Diskutujte: Jak se vám líbí nová podoba Událostí a jak hodnotíte jejich moderátory?

Krásná tmavovláska Aneta Savarová poskytla rozhovor týdeníku vlasta a https://www.vlasta.cz Prozradila v něm například, že vyrůstala na vesnickém dvorku a jak to vypadalo s jejím denním režimem, když studovala a pracovala zároveň.

Vyrůstala jste v malé vesničce Bystřici pod Lopeníkem v podhůří Bílých Karpat. Takže jste asi zažila idylické dětství v přírodě?
Přesně tak. Žije zde asi osm set obyvatel, všude kolem lesy, louky, rybníky a kopce Malý a Velký Lopeník, kde jsme lyžovali. Jinak jsem většinu času trávila venku na dvorku se zvířectvem. Měli jsme snad všechno, co se dalo chovat na vesnici. Bydleli jsme dohromady ještě s babičkou a dědečkem, které jsem měla velmi ráda. Bohužel už nežijí.

Čím se zabývali? Zemědělstvím?
Kdepak! Dědeček byl sklenář a babička byla umělecky založená. Malovala krojované panenky pro Lidovou tvorbu.

Prý jsou oba vaši rodiče učitelé. To vás muselo nutně poznamenat.
Pokud myslíte pokyny typu „umyj si ruce“, tak na to byla maminka opravdu hodně zaměřená. Odmalička mi zpívala a hrála na piano, což mě ovlivnilo na mnoho let. A tatínek si zase vždycky přál, abych měla vzdělání. Chtěl, abych byla lékařka nebo lékárnice, s mou konečnou volbou se musel postupně smířit... Stále ale funguje jako moje vrba. Můžu se mu se vším svěřit a vyslechnu si ráda i jeho kritickou reakci. Nikdy totiž neříká věci jenom tak a je upřímný.

Takže ke hře na piano vás přivedla maminka?
Ale rozhodla jsem se pro ni sama. V šesti letech jsem prohlásila, že se chci přihlásit do základní umělecké školy, a začala jsem hrát stupnice, pak první etudy a piano mě natolik chytlo, že jsem byla pevně rozhodnutá se mu věnovat jako své hlavní profesi. Kromě toho jsem začala i komponovat a má cesta vedla logicky na konzervatoř.

Nepřijali vás?
Naopak, přijali. Jenže před zkouškami jsem trénovala natolik, že jsem si způsobila chronický zánět šlach na obou rukou – a to znamenalo konec snu o dráze pianistky. Bylo to pro mě tehdy kruté, žila jsem skutečně deset let vážnou hudbou. Milovala jsem Chopina a Rachmaninova, zatímco jiné holky v mém věku zbožňovaly Michaela Jacksona.

To pro vás skutečně musela být velká rána. Jak jste se s tím vyrovnala?
Jsem asi odjakživa workoholik a připadám si užitečná, jen když něco dělám. Tak jsem se vydala složit zkoušky na gymnázium. První dva roky jsem tam byla docela nešťastná, nevěděla jsem, co dál, ale pak jsem začala přemýšlet o profesi novinářky.

Kdesi jste na sebe prozradila, že jste si už jako sedmiletá zkoušela číst televizní zprávy. Trochu neobvyklá dětská hra.Jako byste si tu svou profesi přivolávala...
To máte pravdu. Ale pro mě to bylo naprosto přirozené, protože jsem vyrůstala obklopená informacemi. Od rána u nás byl puštěný Radiožurnál, samozřejmě jsme sledovali Českou televizi – přepnout na Novu, to neexistovalo. A tak jsem si jednou večer sedla před obrazovku a četla zprávy z domova, ze světa i o počasí. Zvládla jsem to všecko.

Měla jste při tom nějaký vzor?
Určitě – Marcelu Augustovou. Vždycky mi byla sympatická, oblíbila jsem si ji ze všech televizních tváří nejvíc. Je velká profesionálka, svou práci dělá výborně. Je pro mě skvělé, že ji teď mohu sledovat zblízka.

Vy jste ale začala pracovat v televizi už během studií na fakultě sociálních věd. Co vás do televize přivedlo?
Vlastně za to může spolužačka, která tehdy začala pracovat ve zpravodajské směně v České televizi a řekla mi, že tam právě probíhá konkurz. Prošla jsem testem všeobecných vědomostí a nakonec jsem nastoupila na pozici takzvané crawlařky.

Co to je?
Tak se v televizním slangu říká zprávám ve spodní liště, která běží na obrazovce. Tak ty jsem nakonec psala.

Proč jste si vybrala zrovna tohle?
Chtěla jsem zvládnout v pohodě školu i práci a zároveň být v kontaktu se zpravodajstvím. U crawlů se nesloužily noční a nebylo to tak stresující. Ale asi po tři čtvrtě roce jsem udělala konkurz na moderátorku nočních zpráv a ten stres mi stejně začal.

Takže jste přes den studovala a v noci vysílala?
Vždyť vám říkám, že jsem workoholik. Mně to vůbec nevadilo, i když přiznávám, že to bylo hodně náročné. V práci jsem skončila v půl šesté ráno a v osm už jsem musela být na přednášce. Po roce mi vedení nabídlo zprávy v tehdejším Dobrém ránu, a tam byl zase opačný režim. Vstávala jsem v půl čtvrté ráno, končila v půl dvanácté. K tomu jsem měla i nějaké noční služby, takže rytmus totálně převrácený. Navíc nejsem zrovna noční tvor.

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz

((bean:1:92))