Vzpomenete si, kdy jste se viděli poprvé?

Miroslav: Vybavíš si to? Každopádně společný rozhovor děláme první.

Michal: Mám dojem, že v Platýzu. Byl jsem tam s rodiči.

Miroslav: Pravidelně navštěvovali moje pořady Nedělní šálek kávy. Pak jsme se občas viděli při různých příležitostech. Až Román pro ženy rozhodl, že jsme dneska tady, protože při natáčení jsem navrhl, jestli by neměl být i Román pro muže.

Michal: V té době jsme uvažoval, že by mohlo jít o volné pokračování Románu pro ženy, o vyprávění pro změnu mužskou optikou. A že Mirkova postava muže na balkoně, který platonicky miloval Simonu Stašovou, by byla hlavní role.

Ten „podpantoflák“ z balkonu vás tolik zaujal?

Miroslav: Záleželo by na Michalovi, jak by ho rozepsal a posunul. Ale určitě mnohem lepší startovací plocha je nový příběh a nové postavy. Měl jsem čest tu knížku číst mezi prvními. Po deseti stránkách jsem si řekl, že takoví přece my chlapi nejsme.

Pak jsem si dal cigáro a zjistil jsem, že vlastně jsme. Po dalších deseti stránkách jsem se čílil, že takhle přece nemluvíme. Četl jsem dál a přisvědčil: „Mluvíme tak, mluvíme.“ Vedl jsem schizofrenický rozhovor sám se sebou. Měl jsem jedinou připomínku, že ve filmu se nesmí mluvit tak jadrnou češtinou - co snese papír, nesnese plátno.

Oba jste v mládí měli pověst veselých chlapíků, zatímco teď jste rodinné typy, hodní manželé… Stojí za tou vaše ženy?

Miroslav: Myslíte? Mám rád rodinu, miluju svou ženu a své chlapce, ale jako o hodném rodinném typu bych o sobě nemluvil, jsem pořád v pohybu.

Veselost je výborná, ale když se stane vaším živobytím, musíte někdy vypnout. Potkávám jednu paní na Kavčích horách, která se do mě pustí, když se nesměju. Odpověď, že nemám náladu, ji neuspokojí. „Vy se přece musíte smát, jste naše sluníčko,“ namítá. Tak se zašklebím a baba je spokojená.

Spíš jsem chtěla naznačit, že o zlaté éře Provázku se mluvilo jako o dobách téměř bohatýrských.

Miroslav: Bodejť bychom kolem dvaceti neprožívali bohatýrské časy! Neměli jsme žádné starosti, nebyli jsme ničím vázáni. Tak se však nedá žít věčně!

Minulou zimu jste natáčeli film, co vás čeká letos?

Miroslav: Právě mi začíná divadelní sezona, to zase bude frkot! V Národním divadle zkouším s Robertem Wilsonem, což je jeden z nejlepších světových divadelních režisérů, Čapkovu Věc Makropulos.

Je náročný, zvyklý zkoušet i dvoufázově, tak do listopadové premiéry mám co dělat. Baví mě to. Čeká mě natáčení na Slovensku, pak krásná filmová pohádka s režisérem Matějem Mináčem, další zkoušení v divadle a jeden menší a jeden velký seriál. Plus další věci, ale konkrétní plány se neříkají, dokud nejsou podepsané smlouvy.

Michal: Po pěti letech si letos píšu pokračování deníku. Vyjde na jaře. Teď se mi sešla premiéra filmu a vydání nové knihy, humoristického románu Biomanželka. Předlohou pro hlavní postavu byla moje vlastní biomanželka.

Kdo ji bude hrát?

Michal: Zatím jsem o tom neuvažoval. Vážně, nesmějte se! Myslím, že to ani není filmová látka. Mám jiný plán: poprvé v životě bych rád napsal původní scénář, s Janem Hřebejkem chceme natočit komedii.