Monika Absolonová: Moje kapky naděje

Monika Absolonová: Moje kapky naděje
Monika Absolonová: Moje kapky naděje
Zdroj: Profimedia.cz

Zpěvačka Monika Absolonová oblékla tričko Kapky naděje. Kromě toho, že tím podpořila dobrou věc, jí to tričko taky moc sluší.

Aby neslušelo (při vší úctě ke kráse trička), když je Monika právě šťastně zamilovaná. Zatímco minule se náš rozhovor točil především kolem peripetií s otcem, tentokrát jsme měly veselejší téma. Přestože trápení s tátou je zatím aktuální, Monika však má momentálně ve svém životě novou mužnou oporu. „Mít se komu stulit do náruče je krásné,“ říká.

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Monika Absolonová: Nejdřív jsem mu vynadala 
  • Šaty paní Bartoškové
  • Příběhy dárců orgánů
  • Manžel hledá sex na internetu
  • ... a mnoho dalších témat
  • Předplatné Vlasty

Zamilovaným se trable zvládají snáz.
To je úplná pravda. Na tohle – kromě jiného (smích) je láska úplně nejlepší lék. Všechno dostane úplně jiný rozměr, máte jiný oči, jiný pohled na věc... Najednou se tolik netrápíte, neřešíte, zklidníte se. Nikdy bych si nepomyslela, že budu tu věc s otcem brát s takovým nadhledem a najednou to jde. (Zpěvačka loni našla odvahu veřejně mluvit o týrání v rodině. S otcem, který trápil její maminku i obě děti, se nestýká, ačkoliv on o kontakt neustále různými způsoby usiluje, pozn. aut.)

Při fotografování jste na sobě měla tričko Nadace Kapka naděje. Řekněte, kdy jste potřebovala naděje nejen kapku, ale rovnou celý kýbl?
(smích) Konkrétně kdy, to je docela těžký přesně určit. Protože nejhorší vám vždycky připadnou aktuální problémy, které zrovna musíte řešit. To se potom doslova kýbl naděje moc hodí. Většinou ji do něj po troškách přilévají nejbližší bytosti – máma, brácha, se kterým mám úžasný vztah, teď i můj nový přítel. No a samozřejmě kamarádi. Bez přátel by to s nadějí bylo dost špatný, kamarády v krizi potřebujete. Je to taková záchranná síť, která vás zachytí a odpruží náraz. Taky pracovat je v krizi moc důležitý. Práce vás vždycky odstřihne od všech trablů alespoň na milosrdných pár hodin.

Scházíme se shodou okolností přesně po roce. Co se od té doby u vás změnilo? Koukám, kouříte pořád...
Kouřím. (úsměv) Toho jsem se zatím nezbavila, ale třeba se mi to jednou povede.

A problémy, které jste měla s tátou...
… stále trvají. Nebyla bych si tipla, že přežiju tímto způsobem další rok, ale vidíte, je to tak. Dokonce se cítím zrovna moc hezky na světě, přestože táta mezitím bohužel překročil všechny hranice přijatelného chování. To, co momentálně provozuje, má dokonce odborný výraz. Je to stalking, obtěžování.

Co je na tom nejhorší?
Určitě bezmoc. Úplně úplná. Nemám žádnou šanci to zastavit, dokud si ten člověk neuvědomí, že neškodí jenom nám, ale taky sám sobě. A že bychom měli všichni konečně svatý klid, kdyby se s tím, že už k sobě jako rodina nepatříme, smířil. Zatím mu to ale nedošlo, tak ten šílený kolotoč jede pořád dál – včetně výslechů na policii, která by nám měla pomáhat a chránit nás, místo aby řešila, jestli si ty výhružné dopisy s bílým práškem náhodu neposílám sama. K jednání s policií bych někdy potřebovala naopak kýbl štěstí. No a potom jsou tady takové každodennosti, jako to, že nám otec neustále zvoní u dveří a tak dále. Moc to nechci rozebírat, spoustu vám toho ani říct nemůžu.

Nepomohlo by tedy vylézt ke vrátkům a poslechnout si, co vám chce říct?
Ale já vím, co mi chce říkat. Pořád dokola to samé. Bude mi tvrdit, jak je máma hrozná, já hrozná, všichni že jsme bůhvíco. A za pár hodin zazvoní znovu. Na to nemám sílu, fakt nemám. Kdyby se dal vést kvalitní dialog, tak bych ho vedla. Jenže to nejde a ani nikdy nešlo. Myslím, že táta je nemocný člověk.

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky