O čem sní Olga Sommerová

„Jsem hrdá na to, že jsem feministka, a také jsem vždy byla hrdá na to, že jsem dokumentaristka,“ prohlašuje Olga Sommerová (59), jejíž radikální názory na postavení žen rozdělily českou společnost na dva tábory.

Olga Sommerová je žena plná fascinujících rozporů. Celý svůj dospělý život strávila v kůži nápadně krásné dlouhovlasé blondýny s tváří filmové hvězdy, která by si většinu mužů mohla omotat kolem malíčku. Přesto skončila jako jedna z nejznámějších a nejhlasitěji promlouvajících českých feministek, která muže staví do role svých protivníků a tluče je po hlavě palicí boje proti patriarchátu. Nenávidí podřízené postavení žen – přitom sama strávila kus života po boku o mnoho staršího muže, kterého pokládala za svého učitele.

Divá Olga

Zárodek nynějšího feministického zápalu do ní zaselo zřejmě už dětství v rodině, kde otec příliš nefungoval: „Otce jsem nenáviděla, protože na nás kašlal, nenosil peníze, nestaral se. Asi jsem ho jako malá milovala, potřebovala ho. Ale o to je to horší, když vás odmítne člověk, po kterém toužíte,“ konstatuje a dodává: „Mám šťastné vzpomínky na mámu, která ale taky nebyla šťastná.“ Nejspíš proto od ní nikdy neuslyšíte žádné vyprávěnky o idylickém dětství – prý jen čekala, až konečně nadejde ten čas, kdy si bude moc žít po svém. Tak jako její tehdejší hrdinka, Divá Bára od Boženy Němcové. A ten čas přišel brzy, už na střední škole, kterou studovala ve svobodné atmosféře šedesátých let: „Veškeré umění, které v Praze bylo k mání, jsem nenasytně požírala. Ze školy na výstavu, pak jsme šli do kina a večer ještě do divadla. Den co den. A ještě jsme stačili číst všechny knihy, které vycházely.“

Uražení a ponížení

Na FAMU pak objevila dokumentární film a rychle pochopila, že pokud nechce ve svých budoucích filmech oslavovat stávající komunistický režim, a nebo utrpět ve srážce s tímto režimem čelní náraz proti zdi, musí se vydat postranní cestou. Vybrala si sociální témata, točila o mentálně či tělesně postižených lidech z ústavů a o rodinných vztazích (hned jeden z jejích prvních filmů, S tebou, táto z roku 1981, zachycuje na svou dobu nekonvenční osud otce, kterému po rozvodu soud svěřil do péče tři děti). Po listopadu 1989 přišlo rozčarování: bezbřehá svoboda nadlouho vymetla dokumentární filmy z biografů a její práci bylo možné vidět jenom na veřejnoprávní televizní obrazovce (obvykle v nekřesťansky pozdních nočních hodinách). Naproti tomu si neobyčejně rychle porozuměla s technickou novinkou té doby – videokamerou. Natáčení na video jí umožnilo to, co si s filmovou kamerou nikdy nemohla dovolit: strávit s hrdiny svých filmů libovolně dlouhou dobu a natočit neomezené množství materiálu.

Rozchody a rozvody

„Muž a žena si báječně rozumějí v době víření homonů, v době zamilování. Jakmile tohle pomine, narazí na sebe dvě rozdílné bytosti,“ prohlašuje Olga Sommerová. „A když jsem si uvědomila, že my ženy jsme diskriminované, řekla jsem si, že už nikdy nebudu držet hubu a krok.“ K její roli kontroverzní mluvčí českého feminismu ji ostatně také dovedl dokument: film O čem sní ženy, v němž nechala ženy nejrůznějšího sociálního zařazení promlouvat o svých osudech po boku (či spíše v područí) otců a manželů. Po filmu následovala knížka, potom další, pak ještě jedna (O čem ženy nesní) a navíc film a kniha O čem sní muži. Odezva byla ohromující – dokonce se jí ozvalo několik žen, které přiznaly, že po přečtení oněch knih sebraly odvahu k rozvodu s tyranským mužem. „Neskáču radostí, když se dva lidi rozejdou. Ale vnímám jako pozitivní, když se žena osvobodí z frustrujícího vztahu, kde proti své vůli žije v nedůstojném postavení, odsouzená ke starosti o rodinu, závislá na manželových penězích a jeho rozmaru,“ říká autorka. Rozvedla se nicméně i ona sama: její manžel, dokumentarista Jan Špáta, její novou roli neustál. „Já jsem mohla manželství zachránit, kdybych opustila svoje přesvědčení,“ připouští Olga Sommerová. Jenže to neudělala.

Osudoví muži

Poprvé se provdala ještě na FAMU, za hudebního skladatele Vladimíra Sommera, jehož příjmení si ponechala na zbytek života. Byl o hodně starší než ona a pečoval o ni doslova otcovsky – až příliš: „Kamarádky chodily do hospody, ale on na mě vždycky čekal s autem po přednášce a odvážel mě domů.“ Za svého osudového muže však pokládá Jana Špátu. Ona, nespoutaná bohémka, i podruhé (a nejspíš ne náhodou) narazila na muže o sedmnáct let staršího, který toužil po poklidném rodinném životě, po teplých večeřích, po každodenním řádu. Přestože se rozvedli, Olga v mnoha rozhovorech opakovala, že na sklonku jeho života, když trávila čas u jeho nemocničního lůžka, se znovu našli a dokonce se chtěli podruhé vzít. Možná i proto ona, urputná bojovnice, která muže a ženy často staví proti sobě, nejlépe ví, co říká, když konstatuje: „Neměli bychom si ničit život neláskyplnými vztahy.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Hon na těhotnou Laurinovou

Vedle svateb, o kterých jsme mluvili posledně, jsou pro bulvár požehnáním těhotné hvězdy. I ty proti novinářům nejzaujatější herečky, zpěvačky či…