Diskutujte: Už jste viděli nový film Vendeta? Jak se vám líbí?

Mohlo by vás zajímat: Televizní komedie proti podzimním splínům nebo Nejhorší filmy všech dob

Na úvod jen krátce námět filmu: Tři čtrnáctiletí teenageři vylákají spolužačku do opuštěného lomu. Mají v plánu ji znásilnit, ale situace se jim vymkne a dívku zabijí.

Vzhledem ke svému věku mají naději, že za zločin nepřijde žádný trest, a to dívčin zoufalý otec, ctihodný a spořádaný lékař (Ondřej Vetchý), nehodlá připustit. Je odhodlaný jít až do krajnosti, aby smrt své jediné dcery pomstit. Shodou náhod se do cesty jeho vražedné mise postaví lesní správce (Oldřich Kaiser).

Scenárista a režisér Vendety Miroslav Ondruš (31) získal filmařské vzdělání na Vyšší odborné škole filmové v Písku. Nejdřív pracoval na filmech jako runner (což je takový „kluk pro všechno“) – třeba na Hřebejkových komediích U mě dobrý a Nestyda.

Pak postoupil na post asistenta režie - podílel se na filmech El Paso, Případ nevěrné Kláry a naposledy ve funkci asistenta režie spolupracoval s Radimem Špačkem na nejlépe hodnoceném filmu loňského roku – dramatu Pouta. Vendeta je Ondrušův celovečerní autorský debut.

Jak byste jednou větou představil svůj snímek?

Vendeta je napínavý film o pomstě a střetu dvou postav v podání skvělých herců: Ondřeje Vetchého a Oldřicha Kaisera.

Proč jste vybral pro začátek své samostatné filmařské kariéry právě Vendetu?

Už od skončení školy v roce 2006 jsem přemýšlel nad celovečerním filmem. Hledal jsem silný napínavý příběh s výraznou hlavní postavou. A chtěl jsem udělat jiný film, než se tady točí. Střípky k Vendetě jsem začal skládat začátkem roku 2008 a na jaře jsem se pustil do psaní.

Hodně důležité pro mě bylo, že jsem scénáři věřil já sám a neomrzel mě. To se mi u dřívějších scénářů nestávalo, většinou mě něčím přestal bavit a já se pustil do dalšího, ale u Vendety jsem hned věděl, že to je přesně ten scénář, kterým chci debutovat.

Byl filmový příběh inspirován nějakým skutečným podobným případem?

Ne, je to fiktivní story.

Jak vás napadl Ondřej Vetchý do hlavní role?

O Ondrovi Vetchém jsem samozřejmě věděl, že je to skvělý herec, ale nějak jsem si ho s Vendetou nespojoval. Potom jsem ho ale viděl v Činoherním klubu v Panu Polštáři a zíral na jeho výkon.

Bylo v něm tolik bolesti, zoufalství, ale zároveň i dobra, které skrz to všechno prosakovalo, že jsem měl o hlavní roli okamžitě jasno. Ondrovi se naštěstí scénář líbil a roli vzal.

A jak to bylo v případě Oldřicha Kaisera?

Na roli lesního Mazury jsme měli vytipovaných asi deset herců. Potřebovali jsme k Ondřeji Vetchému velkého soupeře, někoho, kdo se mu vyrovná. Oldřich Kaiser byl v tom seznamu mezi prvními. Nejdřív to nevycházelo termínově, ale když jsme odložili z technických důvodů natáčení, podařilo se to a filmový souboj Oldřicha Kaisera s Ondrou Vetchým mohl začít.

Důležitý byl výběr autentických typů do rolí teenagerovských násilníků. Jak jste je hledal?

S těmi mi hodně pomohla Kateřina Oujezdská, která dělala casting. Rozhodující byla samozřejmě přirozenost, schopnost improvizovat a umět mluvit, což je kolikrát u dětí velký problém. O tom, že Hanku bude hrát Lucka Šteflová, jsem byl přesvědčený už po prvním castingovém kole. Byla o třídu lepší než ostatní.

Největší problém byl najít tlouštíka. Dělali jsme celkem tři kola a už jsem z toho byl dost zoufalý, jako by se najednou tlusté děti vypařily. Pak se ale Kateřině naštěstí podařilo objevit Vencu Vostárka, pro kterého to byla první role, ale zvládl ji dobře.

Z čeho jste měl před natáčením největší obavy?

Právě z toho, jak role zvládnou „dětští“ herci. Na jedné straně máte Vetchého s Kaiserem, na druhé patnáctileté kluky, z nichž někteří stáli před kamerou úplně poprvé. Z té kombinace jsem měl popravdě šílený strach.

Ono se vám může lehce stát, že vám někdo na castingu skvěle zafunguje, ale pak se začne natáčet, roste stres i únava, takže se nezkušený herec či slabší povaha může snadno sesypat. Tohle riziko s neherci a ještě k tomu „dětmi“ je. Ale u Vendety se naštěstí nic takového nestalo, kluci to zvládli moc dobře.

Vendeta je drsný film. Stanovil jste si hranici, za kterou v zobrazování brutality už nejít?

Mým záměrem nebylo s násilím pracovat prvoplánově, není tam proto, aby šokovalo, ale skrz násilí se dostávám k lidem, kteří jsou nuceni reagovat. Jinak samozřejmě hranice mám. Obecně jsou pro mě některé scény silnější, když je jen naznačíte a necháte divákově představivosti.

A na jaké filmy se nejradši díváte vy sám?

Nejvíc mě baví filmy se silným příběhem, zajímavou a rafinovanou zápletkou. Ale někdy mě film pohltí i úžasnou kamerou a režií jako třeba ve filmech Potomci lidí nebo Popel a démant. Film by měl být zážitkem, někdy i nepříjemným, ale pocit z něj by ve vás měl vydržet déle než pět minut po závěrečných titulcích. Mezi mé nejoblíbenější filmy patří Obvyklí podezřelí, Leon nebo Přelet nad kukaččím hnízdem.