Víra v Boha mu nedovolila páchat zvěrstva

Viktor Pestek pocházel z rumunské Bukoviny a původně se chtěl stát truhlářem, na přání maminky však využil svého německého původu a v roce 1941 se jako sedmnáctiletý přihlásil do Waffen-SS, kde si měl vybojovat slibnou kariéru. Hned při prvních operacích si však uvědomil, že se vojenská služba neshoduje s jeho katolickou vírou. V Bělorusku poblíž Minsku dostala jeho jednotka za úkol vyvraždit vesnici, ve které se údajně schovávali partyzáni. Viktor byl se svým druhem Wernerem zraněn a uchýlil se do stodoly, kde přečkal nacistické běsnění. Zatímco Werner svým zraněním podlehl, Viktora objevili partizáni, kteří jeho život ušetřili, a navíc mu podali vodu.

"Byl jsem vrahem, a sovětský partyzán mě přesto nechal naživu," vyprávěl později Viktor, jehož tato událost silně vnitřně zasáhla. Kvůli vážnému poranění ruky nemohl nastoupit na frontu, a tak přijal pozici dozorce v koncentračním táboře Osvětim.

Hrůzy, jichž tu byl svědkem, znamenaly pro jeho citlivou povahu jen další otřes. Byl přidělen ke zvláštnímu bloku, který obývali vězni nově transportovaní z Terezína. Tomuto úseku se přezdívalo "terezínský rodinný tábor" a režim v něm byl volnější - rodiny tu směly bydlet pohromadě, ženy si nemusely holit hlavy, a děti dokonce dostávaly lepší stravu. Internace v rodinném táboře měla navodit iluzi, že jde jen o dočasný pobyt před cestou do nových domovů na východě. Ve skutečnosti byli všichni věznění přesně za půl roku od příjezdu do Osvětimi zplynováni.

Zamiloval se do Židovky

Z Terezína v září roku 1943 přicestovala také půvabná česká Židovka Renée Neumannová. Viktor Pestek se do ní na první pohled zamiloval a dělal všechno proto, aby dívka unikla krutému osudu a měla v táboře lepší podmínky. Zajistil jí práci v kanceláři a v době, kdy celý blok nastupoval do plynových komor, ji i s její rodinou přesunul do jiného úseku.

Situace v táboře však byla nezvladatelná a bylo jen otázkou času, kdy už Viktor dívku svého srdce nebude moci uchránit. Napadlo ho, že spolu uprchnou. To ale Renée odmítla, protože nechtěla opustit svou matku Edu.

Pro Viktora bylo riskantní prchat s Renée i její matkou. Raději vymyslel komplikovanější plán: zběhne sám a s pomocí některého z vězňů, který ovládá slovanský jazyk a má kontakty mezi partyzány, obstará sobě i Renée falešné doklady. Potom v převlečení za německého důstojníka vydá rozkaz, aby dívku převezli z tábora k výslechu, a přitom ji unese.

Viktorovi se však zpočátku nedařilo žádného vězně přesvědčit, aby s ním uprchl. Oslovení se totiž obávali, že jde o léčku, a tak raději odmítli, přestože je dozorce přesvědčoval o své upřímnosti. "Nenávidím se za to, že se tady dívám, jak zabíjejí ženy a děti. Chci zapomenout na vůni spáleného lidského masa a trochu se očistit," tvrdil Viktor.

Pro svůj plán nakonec zlákal českého vězně Vítězslava Lederera. Ten byl totiž svědkem osudu předchozího terezínského transportu a vypočítal si, že jeho vlastní smrt v plynu nacisté plánují na červen 1944. Neměl co ztratit - a z jeho rodiny nikdo jiný už naživu stejně nebyl.

V Terezíně zprávy o plynových komorách ututlali

Viktor si vzal třídenní dovolenou, obstaral Ledererovi uniformu SS a 5. dubna oba muži opustili brány tábora. Vlakem se dostali až do Prahy a během svého pohybu po českém území získali falešné občanské průkazy. Lederer se snažil informovat svět o hrůzách, ke kterým v Osvětimi dochází, a dokonce kvůli tomu několikrát pronikl do terezínského ghetta. Místní radě starších prozradil, jaký osud čeká transporty z Terezína, a prosazoval vzpouru. Dr. Eppstein a berlínský rabín dr. Baeck se však báli o životy lidí, kteří v Terezíně ještě přežívali, a hrůznou informaci dále nešířili.

Lederer se pak údajně pokusil poslat zprávu do Švýcarska a vzburcovat Červený kříž, ani tady však nepochodil. Jeho vyprávění v té době zřejmě nikdo ani nevěřil.

Není jisté, zda se Lederer vrátil s Viktorem Pestekem do Osvětimi, aby mu pomohl osvobodit krásnou Renée. Faktem zůstává, že zatímco on sám uprchl a válku přežil, Viktor byl v Osvětimi zadržen a odsouzen k smrti za dezerci a napomáhání vězňům. V době popravy mu bylo pouhých 20 let.

Renée přežila v Osvětimi až do osvobození a po válce se provdala za amerického občana. V roce 1947 se za ním i se svou matkou odstěhovala do Spojených států a na svého německého rytíře už mohla jen vzpomínat. Nikdy ale nikomu neprozradila, zda jeho city vůbec opětovala.