Není vám líto, že tak významný životní okamžik teď neprožijete se vším všudy?
Narozeniny mám až v polovině dubna, a co my víme, co bude… Ale podle současné situace to vypadá, že oslavu asi o rok odložím, abych mohla pozvat všechny své blízké a kamarády. Naposledy jsem slavila ve velkém stylu šedesátiny, které mi připravila moje kamarádka Evička Kocmanová, barmanka Divadla ABC. Už rok bohužel není mezi námi. A bylo to nádherné. Kolik přišlo kolegů! Sestříhali mi společně film, který se tam asi třikrát promítal, protože ho všichni chtěli vidět. K narozeninám mi v něm gratulují třeba papež, královna Alžběta, která chce můj podpis a kterou krásně namluvila Jana Drbohlavová, ale i Barack Obama, který byl v té době prezidentem, Putin a moje milovaná Audrey Hepburn. Je tam s ní scéna, kde přebírá Oscara a říká: „Ta soška patří tobě, Naďo, ty moje učitelko herectví.“ (smích) Dokonale sestříhaný, nadabovaný a vtipný film. Udělal mi obrovskou radost, stejně jako koš konvalinek, které v dubnu nerostou. Poslali mi je až z Holandska. Kromě toho se tam tančilo a zpívalo, každý si něco připravil, byl to naprosto nezapomenutelný večer. A tak ani nevím, jestli se bez Evičky dá něco podobného připravit. Ale až to bude možné, tak si s přáteli a rodinou určitě ráda připiju.
Vracíte se někdy ve vzpomínkách do minulosti?
Nechávám si z minulosti jen to hezké. Kdysi, když jsem nastupovala do Městských divadel pražských, jsem viděla Dům se sedmi balkony, kde hrála Jarka Adamová přenádhernou roli, která všechno negativní škrtala. Řekla třeba: „Škrtám středu.“ Něco se jí tam nepovedlo, a tak ji škrtla, což mě trochu inspirovalo a vyškrtala jsem všechno, co bolelo a co mě trápilo, i když mě to posunulo dál, protože, jak s oblibou říkala Květa Fialová, co tě nezabije, to tě posílí. Když se dnes podívám dozadu, tak jen na to hezké. Život šel tak, jak měl jít, a myslím, že bych v něm nic neměnila. Dnes už se snažím dívat spíš dopředu.
Prozradíte našim čtenářům, co byste si k těm kulatým narozeninám přála?
Nejvíc si přeju, aby současná vyhraněná situace nedohnala lidi k nenávisti, závisti a podobným negativním vlastnostem. Aby v nich naopak probudila to, co za daleko horších okolností v sobě třeba probudili lidé, kteří si prošli válkou a koncentračními tábory, a to, co náš národ ve vyhraněných situacích umí – sounáležitost, láskyplnost a touhu si pomáhat. Kdysi jsem byla meditovat s buddhisty a ti říkají: Když se zbavíme závisti, nenávisti, chamtivosti, chtění a lpění, tak se dostaneme do nirvány.
Jakým způsobem se vás vůbec dotkla koronavirová situace?
Od loňského března mi zbyl sem tam nějaký rozhlas. Měli jsme Humoriádu, pořad o vaření Pochoutky na talíři se točit nedal, protože natáčíme v restauracích, které jsou zavřené, pak nějaká ta rozhlasová hra, ale úplně minimálně. Musím říct, že ze začátku jsem hodně odpočívala, byla jsem docela unavená, ale pak už se mi začalo stýskat. V září jsme nastoupili s tím, že všechno začne znovu, odehráli jsme pár představení, a opět se vše zavřelo. A nastal smutek. Uvítala jsem, když jsme začali zkoušet ve vinohradském divadle Slaměný klobouk. Konečně jsme se zase mohli potkávat, měli jsme práci a nebyl čas myslet na to, co celý svět teď trápí. Jednali jsme zodpovědně, chránili jsme se, protože si myslím, že ta nemoc je opravdu velmi vážná a je potřeba se chránit.
Máte z koronaviru strach?
Vím, že je třeba být zodpovědná, a to jak sama k sobě, tak i k ostatním. Ale také vím, že se nemůžeme nechat vystrašit, protože psychika v této situaci hraje velkou roli. Strach nabourává imunitu a nemoc nás pak snadněji dostane. Média v nás často pocit strachu vyvolávají, ale je potřeba věřit, že bude dobře.
Sledujete v médiích, co se v naší republice děje, nebo už to tolik nesledujete a pouštíte jedním uchem tam a druhým ven?
Informuju se, v jaké barvě je PES, a podle toho jednám. Ale víckrát už si to nepouštím, protože si nechci zahltit hlavu strachem. Je důležité si uvědomovat, jaké myšlenky nám kolují hlavou, a ty negativní se pokusit zastavit. Obecně se snažím jednat maximálně zodpovědně.
Pocítila jste omezení i v oblasti cestování?
Každé letní prázdniny jezdívám se svojí sestrou, která žije ve Švýcarsku, na dovolenou k moři. Loni jsme měly letět do Turecka. Sestra koupila naštěstí zájezd u tamní cestovní kanceláře, a i když to musela celé doplatit, cestovka jí všechny peníze posléze vrátila. Celý život jsem ráda cestovala, leccos se mi splnilo, dnes je mi ale nejlépe na chalupě. Protože můžu být v přírodě, nemám potřebu cestovat. Kromě toho je u nás doma mnoho krásných míst, která ještě nemám projetá, protože jak se otevřely hranice, jezdili jsme ven. Tak proč si teď více neužít naši vlast…
Nastala už někdy ve vašem životě doba, kdy jste byla takhle dlouho bez divadla a bez další práce?
Ne, až teď. Běžně jsem hrála patnáct až dvacet představení měsíčně. Byly tam zájezdy, do toho rozhlas, občas se něco natáčelo, byla jsem hodně vytížená a vlastně mi ten dril chybí. Jsem za něj ráda, že musím vstát, jít do divadla a že zkoušíme, protože člověk je od přírody víceméně líný. Jsem strašná lenora. (smích) A to, že se přinutím alespoň třikrát týdně vyjet za Prahu a alespoň hodinu chodit po lese, je výkon, protože jinak bych opravdu narostla do neskutečných rozměrů.
Kromě rádia nyní zkoušíte v Divadle Broadway nový muzikál Láska nebeská. Vzpomenete si ještě na svůj první muzikál, ve kterém jste hrála?
Byla to v roce 1979 Lysistrata aneb Nejkrásnější válka v Městských divadlech pražských, kde jsem hrála Andriu. S Viktorem Preissem jsme byli pár, on byl Julián. Byl to moc hezký muzikál, měli jsme ho rádi. Bylo stále plno.
To už asi máte s muzikály za tu dobu bohaté zkušenosti…
Pak už jsem zase v muzikálech nehrála. Jenom občas ve hrách se zpěvy, jako teď například ve vinohradském divadle ve Sňatcích z rozumu.
Když přišla nabídka na muzikál Láska nebeská, zvažovala jste, zda do toho jít?
Hned jsem řekla, že jsem činoherní herečka a že do muzikálu nejdu, protože nezpívám. Pan producent Divadla Broadway mi ale zavolal a řekl: „Naděnko, to je činoherní role v muzikálu. Nebudete zpívat. Alespoň si přečtěte scénář.“ Poslali mi ho, akorát jsem byla na chalupě. Do toho ještě volal ředitel divadla pan Lichtenberg a řekl mi: „Naděnko, vezměte to. Je to role přímo pro vás a my bychom vás moc chtěli.“ Odpověděla jsem, že si scénář přečtu a uvidím.
Co vás nakonec přesvědčilo?
Byla zrovna strašná bouřka, blesky, byla jsem na samotě v lese a najednou mi někdo zaklepal na dveře. Strašně jsem se lekla. Říkám: „Kdo je tam?“ A ozvalo se: „Pošta.“ (smích) Otevřela jsem a tam stála pošťačka v proudech vody, za ní se křižovaly blesky a podávala mi ten scénář. Jak dnes říkám, Láska nebeská přišla z nebe s bouří. (smích) Scénář, který krásně napsal Zdeněk Zelenka a naplnil písněmi Waldemara Matušky, jsem si přečetla, a hned jsem volala, že se mi moc líbí a že do toho jdu.
Můžete trochu přiblížit svoji roli?
Paní Fortelná je správkyně mládežnických kolejí. Je to velmi temperamentní, optimistická, živelná bytost, která všude přináší radost, legraci, a kde to jde, pomůže. Má ty mladé ráda a zajímají ji lidské osudy. Moc se těším, až ji divákům představím.
Zdroj: Story