Diskutujte: Ceníte si postojů a práce Miroslavy Němcové
Před nedávnem jste se vrátila z dovolené a jen záříte…
Nasbírala jsem odpočinkem o dovolené spoustu energie a doufám, že mi chvíli vydrží i v tak stresovém prostředí, jakým je poslanecká sněmovna.
Atmosféra ve sněmovně je opravdu poněkud divoká. A nejen ve sněmovně, lidé v celé zemi jsou naštvaní, rozčarovaní, někteří se ocitají na hranici sil a říkají, že takhle už to dál nejde. Atmosféra houstne všude, roste odpor vůči politice i politikům. Jak se s tím vyrovnáváte?
Ano, všechno se vyhrocuje, konflikty jsou daleko ostřejší, napětí roste. Ubírá mi to hodně sil. Nežiji v nějaké uzavřené skleněné budce, kdykoli přes den někam jdu pěšky, lidé mě zastavují, říkají mi, co si myslí. Mluvím s nimi o tom, jaké to má příčiny a řešení, takže velmi pozorně vnímám, jak se mění atmosféra.
Člověk snese psychicky hodně. Pokud má naději. Je možné dát lidem dnes naději? A pokud ano, jak?
Dávat, ukazovat lidem naději, to je podle mě povinností politiků. I v té nejsložitější situaci musíme nalézat naději, která vyústí v nějaké řešení. Někdy to řešení bolí, ale to každý známe ze svého osobního života. Všichni jsme někdy museli přijmout těžká rozhodnutí, třeba když se někdo blízký dostal do potíží. Věděli jsme, že to bude bolet, ale že před tím nemůžeme utéct. V celé zemi dnes řešíme úplně stejný problém. Politik by neměl věci přikrášlovat, aby navenek vypadaly hezčí. To je klamání lidí. Měl by jasně říct, jaká je situace a co musíme udělat pro to, abychom se z ní dostali. Ukázat naději, že až to překonáme, bude lépe, ale nejdřív tím úzkým hrdlem musíme projít. A pokud se do toho pustíme teď, bude to stát méně peněz, méně bolesti, méně času, méně energie, než když to budeme pořád jen odkládat. Ale vím, že takto učebnicově se to snadno řekne, ovšem daleko hůř se to sděluje lidem.
Vy osobně neztrácíte naději?
Jsem normální člověk, takže samozřejmě také na mě přijdou chvilky, kdy mě napadá, že se nic nedaří. Pak si ale sednu a začnu si uvědomovat, z čeho všeho můžu mít radost: těším se relativně dobrému zdraví, děti jsou v pořádku, neřeším žádný velký osobní malér. To je pořádná váha na oné pomyslné misce životních plusů. Jistě že jsou věci i na té druhé misce minusů, ale tak to prostě v životě chodí. Dávám důraz spíše na pozitivní věci a neutápím se v negativních. Z toho čerpám velkou energii a naději.
Které další věci jsou pro vás zásobárnami energie?
Těch je celkem dost – práce, která mě přes všechen stres hodně baví, úžasná rodina, okruh přátel, se kterými si můžu sednout, kdykoli takzvaně „teče do bot“. Baví mě a dobíjí projít se aspoň na chvíli večerní Prahou, jen tak bez cíle. Večerní a noční Praha je tak magická, že dokáže odplavit stres nasbíraný za celý den. Nekonečnou zásobárnou energie – jak říkáte – je pro mě také poslouchat krásnou hudbu, číst román, který mi dovolí odstřihnout se od starostí.
Už před čtrnácti lety jste mi v jednom rozhovoru řekla, že velmi ráda čtete. Co dnes čtete nejraději?
Ano, nedávno uplynulo čtrnáct let od chvíle, kdy jsem poprvé vstoupila do Poslanecké sněmovny. Tehdy jsem ještě vlastnila malé knihkupectví, což samo o sobě napovídá, že ke knihám mám opravdu velmi blízký vztah. Jen žánr se trochu proměnil. Když přijdu domů z nějakého těžkého, kritického jednání v parlamentu, sahám po svých zamilovaných knihách o Paříži, historii, osobnostech, které mám ráda. Není to klasická úniková literatura, ale je to něco, co mě převede do jiného světa. Pokud mám však energie trochu více, zůstávám do značné míry v politickém žánru. Ráda čtu paměti významných světových státníků, studie historických souvislostí nebo si vytahuji z parlamentního archivu staré stenozáznamy z první republiky a pročítám je, abych lépe pochopila, čím se tehdy politici zabývali a jaká řešení nalézali.
Vždy jste v literatuře upřednostňovala krásný, umělecký styl. Není pro vás utrpením číst zákony, které jsou napsány tím strašlivým, nesrozumitelným, až odpudivým jazykem?
Máte pravdu, při čtení návrhů zákonů bych často nejraději vzala tužku a škrtala slova, jinak stavěla věty, čistila text. Právní jazyk se mi opravdu vůbec nelíbí, už proto, že čeština je tak bohatá, tak dokonalá, výstižná, má tolik krásných a přesných výrazů, že se dá postavit věta, která je zcela jasná a přitom pro právo dobře použitelná. Jenže jsem musela přijmout, že naprostá většina zákonodárců prostě upřednostňuje při tvorbě zákonů tu hroznou právnickou češtinu nečeštinu. Alespoň se tedy chráním před tím, abych tím podivným jazykem nezačala mluvit.
Ženy jsou na tyto věci citlivější, očekával bych, že budete tak trochu tlačit na muže, aby se v zákonech mluvilo o něco normálněji.
To se děje, nedělají to však jen ženy. Pročítala jsem třeba některé stenozáznamy z jednání parlamentu, když ho řídil Milan Uhde. Mluvil krásnou noblesní češtinou, s nádherným patosem.
Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na webu www.vlasta.cz
