Naďa Urbánková: O víkendech se do kláštera na moje obědy sjížděli faráři

Naďa Urbánková: O víkendech se do kláštera na moje obědy sjížděli faráři

Zpívá, hraje, moderuje, vypadá spokojeně a příjemně se s ní povídá. Tak bych shrnula nedávné setkání s Naďou Urbánkovou. Sešly jsme se v Jihlavě, v prostorách Českého rozhlasu, ve kterém Naďa pracuje. Zrovna skončilo její vysílání, a tak se pustila do vyprávění. O tom, jak ji stále koncerty nabíjejí, jak vařila v želivském klášteře pro mnichy a že se jí stýská po dceři... A že muži, který ji trápil, odpustila.

Jak se máte?
Mám se dobře. Jak vidíte, každou sobotu a neděli v jihlavském rádiu moderuji písničky na přání, jednou týdně v Praze hraji v muzikálu Hello, Dolly v divadle Studio Dva. Chystám se na natáčení dalších dílů seriálu Doktoři z Počátků a s kapelou Bokomara zpívám a jezdím po koncertech.

Takže jste v jednom kole...
Ale zvládám to a baví mě to. Samozřejmě ne vždy se mi chce v pětasedmdesáti dělat na hlavě obličej, sednout do auta a jet stovky kilometrů na koncert. Jenže zjišťuji, že je to taková výměna energií, já dávám energii posluchačům a oni ji dávají mně. Když pak jedu v noci zpátky domů, jsem tak nabitá, že mám pocit, že bych zvládla ještě jeden koncert. Navíc, je to pár dní, co jsem byla na takové generální kontrole v nemocnici a jsem v po- řádku. A to je podstatné.

A když máte náhodou volno?
Tak navléknu tepláky nebo noční košili, vlezu do postele a buď si čtu, nebo koukám na televizi. Jsem si sama svým pánem, což je bezvadná věc.

Dlouho jste nezpívala. Na pódium jste se vrátila před šesti lety.
Byla to náhoda. Supraphon tehdy potřeboval natočit čtyři písničky Jiřího Grossmanna a právě s Bokomarou jsem je nahrála. A protože nám to spolu pěkně šlo, tak jsme si řekli, že něco nazkoušíme a vyrazíme na festival. Konal se tehdy v Náměšti nad Oslavou. Vzpomínám si na to živě, byla tam obrovská louka, na které se tři dny střídaly různé kapely. Když jsem viděla některé už dosti unavené diváky, tak jsem si říkala: „Já vylezu na to pódium a oni na mě začnou házet rajčata.“ Ale odhodlala jsem se a když se ozvalo: „Ty vole, Naďo, to je dobrý,“ tak jsem se přestala bát úplně a rozjela to.

Trému máte i po tolika letech kariéry?
Pokaždé mám trému. Ne z toho, že by lidé nepřišli, ti naštěstí chodí stále. Ty moje písničky si zpívají babičky, jejich dcery i vnoučata. Ale proto, abych něco nezkazila, něco nezapomněla. Mně se totiž často stává, že zakopnu, něco vypojím... Ale když už pak stojím na pódiu, tak to ze mě spadne. Potřebuji vidět lidi, rozzářené oči diváků a pak už jedu. Zpívá se mi velmi dobře, už mě nikam nic nenutí a už si vybírám písničky a akce, které se mi líbí. Dříve jsem chodila k paní profesorce zpěvu, dnes už nechodím, mám od ní natočený takový půlhodinový mustr, díky kterému se před koncertem rozezpívám.

Slyšela jsem, že také hodně cestujete.
Hodně ne, ale létám za dcerou do Los Angeles. Povím vám, že ta cesta je drastická. Dvanáct a půl hodiny sedět v letadle, ve věku, kdy už pohyb není samozřejmost, je náročné. Proto si s sebou beru neteř, která umí skvěle anglicky a když je třeba něco vyřídit, tak se o to postará.

Zrovna před časem jste se ze Spojených států vrátila...
Moc jsem si to tam užila. Jana (Jana Fabiánová, dcera Nadi Urbánkové) tam žije už tři roky, je tam spokojená. Získala pracovní povolení, což je obrovský úspěch, protože měla dobré reference od lidí, se kterými spolupracovala. Dělá všechno – hraje divadlo, zpívá, točí hudbu.

Jak se do Ameriky dostala?
Vždycky chtěla pryč. Sama si přes internet dokázala najít kontakty, s těmi se spojila, natočila si nějaká svá videa, své písničky a odjela. Teď dostala malou roli v jednom filmu a také sama něco natočila. Mám z ní velkou radost. Jsme spolu často na Skypu a klábosíme, jak dlouho chceme.

Vaše dcera se jmenuje Jana Fabiánová, to je umělecké jméno?
Vymyslely jsme ho spolu v době, kdy se Jana rozhodla, že se přejmenuje. To bylo někdy v jejích v osmnácti devatenácti letech. Plánovala věnovat se hudbě a divadlu a nechtěla, aby jí moje jméno otevíralo dveře. Chtěla a chce všechno dokázat sama, vlastní pílí. V tom se podobáme. Já jsem také nikdy neklepala na něčí dveře, neposouvala se přes postelové avantýry. To jsem bytostně nesnášela. Bylo to těžší, ale zase vše, co za mnou je, jsem dokázala sama nebo proto, že mě někdo opravdu chtěl.

Před sedmi lety jste se přestěhovala do Želiva na Vysočině. Proč?
Tehdy jsem prožívala velmi složité životní období. Strašlivě mě podrazil a okradl můj nyní už naštěstí exmanžel. Musela jsem z Protivína, kde jsme měli sanatorium a kde jsme společně žili, utéct. Jen se dvěma taškami a psem. Šlo mi o život, doslova a do písmene. A nebýt toho mého psa, tak už tady možná nejsem. Ten člověk byl velmi agresivní.

Utekla jste do Prahy?
Ano a tam jsem si našla podnájem. Protože jsem neměla vůbec žádné peníze, byla jsem vděčná za kdejaký drobný kšeft. A tehdy mi zavolal muž hovořící slovensky, představil se jako Karol Lovaš, řekl, že je bohoslovec a že v Bratislavě pořádají takové setkání pro vězně a zda bych tam nezazpívala. Tak jsem vyrazila. Bylo to báječné a hlavně jsme si s Karolkom okamžitě sedli. Pak uplynul nějaký čas a on se ozval znovu. Tentokrát ale s tím, že jako budoucí pan farář byl převelen do kláštera do Želiva a že kdybych chtěla, můžu tam bydlet.

A vy jste netradiční nabídku přijala. Kolik žen má možnost bydlet v klášteře, že?
Jela jsem se tam podívat. A bylo mi hned jasné, že tam chci zůstat. Tak mě přijali do kláštera. Urbánková, jedenáct mnichů a pes. Žila jsem tam přes půl roku. Dostala jsem k dispozici apartmá po panu arcibiskupovi, kde jsem měla i svou koupelnu. A abych tam nebyla jen tak, tak jsem jim začala vařit.

Takže zpívající kuchařka...
Přesně. Maminka mě naučila opravdu dobře vařit a to se rychle rozkřiklo. O víkendech se do kláštera sjížděli faráři ze širokého okolí na obědy.

Co jste vařila?
Všechno, řízky, guláš, svíčkovou, pekla jsem bábovky, buchty... Za klášterem je krásná zahrada, kde roste spousta ovocných stromů a protože chlapci byli takoví trošku líní, tak jsem je jako matka generálka nutila ovoce otrhávat, abych ho využila v kuchyni. Jinak by opadalo a shnilo. Pamatuji si, že jsem jednou udělala 260 švestkových knedlíků. Strávníků jste měla tedy opravdu dost. Jednou dokonce i slovenského pana prezidenta Michala Kováče s chotí. Přemýšlela jsem, co mám slavnostního uvařit, když k nám zavítá na návštěvu. Nakonec jsem se rozhodla pro nudlovou polévku s knedlíčky, guláš se dvěma druhy knedlíků a jako sladkou tečku bábovku. Říkala jsem si, že jezdí hodně po světě, ochutnávají tam samé lahůdky a tady že budou rádi za klasiku. Začala jsem vařit v obrovském hrnci a dala guláš i polévku uložit na noc do chodby. Druhý den ráno jsem se tam šla podívat a zjistila jsem, že je tam na dně. Oni mi to chlapci přes noc skoro celé snědli. Že prý to krásně vonělo. Zbyly akorát dvě porce pro pana prezidenta a paní prezidentovou. A chutnalo jim. Pan opat mě pak ještě požádal, abych něco zazpívala. Spustila jsem píseň Jiřího Grossmanna Závidím. Byl to silný zážitek.

Teď už ale v klášteře nebydlíte.
Přestěhovala jsem se do vedlejšího domu, kde byly původně kanceláře kláštera a kde se uvolnil jeden byt. Jsem tam moc spokojená. Dál prožívám všechno s kněžími a zároveň mám skvělou sousedku Danušku, která mi občas pomůže, když už to nezvládám. A také mě hlídá, protože když se bulvární novináři dozvěděli, že bydlím v klášteře, tak si mysleli, že se ze mě stala řádová sestra a jezdili mě tam fotit. Danuška to kolem domu sleduje, už je pozná a vždycky mi nahoru volá: „Teď nikam nechoď, už jsou zase tady.“

Naďa Urbánková

  • Rodným jménem Naděžda Balabánová se narodila 30. června 1939.
  • V roce 1957 se stala diplomovanou zdravotní sestrou. Po skončení školy se systematicky věnovala zdokonalování pěvecké i herecké profese. V roce 1959 debutovala v činohře divadla v Pardubicích. Poté získala angažmá v Československém státním souboru písní a tanců.
  • V roce 1964 ji režisér Ján Roháč obsadil ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. V té době přešla také do divadla Semafor. V něm zůstala s několika přestávkami jedenáct let. V 70. letech se stala hvězdou popmusic. Hrála v několika filmech, nazpívala řadu hitů a získala pět Zlatých slavíků.
  • Její nejúspěšnější pěvecké období byla léta spojená se skupinou Country Beat Jiřího Brabce, účinkovali i v americkém Nashvillu. V 90. letech se odmlčela, vdala se za Čechošvýcara Josefa Havlíka, jenže společné podnikání i manželství skončilo krachem. Na pódia se vrátila před sedmi lety, nyní vystupuje s folkrockovou kapelou Bokomara. Hraje v divadle Studio Dva v muzikálu Hello, Dolly. Objevuje se v seriálu Doktoři z Počátků. „Budeme točit další díly. Baví mě to, jsou tam lidé, které mám strašně ráda. Hraju tam podnikatelku paní Jasnou, kterou podvedli, a mám černou paruku a brýle,“ říká Naďa Urbánková.
  • S kapelou Bokomara připravuje novou desku. „Nespěcháme na ni, skládáme si to sami, texty nám píše Jiří Moravský Brabec, který mi v podstatě nahradil Jiřího Grossmanna, a jeden krásný text mi napsala i Ester Kočičková. A jeden jsem zvládla sama,“ dodává známá zpěvačka.
  • Dcera Jana Fabiánová hraje, zpívá a žije v USA.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek