Vrátit se do dětství není občas špatné. Pokud jde ovšem o učení, do toho se nikomu moc nechce. Uzavření škol kvůli koronaviru způsobilo, že se řada rodičů chtě nechtě musela vrátit do školních lavic a byla nucena zavzpomínat na to, jak se počítají rovnice, řeší fyzikální úlohy či píší správně čárky.

Podobný osud potkal i Nelu, která má sice už dva dospělé syny, Andreje a Dalibora, před třemi lety si ale vzala do pěstounské péče Sašu, která je ještě školou povinná.

Kromě toho musela omezit svůj oblíbený koníček – cestování, a neplánovaně také přijmout spoustu ohlasů na odvážnou fotografii na Instagramu, na které pózuje na zemi a intimní partie má zakryté jen rouškou. „Dala jsem ji tam a napsala svůj názor k situaci, nepředpokládala jsem, že to způsobí v tu danou dobu takový rozruch. Na druhé straně není nic staršího než včerejší noviny, takže myslím, že už není nutné se k tomu vracet,“ říká.

Ráda cestujete do zahraničí na poznávací zájezdy. Změnila jste to vzhledem k situaci a vyrážíte po České republice?

Dělám si výlety jenom za Prahu do lesů, teď se chystám na chalupu, ale jinak jsem většinu nouzového stavu strávila v Praze. Musela jsem se učit s dcerou, a to mi dalo celkem zabrat.

Nebyla jste sama, kdo se teď vrátil zpět do školních let, jak to u vás probíhalo?

Sašenka má výhodu, že chodí do ScioŠkoly, která je skvělá, měly jsme docela intenzivní učení přes internet. Musím přiznat, že když jsme narazily na zlomky, tak jsem se skutečně zapotila. (smích)

Když se podíváte zpátky, berete období karantény spíš pozitivně, nebo negativně?

Snažím se vše ve svém životě brát pozitivně, protože život je, jaký je, a přináší to, co přináší. Myslím si, že vyspělost člověka závisí na tom, jak se dokáže přizpůsobit, co dokáže z každé situace vytěžit a kam ho ta situace posune.

Je něco, co jste se během volných dní naučila?

Starší syn se vrátil z Německa z violoncellových kurzů a musel být sám v karanténě. Nastěhovala jsem se tedy se Sašou ke kamarádovi a snažily jsme se sportovat. Jezdily jsme na koloběžkách a na kole a já po dlouhé době začala zase běhat. To se snažím i teď, když karanténa není. Měla jsem poprvé čas na vaření, ve kterém zrovna moc nevynikám, a myslím, že jako kuchařka jsem se zlepšila.

Herci jsou v normálním provozu hodně rozlítaní. Našla jste si čas třeba i na čtení?

V karanténě jsem nečetla. Byla jsem hodně v přírodě a jen tak jsem bloumala… Byl to luxus, který mám vlastně doteď, protože stále moc nehraji a nezkouším. Po synově karanténě jsme se všichni věnovali zahradě. Chytlo mě to a chci v tom pokračovat.

Jako spisovatelka máte na kontě již tři knihy. Nezačala jste psát další?

Rozhodně se za spisovatelku nepokládám, spíš za psačku dětských knížek, hlavně pro holčičky. Měla jsem na začátku karantény předsevzetí, že napíšu příběh, který nosím delší čas hlavě, ale nedošlo k tomu a nemám vůbec chuť se do ničeho nutit, takže až přijde ta pravá chvíle, bude to raz dva hotové.

Spousta lidí už se vrátila zpět do běžného života. Už se to po pracovní stránce hýbe i u vás?

Myslím, že jsme skoro ti poslední, kdo se vrátí do práce, takže pro některé z nás budou naše nedobrovolné prázdniny trvat až do září. Vrátila jsem se teď z nádherné Šumavy, kde jsme dotočili film Tady hlídáme my Juraje Šajmoviče. Bylo to milé setkání s fajn kolegy. Poprvé jsem hrála babičku. (smích)

Kromě toho teď ještě natáčíte film Gump, pes, který naučil lidi žít. Když jste si přečetla scénář, bylo jasné, že do toho půjdete?

Hlavní roli má pes a herci jen tak lehce přihrávají. Znám se mnoho let s autorem předlohy Filipem Rožkem, takže mě nepřekvapilo, že mi tam jednu roličku nabídl. Spíš mě překvapila celá ta kniha. Nepamatuju se, že bych se tolikrát u nějaké knihy tak dojala.

Sama máte dva psy. Jste zvířecí typ?

Prvního jorkšíra chtěly děti. Když Valentýna umřela, bála jsem se, že ji budu pořád srovnávat, tak jsem si pořídila rovnou dva. Jednoho jorkšíra a jednoho bívra, obě holky. Dávaly mi pěkně zabrat. Zničily, co se dalo, vyžraly i kus stěny, ale samozřejmě jsme rádi, že je máme. Musím ale přiznat, že nemám ráda, když lidé stavějí psy nad lidi. Nemám ráda takové to rčení, že pes je lepší než člověk. Ano, němé tváře jsou na tom hůř, že za sebe nemohou bojovat a nemůžou se bránit, ale všeho s mírou. Je skvělé, že se teď mluví o množírnách a o tom, jestli má mít pes papíry. S Terezou Kostkovou, která si teď pořídila pejska, jsme o tom mluvily a jsem ráda, že se díky ní tato problematika otevřela.

Měla jste zvířátko už jako malá holka?

Měla jsem kočku Adélu a měla jsem ji moc ráda.

A kočku už byste nechtěla?

Měla jsem k pejskům kočku, která bohužel v červnu po pěti letech utekla a pak utekl i další kocour. Obrečela jsem to a s kočkami teď zatím nepočítám.

Spoustě lidí se změnily plány na tento rok. Musela jste něco zrušit nebo posunout?

Ano, musela jsem zrušit výlet do New Yorku s dědou Jiříčkem. Měli jsme jet s cestovkou pro důchodce. Těšila jsem se, že někde budu nejmladší. (smích) Ale nakonec strávím prázdniny na chalupě na Vysočině.

Autor: LUCIE VODÁKOVÁ