Miroslav Etzler: Bez pokušení by byl život nudný

Zdroj:

Pozorovat ho při natáčení Cest domů je radost. On ne že hraje, on si hraje. Přitom se snaží doladit každý detail a ještě dokáže bavit kolegy.

Co je to – hyperaktivita, či radost z toho, že děláte práci, která vás baví?

Je to úplně prostá radost ze života. A paradoxně si ji s věkem čím dál víc užívám. Měl jsem období, kdy jsem byl spíš truchlivý a smutný, ale to už je pryč. Teď jsem šťastný, že mám práci, která mě baví, a užívám si to.

Kdy se to změnilo?

Ve chvíli, kdy jsem se přestal brát vážně. A to taky přichází s věkem. Člověk se celý život snaží uspět, dokazovat ostatním, že za něco stojí, a ta snaha ho svazuje do pocitu zodpovědnosti, ale ne v tom úplně dobrém slova smyslu.

Berete to tak, že už jste všechno dokázal a cokoli uděláte, je jenom odměna navíc?

Takhle jsem nikdy neuvažoval. Nikdy jsem neměl vysněnou roli, přicházely samy, spravedlivě a adekvátně tomu, co jsem uměl a dělal. A od určité doby přicházely takové, že jsem je začal brát jako odměnu. Myslím si, že když člověk netlačí na pilu, jde všechno líp a přirozeněji.

Jednou jsem jel po dálnici a najednou si uvědomil, že jedu asi stosedmdesátikilometrovou rychlostí. Celý jsem ztuhl a byl v křeči. A tak je to se vším. Když člověk začne sledovat, jak něco dělá a moc se na to soustředí, přestane být přirozený. Mluvím teď o herecké profesi, tenhle přístup si těžko dokážu představit třeba u lékaře, který dělá nějakou složitou operaci.

Když s někým mluvíte, odhadujete podle očí, jaký ten člověk může být?

Ano, ale nesoudím. Dřív jsem to dělal a několikrát jsem se šeredně zmýlil. Pravda ale je, že daleko raději komunikuju s lidmi, kteří mají nějaký škrábanec, sáhli si na dno a dostali se do krajních mezí.

To na těch lidech poznáte a jejich zkušenost je pro mě obohacující a životadárná. A tím myslím nejenom lidi, kteří přemůžou sami sebe, ale třeba i svůj strach, závislost, nebo kteří mají nějaký handicap. Takové lidi mám rád a moc si jich vážím.

Snažíte se své děti uchránit podobných zkušeností, jaké máte vy sám?

Nebudu mluvit o svých dětech, mají své hlavy, ale moje zkušenost je, že každý si musí poradit sám. Pro každé dítě je důležité, jakým způsobem mu rodiče ukážou svět, a já měl obrovské štěstí, protože můj táta, i když umřel, když mi bylo teprve patnáct, mi ho ukazoval v těch nejpestřejších barvách. Samozřejmě bych své děti nejraději ušetřil zklamání, ovšem každý si tu cestu v životě musí najít sám.

Chce se některé z dětí vydat ve vašich stopách a dát se na herectví?

Myslím, že ne…

Jak jsem říkala na začátku, natáčení si vyloženě užíváte. Asi nepatříte k lidem, kteří říkají, že herectví je pro ně jedině to divadelní a seriálem si na ně vydělávají?

Dost dobře nechápu, jak může někdo odsuzovat seriálovou tvorbu, vždyť je to všechno jedna profese. Přece naše země není tak velká a je tu sakra hromada lidí, kteří svou profesi dělají dobře, a nejen herci…

Česká televize toho nevyrábí tolik, aby zaměstnala všechny, a je fajn, že spousta lidí má díky seriálům práci. A to, že si jeden večer zapne televizi milion diváků, není zanedbatelné. Nikdy neříkej nikdy. Práce není tolik a člověk stárne, a pokud jde z filmu do filmu v pětadvaceti, pak v pětatřiceti to může být jinak.

Kdyby se tu vedle seriálů točily skvělé kvalitní filmy, možná by mi bylo líto, že poslední roky točím hlavně v televizi a dělám seriály, ale nevidím tu nic tak zásadního, abych litoval, že jsem na jiné lodi. Ale já si nestěžuju. Mám hodně krásné práce v televizi i Divadle Ungelt.

Co tam chystáte nového?

Budu zkoušet hru od Manuela Puiga Polibek pavoučí ženy. U nás je známá jako film a odehrává se ve vězení. Je to intimní příběh o dvou mužích. Zatím nemůžu říct, s kým budu hrát, ale režírovat to bude moje žena Vilma Cibulková. Je to výjimečná hra a já se na ni moc těším.

Mluvil jste o pokušení. Jaké je pro vás největší pokušení a jak je těžké odolat mu?

Já často odolávám třeba pokušení rázně odpovědět. A ne vždycky odolám. Chce to velkou vnitřní kázeň a ta mi nebyla do vínku dána. Občas něco řeknu žertem a dotyčný to špatně pochopí, případně se i urazí. Pokud bude mezi čtenáři tohoto rozhovoru někdo z těch uražených, tak se mu omlouvám, nedělám to schválně, nejsem zlomyslný.

Na koho dnes a denně nepadá pokušení, na vás přece musí taky. Horší je, když se člověk pokušení neubrání, to pak může mít smutné a tragické důsledky. Já jsem jako kdokoli jiný. Pokušení začíná ráno - nevstat z postele. Neotočit se za hezkou dívkou, to snad řeší každý chlap. Když jdu v létě po ulici a na zahrádkách vidím orosený půllitry, to je další pokušení. Život bez pokušení by byl nuda.

Niccolo Machiavelli v jedné divadelní hře říká: „Jak málo dobrého najde člověk v tom, co hledá, porovná-li to s tím, co všechno doufal najít“. Celá řada pokušení jsou jenom vábničky. A představy o nich jsou daleko barvitější než výsledek. Člověk zjistí, že to, co mu pokušení dá, může být někdy devastující pro jeho práci i život.

Já jsem hodně emotivní typ, proto musím zapojit mozek, aby mi řekl: „Brzdi!“ Když jsem začal s Jiřím Adamcem točit první díly Pojišťovny štěstí, řekl mi po čase, že o mně slyšel, že jsem velmi nespolehlivý člověk.

Snad jsem ho po těch šesti letech spolupráce přesvědčil o tom, že to není pravda. Člověk si jednou chybou může pokazit to, co udělal za dvacet let. V tom je život nemilosrdnej. Proto by měl dobře zvážit, než podlehne nějakému pokušení.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky