Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Otakar Brousek: Nejsem hlídací děda

Otakar Brousek
Otakar Brousek
Zdroj: Profimedia.cz
Otakar Brousek

Když jsem se Otakara Brouska zeptala, jak se má, příjemným hlasem, kterým mluví v českém znění například Ralph Fiennes, mi odpověděl, že nádherně. A nemyslel to ironicky.

Díky čemu máte tak dobrou náladu?

Když nechám stranou covid a všechno kolem něj, tak se mám opravdu nádherně. Každý vám dneska řekne, že všechno stojí za prd. Já jsem se rozhodl hledat v tom aspoň něco dobrého. Mám míň práce, takže nikam nespěchám a nepřipadám si jako veverka v kruhu. Mám čas potkat se s dcerou Bárou a vidět svého ročního vnuka, který už začíná chodit a komunikovat a je s ním legrace. Ale to neznamená, že bych vůbec nic nedělal.

Nejmladšímu vnukovi je rok, nejstarší vnučce už je šestnáct. Znamená to, že jste se stal před lety docela mladým dědečkem.

Ale já jsem špatný děda, protože nemám vůbec čas. Živím rodinu, vydělávám na hypotéku, tak jako spousta dalších lidí. Ale možná to nemám ani v genech, být hlídací děda. Když jsem já měl malé děti, táta měl spoustu práce podobně jako já a taky mě s Lukou (baletka Luka Rubanovičová byla druhou manželkou jeho otce – pozn. red.) moc často nehlídali. Takže teď, i když mám tempo volnější, se moc rád s vnoučaty potkám a užiju si je, ale nikdy asi nebudu děda, který si je vezme na celý víkend.

Čím vyvažujete to, že nemůžete hrát divadlo?

Načetl jsem několik moc pěkných audioknih. Například Mýty od Stephena Frye, což je kniha řeckých mýtů. Pak detektivní knihu od Dorothy L. Sayersové Vražda potřebuje reklamu. Tahle autorka píše podobně jako Agatha Christie, ale příběh je svižnější a vtipnější. Četl jsem tu knihu asi ve dvaceti letech a potěšilo mě, že se u ní bavím dnes stejně jako tenkrát. A pak jsem si udělal radost tím, že jsem si jen tak pro sebe načetl Praštěné pohádky Ludvíka Aškenazyho a Nabroušené pohádky od Miloše Macourka.

Co to znamená „jen tak pro sebe“?

Načetl jsem je a poslal dětem, vnoučatům a pár kamarádům jen tak pro radost. Načítal jsem je do telefonu, pak jsem je nahrál do počítače a upravil ve speciálním programu a smíchal s hudbou od Ondry (syn, herec a skladatel Ondřej Brousek – pozn. red.). Zmínil jsem se režisérovi ve studiu, že mám načtených asi čtyřicet pohádek. Přinesl jsem je a nakonec pohádky vyšly oficiálně. Tak jsme si s Ondrou vytvořili Brouskovic cédéčko pohádek.

Vy sám jste nějaké texty napsat nezkoušel?

Na to asi nemám ten správný sicflajš. A když čtu vtipné příběhy pánů Aškenazyho, Macourka, ale třeba i Wericha, říkám si, že od psaní pohádek jsou tu povolanější. Třeba na Macourkových pohádkách mě baví, že jsou vtipné, ale zároveň z nich trochu mrazí, některé jsou docela úlety. Chtěl jsem, aby pohádky bavily i dospělé. Děti si z nich vezmou příběh, dospělí pochopí i ten další smysl.

K natáčení audioknih vám na konci loňského roku přibylo i natáčení seriálu Slunečná.

Nabídli mi roli režiséra, který se průběžně objevuje v některých dílech. Natáčí film se zvláštním názvem Metalová diva. Obsadil si do něj herečku, se kterou pak ale začaly být problémy, tak ji přeobsadil. Zaujala ho totiž svou bezprostředností a smyslem pro humor Julča, tedy Lucie Polišenská. Tak roli nabídl jí. Průběžně jezdí do Slunečné natáčet, což se různě komplikuje. Třeba tím, že je Julča jako čerstvá maminka unavená, a někdy se jí pracovat nechce. A já jako správný režisér jí říkám, že to se nedá nic dělat, smlouva je smlouva a natáčet musí, film se nemůže zastavit, protože to stojí peníze. Tady na Slunečné je příjemná parta lidí, s Luckou Polišenskou se známe z divadla, s Pepou Poláškem a Bertíkem Lichým ze seriálu Ohnivý kuře. Je fajn přijít mezi lidi, které člověk zná a je mu s nimi dobře.

Bavilo by vás režírovat i v reálném životě?

Jednou jsem si to zkusil v divadle, navíc jsem v té inscenaci i hrál, což nebylo ideální spojení. Takže režisérem už bych víckrát být nemusel. Rád zkouším divadelní kusy, obzvlášť s lidmi, které znám. Divadlo je terapie, člověk na jevišti zapomene na všechny svoje trable. Hrát pro diváky sice nemůžeme, ale zkoušíme nové věci, teď třeba komedii Slaměný klobouk. Potkávám se v něm i s Ondrou, a jsem moc rád.

Otakar Brousek Otakar Brousek Zdroj: Profimedia.cz

Před časem jste mi říkal, jak se se synem trumfujete ve vaření, že vždycky jeden připraví nějakou specialitu a pozve druhého i s rodinou na večeři.

Když je čas, pořád si takhle navzájem vaříme. Dokud to šlo, vyráželi jsme spolu čas od času i na pivo. Teď si aspoň připravujeme něco dobrého k obědu na zkoušky do divadla. Jsem rád, že můžu občas změnit prostředí, přijet do divadla nebo na natáčení.

Když utečete z domova za prací?

Někdy utíkám z domova za prací, někdy rád utíkám domů. Moje žena je velmi tolerantní, jako bývalá tanečnice a choreografka zná dobře hereckou branži, chápe, že mi divadlo a kolegové, se kterými teď nemůžu být v kontaktu, chybí. Ale jsou chvíle, kdy jsem rád sám, vezmu naše psí holky a vyrazím na dlouhou procházku. Měli jsme dvě boxerky, Rózu a Bambulku. Bambule odešla do psího nebe, tak jsme si pořídili další psí holčičku a pojmenovali jsme ji Amber, po mé nevlastní tetičce, která kdysi žila v Paříži.

Vy jste ale stihl natočit taky film…

Jmenuje se Okupace a natáčeli jsme ho loni v létě. Příběh se odehrává v době normalizace v jednom divadle, já hraju jeho ředitele, se mnou třeba taky Martin Pechlát nebo Tomina Jeřábek. Je to komorní filmeček, teď ho režisér dodělává, kdy bude mít premiéru, zatím nikdo neví.

Když mluvíte o příběhu z divadla, naskočil mi seriál, který natočili na YouTube kanál herci z ostravského Divadla Mír.

To je povedený seriál, kluci z Divadla Mír jsou moc šikovní, baví mě jejich humor. Rád sleduju některé anglické seriály na Netflixu, čím míň korektní humor, tím lepší. Hned bych si v nějakém takovém zahrál. Jenom kdyby to někdo uměl napsat.

Otázka je, jak by takový seriál přijali televizní diváci.

To víte, že by ho skousli. Vždyť kolik lidí vzpomíná na pořad Česká soda. Ale dnes už by fórky v něm neprošly. Žádný producent by si netroufl ho natočit, všichni se bojí, že někoho urazí. Tak se kličkuje mezi patnácti různými pohlavími a lidi se bojí použít slovo černoch. Starší psina, Róza, je celá černá, občas na ni zavolám Černoško!. Přece jí nebudu říkat německá Afroameričanko. Myslím, že nic se nemá přehánět. Kdo je blbec a vztahovačný k tomu, vždycky se urazí. Jak se říká: Zlobí se na zrcadlo ten, kdo má křivou hubu.

Zdroj: TV Magazín

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky