Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Olga Malířová Špátová: Karel vtipkoval až do poslední chvíle

Olga Malířová Špátová představila dokument, který mapuje nejen poslední chvíle života Karla Gotta
Olga Malířová Špátová představila dokument, který mapuje nejen poslední chvíle života Karla Gotta
Zdroj: Profimedia.cz

Prvního října uplynul rok od úmrtí našeho mnohonásobného zlatého slavíka Karla Gotta. V ten den představila režisérka Olga Malířová Špátová (36) dokument, který mapuje nejen poslední chvíle jeho života. Jaký Karel Gott byl?

Nebylo to jejich první setkání. Už v roce 2007 spolu točili hudební dokument Fenomén Gott jako poctu k mistrovým sedmdesátinám. Tehdy ještě třiadvacetiletá režisérka netušila, že s velikánem české hudby stráví i poslední chvilky jeho života. Jaké emoce to v ní zanechalo a na jaký zážitek s ním nejraději vzpomíná?

Jak byste Karla popsala před třinácti lety, kdy jste spolu točili poprvé, a jak dnes?

Když jsem s ním začala natáčet, bylo mi třiadvacet let. Měla jsem určitou odvahu, kterou člověk má, když je mladý, ale v některých chvilkách, především v tématech politiky, jsem nebyla moc odvážná. A myslím, že právě v tomhle se to hodně změnilo. Taky jsem byla někdo, kdo k němu přichází a prakticky se s ním nezná. Znal jen mého tátu, Jana Špátu, který s ním v roce 1978 natočil film Jdi za štěstím, takže Karel je takové naše rodinné dědictví. (smích) Když se pak o deset let později sám s Ivankou ozval, že by chtěl natočit dokument, byl to pro mě ten největší kompliment, jaký může režisér dostat.

Jaká byla vaše první reakce?

Řekla jsem mu: „Karle, budu strašně šťastná, když s vámi budu moct zase pracovat.“ Věděla jsem, že si za tím prvním filmem stojím, a chtěla jsem to druhé natáčení pojmout jako výzvu a udělat úplně jiný film. Karel byl už víc doma s holkama a ke konci života najednou odhodil zábrany a masky a bylo to úžasné. Už neměl touhu se skrývat nebo něco tajit, takže v tomhle je ten film jiný, a i Karel byl jiný. Je tam pár míst, kde se drží v určité roli, ale jinak si myslím, že je naprosto autentický. Jsem ráda, že jsem s ním mohla strávit celý rok života.

Do jaké míry Karel do filmu zasahoval?

Karel do toho šel jako spoluscenárista a spolurežisér, a to je pro filmaře velká radost. Není nic víc při práci, než když ten druhý tvoří s vámi. A musím říct, že jsem moc vděčná za to, že celý ten rok, co jsem s nimi sdílela veselé i smutné chvíle, se mnou oba dva spolupracovali. Pořád jsme byli napojení, přinášeli mi nápady, Karel byl neustále vtipný. I ve chvílích, kdy mu nebylo dobře, kdy jsme natáčeli v nemocnici. Pořád v něm byla velká pokora, vděk, vyrovnanost, klid, statečnost. Přesně takový film jsem chtěla udělat. Nejen o velkém muzikantovi. Proto jsme také film dělali tak dlouho, protože jsme se s mými přáteli a kolegy hrabali v archivu, a to nejenom českém, ale i německém. Také jsem chtěla udělat film o Karlovi jako o otci dcer a jako o muži jeho ženy, která se o něj starala do konce života, což je pro mě symbol opravdové lásky, jak tady člověk může pro druhého být. A dodnes jsem lidsky i filmařsky Karlovi vděčná, že jsem mohla pozorovat jeho odcházení ze života…

Olga Špátová Olga Špátová Zdroj: Profimedia.cz

Věděla jste, že je Karel nemocný, když jste do toho projektu šla?

Nevěděla. Dozvěděla jsem se to, až když jsme začali natáčet. Bylo to v září přede dvěma lety. Myslela jsem si, že budeme točit film veselý, pozitivní, posilující, měli jsme hodně plánů. Chtěli jsme jet do Ameriky, do New Yorku, to byl nakonec jediný plán, který se neuskutečnil. Jinak celý scénář, který jsem si s Karlem naplánovala, jsme díky jeho píli, laskavosti a touze tvořit naplnili. Vždycky budu děkovat za to, že jsem u toho mohla být. Velkou pomocí pro mě byla i jeho žena Ivanka, která mi Karla kolikrát pomohla přesvědčit, aby se některé scény natočily, že do filmu patří. Ty scény nejsou vždycky veselé a šťastné.

Jaká scéna z natáčení vám utkvěla v paměti?

Vždycky když jsem s Karlem točila, trvalo mi to déle. Třeba jsem natáčela scénu, jak maluje, a snímala jsem ho asi dvacet minut a Karel se na mě pokaždé podíval a řekl: „Olinko, tak na tohle bych do kina nešel.“ (smích) Ale věřím, že by byl moc rád, že na to lidi půjdou. Ten film si bral hodně za svůj, dával si na něm záležet, věnoval mu velkou energii, nápady, vnášel do něj humor, moc mu na něm záleželo. Stala jsem se skoro členkou rodiny a moc děkuji, že mě s Ivankou vzali tak blízko do života.

Film byl prezentován tak, že se v něm objeví poslední chvíle Karlova života. Nakonec je tam toho ale mnohem víc. Proč?

Karel si přál, aby byl ve filmu i jako muzikant. Aby lidé, kteří si ho pamatují ze sedmdesátých a osmdesátých let, nezapomněli, že byl velký jazzman, že to byl kluk, co zpíval bigbít a rokenrol, a když jsme si procházeli materiály, byla jsem nadšená, protože takového Karla o takové muzikantské síle jsem neznala. Nevěděla jsem, že takový je. Díky Filipu Albrechtovi, kterého můžete vidět i ve filmu ve vlaku, jak si tam zapisuje do diáře, jsem měla možnost získat velké množství německých barevných i černobílých reportáží. Viděla jsem, jak Karel zpívá písničky Rolling Stones. Jednu jsem ve filmu dokonce použila. Nebo písničky od Franka Sinatry a dalších. A jak říká ve filmu historik Petr Blažek, Karel nebyl žádný komunista a zastánce minulého režimu. Naopak. Byl to kluk, který chtěl žít, radovat se, bavit se a zpívat, dávat lidem radost svou hudbou, a to jsem chtěla ukázat. Byl to rebel, který toužil žít, a jak na konci filmu říká – to je pro mě naprosto nejpodstatnější myšlenka celého díla, kterou se chci řídit do konce svého života: Kdykoli se vám v životě naskytne nějaká příležitost, nějaký moment štěstí, měli byste ho čapnout, protože tu chvíli můžete propást. To je poselství, které nám chtěl předat. A je to možná o to platnější v dnešní době, kde každý hezký okamžik je pro nás všechny moc důležitý.

Bez ohledu na film, byla jste Karlova fanynka? Poslouchala jste jeho hudbu?

Když jsem byla malá, tak mi táta pouštěl film Jdi za štěstím a já strašně milovala tu písničku Jdi za štěstím. Táta byl tenkrát u toho, když se natáčela ve studiu. Z toho jsou záběry s Karlem Svobodou, které jsem nakonec použila i ve svém filmu. Pravdou je, že jako dítě jsem tu písničku milovala a Karel se mi strašně líbil, jaký to byl frajer, takový rebel, sympaťák. Později jsem nebyla jeho posluchačkou, ale když se mi tenkrát v roce 2007 ozvali, abych o něm natočila film, tak jsem ho postupně začala poznávat, a teď musím říct, že jsem jeho velkou fanynkou. Má tak nádhernou hudbu, a ty texty! Velmi tomu fandím a jsem šťastná, že jsem jich valnou část ve filmu mohla použít.

Kolikrát jste při natáčení brečela?

Plakala jsem určitě mnohokrát. Pamatuji si, jak jsem si hodně poplakala na koncertě v Brně, který byl v březnu 2019. Točila jsem s Karlem na jevišti a pamatuji si, jak tam seděl na židli a říkal: „To není legrace, to je nutnost.“ Za normálních okolností by se k tomu nikdy nesnížil, sedět na židli, ale prostě tam tak seděl a zpíval. A zpíval tak úžasně, věděl přesně, o čem zpívá. Tenkrát jsem to na jevišti opravdu proplakala. A také jsem brečela, když jsme natáčeli scénu, jak to z něho na konci v šatně spadlo a jeho žena Ivanka pláče. Charlottka za mnou přiběhla a ptala se, proč všichni brečíme. Říkala jsem jí, že jsme šťastní, že se to tátovi povedlo, že to dokázal. To byl Karlův poslední koncert. Musím říct, že mě ten film dojímá v několika rovinách. Jedna věc je, že vzpomínám na svého tátu, který s ním natáčel. Další je vzpomínka na Karla samotného, že jsem ho mohla potkat a že jsme ho tady měli, a třetí věc je, že myslím na jeho holky.

Jak se Karel choval, když vás viděl plakat?

To na něm bylo krásné, že když na mně nebo na mém zvukaři Petrovi viděl, že jsme smutní nebo že jsme někam odešli, tak za námi hned šel a zajímal se. Petr jednou seděl v koutě, byl emocionálně úplně vyřízený, a Karel za ním přišel a hned se ptal, co mu je. Zajímal se o něj. Všichni jsme si říkali, že tu bude na věky, ale nestalo se. Nicméně jsem si řekla, že se nebudu hroutit, nechtěl být litován.

Kdybyste ho měla sama za sebe pěti slovy charakterizovat, co byste řekla?

Láskyplný, laskavý, klučičí, ohromně vděčný a pokorný.

Na konci filmu Karel říká, že se zase vrátil tak trochu do dětství. Vyprávěl vám historky z doby, kdy vyrůstal?

Vždycky když jsem mu řekla, abychom se vrátili do jeho začátků, tak na to odpověděl: „Zase ty začátky…“ Chtěl být současný a chtěl jít dál, dívat se dopředu. Ale já mu na to vždycky odpověděla, že ty začátky jsou velice zajímavé. Pro mě byl Karel vždycky kluk. Když říkáme, že byl laskavý nebo slušný, tak to zní trochu usedle, ale je to důležité. Byl klučičí, rebelský, a to především když byl mladý. Ale i teď měl rád, když se něco dělo. Měl jiskru, byl vtipný, byl rád s lidmi, kteří ho inspirovali. To byl taky Karel Gott. Nebyl to jenom pán, byl to i kluk.

Karel měl kolem sebe spoustu známých lidí. Podle čeho jste vybírali, kdo se ve filmu objeví a kdo ne?

Už na začátku jsem mu řekla, že chci točit hlavně s ním. A když tam bude někdo jiný, tak u toho vždycky bude. Nechtěla jsem točit sama s jinými lidmi, aby o něm něco říkali. Čím méně cizích lidí, tím lépe. Nechtěla jsem dělat film, kde bude milion různých lidí, milion událostí, koncertů, záznamů, chtěla jsem si vybrat ty nejlidštější a nejpodstatnější lidi a momenty z jeho života, protože ten život byl tak naplněný a bohatý. Karel vždycky říkával: „Olinko, tak proč tam nejste s nimi sama?“ Ale to jsem nechtěla. Chtěla jsem, aby byl s nimi v konfrontaci, aby to byl film původní a originální.

Ivana Gottová, Karel Gott Ivana Gottová, Karel Gott Zdroj: Profimedia.cz

Jeho žena Ivana se tam objevuje spíš v pozadí. To byl záměr?

Ano, Ivanka je ohromně plachá a nikam se nedere. Nejraději by byla doma a vůbec by nechtěla, abych ji natáčela, ale samozřejmě věděla, že je jednou z nejdůležitějších součástí Karlova života, takže pak už jsem na ni jenom mrkla, aby mi šla do záběru, a ona šla.

OLGA MALÍŘOVÁ ŠPÁTOVÁ: REŽISÉRKA

Narodila se 6. března 1984 v Praze. Je dcerou režisérky Olgy Sommerové a kameramana Jana Špáty. Je autorkou dokumentů jako Půjdu, kam chci, Dobře placená procházka či cyklu Rodiče napořád. Získala řadu ocenění.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky