„Už jsem na tom byl dost špatně. Nemohl jsem pořádně pracovat, myslet, často ani mluvit. Neměl jsem deprese, ale byl to život, který by mě pomalu, ale jistě dovedl k smrti. Táhnout to tak ještě rok, byl bych opravdu mrtvý nebo definitivně dementní,“ prozradil herec, který se rozhodl na tento druh závislosti upozornit.
Jak je možné, že jste po deseti letech nadměrného užívání léků stále ve skvělé kondici?
To mi právě říkali lékaři, takovou velmi zajímavou věc. Že kdybych nebyl jistým způsobem „kyborg“, tedy robot, tak už jsem dávno mrtvý, selhalo by mi totiž srdce. A co je na tom zajímavé, mám ještě navíc vrozenou srdeční vadu a musím brát léky na ředění krve. Takže když jsem do sebe cpal ještě navíc třicet prášků denně, je zázrak, že jsem naživu. Jen díky tomu, že jsem cvičil a udržoval se, jsem na tom zdravotně skutečně dobře, což mě zřejmě zachránilo.
Proč jste se rozhodl svou zkušenost zveřejnit?
Pro zveřejnění jsem se rozhodl v léčebně, kde jsem pochopil, jak velkým problémem to pro lidstvo je. Co se týče konkrétně nás Čechů, tak mezi námi je velmi vysoké procento těch, kteří jsou závislí na prášcích. Na stilnoxu, neurolu, antidepresivech a tak dále, a potýkají se tedy s velmi vážnými zdravotními problémy. Stejnými, jako jsem měl po dobu deseti let já. No a vysoké procento těchto lidí navíc prášky objednává přes internet načerno, což znamená, že může jít o prošlé nebo špatně skladované léčivo, které může být samo o sobě zdraví nebezpečné. Takže jsem se to rozhodl zveřejnit proto, abych ukázal, že východisko z tohoto problému a závislosti existuje. Když člověk chce, tak je dokonce i velmi efektivní a poměrně rychlé.
Vy jste ale v léčebně pobyl poměrně krátkou dobu.
Ano a nebudu to skrývat. Léčba obvykle trvá tři měsíce a je o tom, že vám místo prášků, které jste užívali, nasadí jiné a postupně se jejich počet ubírá a snižuje. Samozřejmě jste pod dohledem, kdy lékaři sledují, co se děje s vaším tělem, zda mu to neubližuje a jak na to reaguje. Já měl ale takovou motivaci a sílu, že jsem to zvládl podstatně rychleji. Když jsem si měl například vzít čtyři diazepamy, tak jsem si tajně vzal jen dva a druhý den se panu doktorovi přiznal, že čtyři prášky už jsou na mě moc. A byl jsem pochválen, že na to jdu skvěle. Takže díky tomuto svému individuálnímu přístupu jsem vše uspíšil.
Co se stane, když jste první den zcela bez prášků?
Když se ukončí léčba, je potřeba v léčebně ještě nějakou dobu pobýt. V mém případě se jednalo o čtrnáct dní, během kterých jsem se sám musel přesvědčit, že jsem stabilizovaný, a ověřit si, že když se vydám do reálného světa, tak to zvládnu. Odešel jsem o dva měsíce dřív, než jsem původně měl. Ale já už tam opravdu neměl co dělat.
Nebál jste se svodů a nástrah prostředí venku?
To je právě neskutečně důležité, do čeho se člověk vrací. Pokud do stejného prostředí, může to být samozřejmě nebezpečné. Já se ale vrátil do prostředí zcela nového. Žiju teď v Brně, které jsem vyměnil za Prahu. Tady mám nové a krásné zázemí.
Sám od sebe jste se nepokoušel se závislostí seknout?
Když se člověk dostane do stavu, kdy už je skutečně závislý, nejde z toho uniknout. Nevíte kudy kam a nikdo vám nepomůže. Mně pomohli psychiatři tak, že mi řekli, že můj stav už je fakt „průšvih“. Dali mi nůž na krk a předepsali jen tolik prášků, kolik jsem jich potřeboval do nástupu na léčení, a řekli mi, že si ověří, zda jsem tam skutečně nastoupil.
