Jak dlouho jezdíte?
Přes deset let. Odmalička se mi to líbilo a mojí mamince taky, takže jsme začaly jezdit spolu. Jenže maminka před lety spadla, zlomila si ruku a od té doby se bojí. Kdysi to na chvíli zkusila, ale moc se jí do toho nechtělo. Pořád má strach.
Vy ne?
Mockrát jsem spadla, ale díkybohu se mi nic vážného nestalo. Jen cítím, že jsem opatrnější, že už nedělám blázniviny jako před lety s kamarády na táboře, kam jsem jezdila coby instruktorka. Stoupali jsme si v sedlech, jezdili zády, bez sedel… Právě dneska jsem myslela na to, jestli se letos vůbec odvážím vyjet bez sedla. Už mi prostě není dvacet, abych dělala nějaké ptákoviny. Navíc jsem kdysi byla na vyjížďce s kamarádkou, měly jsme s sebou i pět psů a jeden z nich dorážel na jejího koně tak, že z něj ošklivě slítla. Měla otřes mozku, vůbec se mnou nekomunikovala, i když byla při vědomí. Musela jsem na tu louku volat záchranku. Byl to ošklivý zážitek a z hlavy ho jen tak nevymažete.
Co nabídka role v pohádce? Pohádka by vám opravdu slušela, mohla byste být princeznou na koni…
To by se mi moc líbilo. A ani bych nemusela hrát princeznu. Pohádka je prostě krásný žánr. Nehrozí vám tam žádné milostné scény, žádné svlékání, ve všech směrech je to nádhera.
Divadlo vás neláká?
Zatím mě míjí. Doteď jsem se vymlouvala na školu - nemohla jsem si dovolit zavřít se na dva měsíce do divadla a zkoušet. Škola mi skončila a začínám si s tou myšlenkou pohrávat. Ale zase -nevím, jak se k tomu dostat, protože neumím sama sebe nabízet. Nedokážu si představit, že bych třeba zavolala na Fidlovačku, jestli by pro mě něco neměli... A protože vlastně nevím, jak by mi to šlo, bojím se, že bych kamarády, kteří by mě možná obsadili, dostala do nepříjemné situace, pokud bych byla špatná.
Naposledy jsem hrála divadlo s dramaťákem, když mi bylo dvanáct...
Přehnaným sebevědomím tedy rozhodně netrpíte. Není to v téhle branži trochu překážka?
Já nevím. Někdy mám trochu pochybnosti, jestli jsem dobrá herečka, ale takovou sebereflexi má snad každý. Někdy se zase na sebe dívám a říkám si, že to není tak špatný, že by snad za těch třináct let v Ulici někdo přišel na to, že neumím hrát. (smích) Myslím, že mám sebevědomí tak akorát. Nelíbí se mi, když je někdo nafoukaný, když mu „prší do nosu“. Pár takových lidí znám, a není to nic hezkého. Naštěstí mám rodiče, kteří by mi dali rychle najevo, kdybych snad začala být nafrněná. Drží mě nohama na zemi. Já ale nemám na co být nafoukaná. Ano, měla jsem štěstí, že jsem hrála v zajímavém seriálu zajímavou roli, ale jinak, myslím, jsem zatím nic tak zásadního neudělala.
Hodně jste se za těch třináct let herecky změnila?
Já doufám. To by bylo špatný, kdybych se nikam neposunula. Na Telce dávají staré díly Ulice a domnívám se, že je vidět rozdíl. Měla jsem tu čest hrát s Rudolfem Hrušínským nebo s Haničkou Maciuchovou, s níž jsem se před kamerou dvakrát setkala ještě před Ulicí, s Terezou Brodskou, s Petrem Vackem, a to jsou lidé, od nichž jsem se hodně naučila, kteří mě posunuli už jenom tím, že jsem je mohla pozorovat, být s nimi. Nedávno jsem se přistihla při tom, že se na filmy nekoukám jako normální divák, ale sleduju, jak herci hrají, představuju si, jak bych danou roli hrála já, a i to mě ovlivňuje.
Patricie Solaříková
Chtěla jste studovat DAMU, ale nevzali vás. Mrzí vás to?
Přiznám se, že ne, protože jsem tam moc nechtěla. Přišli s tím rodiče. Já sama jsem si nikdy nebyla jistá, že herectví je to, čím bych se chtěla doživotně živit, a tak jsem tou myšlenkou nebyla tak úplně nadšená. Chápu lidi, kteří odmala vědí, že chtějí být herci a jsou umělci tělem a duší, pro ně je konzervatoř a DAMU logický krok. Jenže já vystudovala střední školu managementu obchodu a služeb a říkala jsem si, co budu dělat, jestli skončí Ulice? Co bude pak? S DAMU by mě asi jen tak někde nevzali, kdybych chtěla dělat nějakou „normální“ práci. Takže jsem volila praktičtější vzdělání - studovala jsem Metropolitní univerzitu. Bakaláře mám z humanitních studií a magistra z mediálních. Hlavně ta humanitní studia se mi líbila, protože měla široký záběr. Měli jsme psychologii, politologii, antropologii…
A co byste chtěla dělat?
Ráda bych zůstala v branži. Jakmile přičichnete k tomuhle světu, pak už se těžko necháte zavřít v kanceláři od devíti do pěti. Bavila by mě produkce, PR, pomocná režie nebo jakékoli organizační věci. Znám v téhle oblasti spoustu lidí, vím, co to obnáší, takže doufám, že bych se někde uplatnila.
Učitelkou, jako vaše postava Terezy Jordánové v Ulici, jste být nechtěla?
To bych nemohla dělat. Já vím, že teď mluvím jako nějaký zapšklý důchodce, ale dnešní mladá generace je hrozná. Bez tabletů a telefonů nedají ani ránu, nemají k sobě navzájem, natož ke starším, absolutně žádnou úctu, všechno mají takové rychlejší. Trochu se bojím, jak to s nimi bude vypadat, až budou zakládat rodinu. Moc se mi nelíbí, kam svět spěje.
Váš manžel není z herecké branže. Jak snáší, že občas míváte milostné scény?
Zvládá to v pohodě a spíš si ze mě dělá legraci. Když přijdu domů, tak se mě schválně ptá, s kým jsem se v práci zase líbala. Možná, že maličko žárlí, ale ví, že to je moje práce. My se pošťuchujeme navzájem. Já si taky říkám, že když jde na pánskou jízdu, může potkat nějakou „modelínu“, a co budu dělat? Je to úplně stejná žárlivost. Taková ta zdravá.
Kde jste se poznali?
Chodil na kávu do fitka, kde já cvičila s trenérem, s nímž se znali. To on nás vlastně dal dohromady. S Alešem jsme kolem sebe chodili asi tři měsíce, ale byl zadaný, takže se nic nedělo. Pak předchozí vztah ukončil, a až pak mě pozval na mejdan, kde přeskočila ta největší jiskra. Od té doby jsme spolu byli každý den, brzy se sestěhovali a nedávno měli svatbu.
Je vám třicet, plánujete rodinu?
Ráda bych ji měla, ale nechci tlačit na pilu. Hlavně jsem chtěla nejdřív stihnout svatbu. Jsem totiž zastánce tradičních postupů. Babička s dědou jsou spolu šedesát let a také se mají pořád rádi.
TAK ŠEL ČAS
1988 - Narodila se 19. prosince v Praze.
1995 - Poprvé stála před kamerou. Zahrála si v televizní reklamě.
1998 - Získala roli Aničky Studničkové v seriálu Ranč u Zelené sedmy.
2003 - Ondřej Kepka ji obsadil do filmu Smetanový svět, kde se poprvé objevila po boku své budoucí seriálové kolegyně Hany Maciuchové.
2004 - Objevila se v Kepkově TV inscenaci Zakletá třináctka.
2005 - Stala se Terezou Jordánovou v seriálu televize Nova Ulice.
2015 - Ukončila studia na pražské Metropolitní univerzitě.
2016 - Režisér Viktor Polesný ji obsadil do snímku Monstrum.
2019 - Vdala se za svého dlouholetého partnera.
Patricie Solaříková s přítelem.