To je kontrast - zlobivá holka a hodný kluk.
My jsme kontrasty v mnoha věcech, ale doplňujeme se. Jsme na plese, já juchám, on si povídá s nimrody o honech, užíváme si to oba, ale víme o sobě. Nikdo nikomu nic nevyčítá.

Vida, jak dokáže „slušňák“ zkrotit dračici, která na gymplu proslula i tím, že nechodila dva měsíce do školy.
Nedávno jsme měli třídní sraz, kde se na to vzpomínalo. I po letech jsem se styděla. Navíc mi profesorka přinesla slohovou úlohu, kterou jsem psala v totálním ovínění. Příšerný pseudofilozofický traktát plný fleků. Stopila jsem ho v kabelce, roztrhala a vyhodila.

V pubertě prý jste okusila i černou magii.
Pohybovala jsem se mezi lidmi, kteří ji dělali, ale nikdy jsem do ní nešla. Bála jsem se. Jednoho kamaráda černá magie dostala do blázince. Dohnala ho vlastní zvědavost, otevřel něco, co neměl. Přitom to byl chytrý, talentovaný kluk.

Jsou věci, kterým byste propadla, kdybyste se nedržela?
Když mi něco chutná, líbí se mi nebo mě baví, mám pocit, že to musím dělat do omrzení. Třeba se mi líbí nějaká písnička, dám si ji do MP3 a pouštím pořád dokola. Takže pro mě je nebezpečné asi cokoliv. Naštěstí mě chrání vlastní tělo. Nedovolí mi třeba vypít víc, než snesu. Někdy je mi skoro líto, když zavelí: Končíme! U jídla mám záklopku menší. I u kouření cigaret. Nedávno se kolegové smáli, že mě poznají i poslepu – je prý ze mě neustále cítit Dior a cigarety.

Okusila jste i skutečné drogy?
Stejně jako většina lidí mé generace trávu. Přesto, že si myslím, že z nás dělá menší monstra než alkohol - nejste po ní agresivní. Ale její kouření bych nepovolila. Je to startovací droga, leckdo pak zkusí něco silnějšího. Jsem ráda, že bude konečně částečně legalizovaná pro léčebné účely. Strejda léta bojoval s Parkinsonovou chorobou. Pamatujete se na pána z pořadu Na vlastní oči, co si sypal trávu do jídla? Tak to byl on. Úplně mu zmizel třas, kterým předtím trpěl. Po té reportáži za ním přišli policajti, že mu tu marjánu musí sebrat. Nastalo přesouvání výpěstků, které se pak sušily jinde - včetně našeho bytu.

Je vám čtyřiatřicet. Které narozeniny byly přelomové?
Asi třicetiny. Cítila jsem neskutečnou úlevu: Už nemusím být šíleně mladá a čiperná. Mám nárok na únavu. Přestala jsem řešit, co si o mně kdo myslí, žabomyší války, pomluvy… Takhle bych to chtěla nechat napořád. Mám kamarády kolem pětačtyřicítky a přijde mi, že rozdíl mezi námi je menší než mezi mou vlastní pětadvacítkou a třicítkou. Možná ale hraje roli i to, že zatím nemám děti, tudíž nemůžu srovnávat.

Prý jste si si pořídili psa. Je to příprava na rodičství?
Máme to v plánu, bez ambic časových či početních. Zatím máme jen načtenou teoretickou literaturu. Lukáš proto, že je puntičkářská Panna, ty bývají puntíčkářské, já proto, že ráda dělám věci tak, jak mají být. Teoreticky jsme připraveni. Pro začátek jsme si pořídili štěně pražského krysaříka. Vypadá jako něco mezi netopýrem a veverkou a taky se tak chová. Říkáme mu Pan Antonín. Je malý, chtěli jsme mu tím „pan“ dodat sebevědomí. A Antonín je krásné české jméno. Nespí s námi v posteli, nemáme rádi rozmazlené psy.

Jaké typy chlapů jste si vybírala kdysi?
Rozhodně ne slušňáky, připadali mi nudní. Dneska všichni říkají: Lukáš je úžasnej! To když prohlásí chlap o jiném chlapovi ne proto, že ten druhý vypije na ex deset piv, už je to sakra uznání. Lukáš má v sobě vnitřní sílu. Odváží se dělat cokoli, pokud to neodporuje jeho vnitřní morálce, ne jako já, která jsem schopna jít do věcí jen proto, abych je zkusila. Ale taky už to není to, co bývalo. Už to nemá ty grády.

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.