Proč to trvalo tak dlouho a nedali vám pomyslný nůž na krk už dřív?
Ti, kdo mi pomohli, byli noví psychiatři, ke kterým jsem začal relativně čerstvě docházet a pojal k nim důvěru. Takže díky změně lékařů, kteří mi sdělili, že pokud budu nadále pokračovat, tak budu minimálně dementní, jsem do toho šel.
Bál jste se vlastní léčby?
Popravdě, já jsem do léčebny nechtěl. Kdekdo mě strašil, že budu přivázaný k posteli, tělo se bude hodiny zmítat a může dojít i k zástavě srdce. Že budu mít halucinace, hrozné stavy, noční můry… Ale spousta vyhlášených praktik už se v léčebnách dávno nedělá a nic takového jsem ani v nejmenším nezažil. Je pravda, že jsem viděl pár léčeben se specifickými odděleními, kde jsme hráli divadlo a kde byli lidé skutečně za mřížemi, nemohli nic a byli za dveřmi bez kliky. Proto se mi tam nechtělo.
I vy jste ale byl za dveřmi bez kliky.
Díky přátelům jsem se dostal na psychiatrii v Brně, což pro mě bylo skutečně výhrou v loterii. Ale ano, i já byl na pokoji bez kliky a ťukal jsem, když jsem se chtěl dostat ven. Kvůli covidu jsem totiž musel být pět dní v jakési preventivní karanténě, abych na oddělení případně nic nezanesl. Pobýval jsem tedy zavřený na samostatném pokoji, kde jsem se díval buď do zdi, nebo do telefonu. Jinak se mi ale žádné příkoří nedělo. Kdybych býval věděl, že léčba bude tak rychlá a efektivní, tak bych do toho šel už dávno.
Mirek Šimůnek
Co ambulantní léčba? Je reálná?
Když jsem se psychiatrů ptal, zda bych se mohl léčit doma, dostalo se mi odpovědi, že devadesát devět procent lidí se ambulantně nevyléčí. Já jim nevěřil a říkal si, že to dokážu sám. Zkusil jsem i léčitelku, která byla přesvědčená, že mě závislosti zbaví, ale ta mi „pomohla“ tím, že mi přikázala rapidně snížit přísun prášků, a to ze třiceti na tři! A to mi bylo jasné, že umřu, že to nemůžu zvládnout. Rapidní snižování prášků ze dne na den je zkrátka nemožné. Takže já v té léčebně pochopil, že se z toho bez čtyřiadvacetihodinového dozoru prostě nemůžu sám nikdy vyhrabat.
Změnil vás enormní přísun prášků? Jak jste se vlastně v posledních letech cítil?
Já už jsem prostě nemohl. Nemohl jsem nic, skoro ani žít. Zvládl jsem pracovat tak tři čtyři hodiny v divadle, potom jsem si musel jít lehnout a vzít si prášky, abych trochu spal. Stilnox funguje tak, že se po čtyřech hodinách vzbudíte, takže pak jsem si vzal další sadu prášků, abych spal další čtyři hodiny. Když jsme jeli hrát divadlo třeba do Ostravy, snažil jsem se spát cestou, ale to mi nešlo. Na pódiu jsem ze sebe vydoloval vše, co jsem mohl, a cestou zpátky do Prahy už jsem sotva dýchal, třásly se mi ruce. V těchto stavech jsem se potil a nemohl pořádně chodit.
Vaši nejbližší kolegové si toho asi museli všimnout. Řekli vám někdy něco?
Moje kamarádka Nela Boudová mi teď, když jsme se potkali, řekla, že jsem byl jeden den třeba naprosto v pohodě a druhý den vedle mě nemohla ani stát, jak jsem byl „jinde“ než předchozí den. Moje nálady byly nahoru dolů. Když jsem přišel do divadla na zkoušku, tak kolegové viděli, že něco není v pořádku, a říkali mi, ať neblbnu a něco s tím dělám. Ale to se snadno řekne. Ono to jen tak nejde.
Jak se cítíte nyní? Spadl vám balvan ze srdce?
Určitě. Mám život, po kterém jsem toužil, a co je úžasné – já každý den normálně spím! Ráno se probudím, můžu jít do práce, fyzicky to všechno utáhnu, i když jsem pak unavený. Ale to je člověk po každé práci. Takže já normálně funguju, to je dar z nebes. Deset let jsem totiž žil v omámení.
Můžete říct, že letošní rok je vlastně váš nový začátek?
Mně ten nový život vlastně začal už na konci toho loňského. Ale ano, pokud to o pár měsíců posuneme, tak můžu říct, že letošní rok je pro mě skutečně začátkem nového života. Těším se na novou divadelní sezonu a na moderování, které mi hrozně chybí. Vzhledem k tomu, že se na mně projevil životní styl posledních let, chci se dát trochu do kupy a pak zajet do Londýna za svým manažerem a agentem. Protože proč se zase nepokusit o nějaký casting do amerického filmu?
Mně ale nepřipadá, že byste nějak extrémně přibral.
Léky Quetiapin a Ketilept, které jsem v léčebně dostával, jsou nenávykové léky na srovnání nálady, aby tělo fungovalo i bez těch návykových léků, na kterých jsem byl závislý. No a po nich se přibírá, protože pak máte větší chuť na jídlo. Já s tím bojuju ještě teď, protože jsem začal víc jíst a přibral jsem. A jelikož jsou posilovny zavřené, tak cvičím alespoň doma, ale pořád je to málo. I když se snažím, tak přesto nějaká ta kila navíc mám. Ale jakmile se fitness centra otevřou, věřím, že do tří měsíců budu tam, kde být chci.
Co se vám naposledy zdálo tak pěkného, že jste se nechtěl probudit?
Za těch deset let, kdy jsem byl závislý na lécích, jsem neměl žádné sny. A když mi v léčebně vysadili moje prášky a nasadili místo nich jiné, začal jsem po třech týdnech, co jsem tam byl, mít sny. A teď je mám každý den. Někdy lepší, někdy horší. Já se každý den probudím ze sna a je to nádherný pocit. Jako bych se budil do jiného světa. Takže teď už se mi sny zdají, naštěstí. A vím, že když je mám, spal jsem hluboce, dobře a kvalitně.
Máte teď o zásadní zkušenost víc. Byl byste rád, kdyby přišla role šitá vám na míru?
Díky svým zkušenostem teď vím, že se ve filmech, které se točí v léčebnách, občas objeví něco, co není pravda. A ano, kdyby přišla taková role, byl bych velmi rád, protože jsem si tím prošel a vnesl bych do ní své zkušenosti, které má jen ten, kdo to zažije.
Co vaše herecká kariéra? Jste s jejím vývojem spokojen?
Vzhledem k tomu, že kultura stojí, a tím pádem nehraju v divadle ani nemoderuju, tak to jediné, co momentálně dělám, je natáčení seriálu Sestřičky.
A také rozvážíte jídlo.
Ano, rozvážím. Dřív to byly hamburgery, teď jezdím téměř každý den v Brně s pizzou. Mám možnost nahlédnout pod pokličku, a musím říct, že kurýry a rozvozce obdivuju. Jezdí patnáct hodin denně, mají třeba jen šest minut času na oběd či svačinu a finančně za to nejsou příliš dobře ohodnoceni. Je to poměrně náročná práce, ale dělám to rád.
Děláte to kvůli financím, nebo proto, že nechcete sedět doma?
Z obou důvodů. Kdybych seděl doma, tak bych se nudil a připadal si nevyužitý. A proč sedět doma, když můžu pracovat? Nějaké peníze jsem od státu z programu covid kultura obdržel, ale pořád to nestačí, takže si musím vydělávat jinak.
A nestydíte se za to.
Ne, vůbec. Naopak. Setkám se s lidmi, což miluju. Jen není moc času na povídání, protože musím jet s další zakázkou.
Zdroj: Story
