„Tak to tedy opravdu ne, díky,“ odpověděla Michelle Obama všetečnému novináři na otázku, zda by neměla, po vzoru své předchůdkyně Hillary Clinton, zájem obsadit manželovo senátorské křeslo. Michelle Obama si totiž za své nejdůležitější poslání v roli americké první dámy vybrala něco úplně jiného: postarat se o to, aby její manžel stál pořád oběma nohama na zemi. Aby nezapomněl, jak vypadá normální život. Jak taková snaha vypadá v praxi? Tak například i během prezidentské kampaně dbala na to, aby její muž nevynechal žádné taneční vystoupení jejich dcer, žádnou besídku, žádné třídní schůzky. Svým dětem koupila notebook, aby i během politického turné mohly být s otcem neustále ve spojení prostřednictvím videochatu. A přitom právě tahle normálnost se v prezidentské kampani osvědčila i jako vynikající marketingový trik: na spoustu voličů právě tohle totiž skvěle zabírá.

Černější než kdy předtím

To ovšem v žádném případě neznamená, že Michelle nikdy neměla žádné své vlastní ambice. Naopak. Jako studentka se vždycky snažila vyškrábat o něco výš, než se od černé dívky z chudších poměrů očekávalo. Vyrostla v jednopokojovém bytě v Chicagu, matka byla v domácnosti a tatínek, postižený roztroušenou sklerózou, pracoval v místní obecní vodárně. Na konci střední školy si podala přihlášku na prestižní Princeton, přestože učitelé ji od toho odrazovali. Byla přijata, ale, jak později prohlásila: „V Princetonu jsem si byla své černé pleti vědoma víc než kdykoliv předtím. V každé situaci tam bylo jasné, že vždycky mě berou nejdřív jako černošku a až pak jako studentku. Ke konci přípravky se situace opakovala: Michelle, přestože ji nikdo příliš nepovzbuzoval, odvážně zamířila na práva na Harvard.

Kluk jiný než ostatní

Po ukončení studií si našla práci v právnické firmě, kde se zabývala kauzami autorského a obchodního práva. Práce byla skvěle placená, ale k smrti nudná: „Nepotkávala jsem tam žádné lidi, pro které by ta práce byla vzrušující. Ano, spousta mých kolegů byla se svým životním stylem spokojená. Ale že bych kolem sebe viděla někoho, kdo by ráno nemohl dospat, jen aby už mohl být v práci? To tedy ne.“ Právě v době, kdy řešila podobné pochybnosti, dostala jako mentorka na starosti mladého nekonvenčního stážistu jménem Barack Obama. Okamžitě na ni udělal dojem svou sebedůvěrou: „Myslím, že bychom měli jít na rande,“ oznámil jí. Odolala, protože jí to připadalo nepatřičné, ale když si později vyslechla jeho přednášku ve sklepě místního kostela na téma „Svět, jaký je, a jaký by měl být,“ nemohla popřít, že mladý Barack má něco do sebe. „Tenhle kluk je jiný než ostatní,“ říkala si. „Je opravdu jiný, a navíc je hodný a vtipný a hezký a vůbec všecko. Má v sobě vážnost a odhodlání, jaké se nevidí každý den.“ Jejím rodičům se Barack líbil, ale nevěřili, že po boku Michelle dlouho vydrží. Na své nápadníky byla totiž velmi náročná a po čase se s každým rozešla.

Nová práce, menší plat

Po Barackově boku si Michelle záhy uvědomila, že ve své právnické kariéře „přepnula na autopilota“. „Začala jsem přemýšlet o tom, že jsem chodila do těch nejlepších škol v zemi, a přitom nemám ani ponětí, co bych chtěla dělat,“ říká. A tak se rozhodla právnickou firmu opustit a místo toho jako mentorka výchovně působila na mladé lidi ve čtvrti, ve které vyrostla. Pak se nechala zaměstnat jako obecní právnička, která pomáhá krachujícím firmám, a posléze jako ředitelka chicagské pobočky neziskovky Public Allies, která měla lákat mladé lidi do veřejných služeb. „S každým dalším zaměstnáním jsem dostávala menší plat,“ žertuje Michelle. Z dluhů se dostali teprve poté, co vyšla Barackova kniha The Audacity of Hope, která se okamžitě stala bestsellerem.

Jsem statitstická výjimka

Při jednom ze svých vystoupení na podporu svého manžela líčila setkání s desetiletou černošskou holčičkou v kadeřnictví v Jižní Karolíně. Ta jí prý řekla, že pokud se Barack Obama stane prezidentem, „znamená to, že já se můžu stát, čím budu chtít.“ „Připomněla mi mně samotnou,“ říká Michelle. „Protože pravda je, že ode mě nikdo nečekal, že budu jednou stát tady, jako manželka budoucího prezidenta. Jsem statistická výjimka. Černoška z jižního Chicaga. Měla jsem jít na Princeton? Ne. Říkali mi, že Harvard je na mě trochu příliš. Ale šla jsem tam a vyšlo mi to. A určitě nikdo nepředpokládal, že jednou budu tady mluvit k vám všem.“