíkem Vinklářem pitím. Někdy dostal nápad, že mé dceři zavoláme. On jí pak říkal do telefonu, jaký jsem úžasný táta a jak mi moc chybí, brečeli jsme u toho oba. Dcera z toho byla zmatená, nechápala naše rozpoložení. Dneska je jí pětačtyřicet, má svou rodinu, mnohokrát jsme se viděli. Ale téma otec a dcera pro mě bylo dlouho citlivé.

Rozhovor vychází před začátkem roku 2021. Jak vnímáte nové začátky?

Václav: Když něco končí, něco nového zase začíná. A často se ukáže, že to nové, co přijde, je mnohem lepší, přínosnější. Rok 2020 pro mě byl z profesního hlediska přínosný, měl jsem spoustu hezké práce. Ale taky to byl rok plný životních změn, o kterých bych nechtěl mluvit. Snad taky přinesou něco nového. Nové začátky nespojuju s prvním lednem. Nemám rád ani silvestra. Vždycky jsem se opil už třicátého prosince, jednatřicátého vystřízlivěl a do dalšího roku šel s krásně čistou hlavou.

Pavla: Já těžko snáším, když něco končí, když třeba musím odjet z místa, kde jsem se cítila dobře. Jako holka jsem jezdila na letní tábory, nejdřív se mi stýskalo po rodičích, když jsem se vrátila, tak se mi zase stýskalo po těch lidech, které jsem tam poznala a které třeba už nikdy neuvidím. Silvestra taky nevnímám jako nějak zásadní den, ale na nový rok se těším. Vím, že se začínají prodlužovat dny a blížíme se k jaru a létu, miluju teplo a vodu, jsem taková světlomilná žabža.

Václav: Já mám z nového roku depku, říkám si: Do háje, zase mi bude o rok víc.

Pavla: To je vlastně pravda. Pro mě byl rok 2020 důležitý tím, že jsem si odpočinula. Dva roky jsem se v podstatě nezastavila, jezdila jsem mezi natáčením v Praze a divadlem v Hradci Králové a skoro nespala. Asi jsem do toho vesmíru volala hodně silně, že se potřebuju zastavit. Netušila jsem ale, že s sebou stáhnu celý svět. (smích).

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky