Přesto, že je MICHAL VIEWEGH (48) stále nejprodávanějším českým spisovatelem, knihy nadepsané jen svým jménem prodávat nehodlá...
„Mohl bych domýšlivě říct, že moje jméno už je zavedená obchodní značka, alespoň se to občas někde dočtu, nicméně jako bývalý nakladatelský redaktor pořád věřím, že jak název, tak grafická podoba obálky mohou prodej výrazným způsobem ovlivnit,“ říká.
Váš nový román se jmenuje Biomanželka. Kdo to je biomanželka?
Ten název ilustruje jen část příběhu, asi tři čtyři kapitoly knihy, nikoli celek. Není to jen o biopotravinách a bioklubech. Občas jsem si doma dělal ze ženy legraci, že je „biomanželka", tak jsem to pak použil jako pracovní název, který nakonec zůstal. To se mi stává často.
Nevadí vaší ženě, že si z ní v knize děláte legraci?
Předevčírem byla na mém čtení a poprvé slyšela ukázku - a myslím, že to vzala s humorem. Samozřejmě leckteré scény poznává, ale zároveň je to psané s výraznou nadsázkou, hodně fabuluju. Román například vypráví dula, neboli průvodkyně ženy těhotenstvím a porodem, která ovšem u románové manželské dvojice zůstane sedm let... Bydlí s nimi... To je opravdu ryzí fikce. Veronika dulu neměla ani při jednom z porodů, nicméně se sama dulou stala. Absolvovala příslušný kurz. Musím obecně říct, že si toho možná nabrala moc. Má asi dvacet různých aktivit, kvůli kterým mívám někdy pocit, že jí na mne nezbývá čas. Loni mě to chvílemi dost štvalo, ale ten román už jsem psal ve chvíli, kdy jsme si leccos vyříkali, a navíc si mohu dovolit luxus neřešit v knize žádné skutečně závažné problémy, protože ty naštěstí zatím nemáme. Bavilo mě to dokonce víc než kterákoli z předchozích knih. Takže doufám, že to, že jsem se na psaní doslova těšil a mnohé scény si doslova vychutnával, bude na té knížce poznat.
Už jste se probojoval do první desítky hodnotového žebříčku své ženy?
Teď se pořád ještě propadám, přistoupíme-li na tu nadsázku. Ale jsou i vzácné chvíle, kdy mám šanci na medailové umístění... Nicméně žena si stále přibírá nové a nové věci. Například teď začala chodit na schůze nezávislých kandidátů do zastupitelstva Sázavy. Povinností jí tedy neustále přibývá. Že by moje pozice léty sílila, to ne. Spíš naopak.
Podle vašich knih se natočilo už šest filmů, 23. září bude mít premiéru další. Jaký je váš vliv na konečnou podobu filmu Román pro muže?
Zásadní je, že jsem psal scénář, což jsem nemohl například u filmu Případ nevěrné Kláry, který se nepovedl. Italové stvořili scénář vlastní, psali ho dva lidé různé národnosti a výsledek je špatný. U Románu pro muže sedmdesát osmdesát procent toho, co bude na plátně, je moje práce, čili se nemůžu zbavit zodpovědnosti. Režisér do toho samozřejmě vnese vlastní vidění, ale tomu autor nesmí bránit. Viděl jsem pracovní verzi a byl jsem spokojený. Film mě bavil, chvílemi dojímal. Není to zrovna komedie, ale jsou tam i velmi vtipná místa, hlavně celý ten motiv dvou nerozlučných kamarádů, prvoligového fotbalisty pražské Sparty a takového hajzlíka ze striptýzového baru, kteří plánují vraždu - což je mimochodem příběh volně inspirovaný skutečnou událostí, o níž jsem se kdysi dočetl v novinách. Při náhodné silniční kontrole byla skutečně zatčena dvojice mladíků, kteří měli v autě krumpáč, vápno a jeli pomstít nevěru kamarádovy ženy. To je autentický příběh, žádná křečovitá fantazie.
Je něco, o čem byste chtěl psát a ještě jste o tom nenapsal?
Mám do budoucna různé plány; chtěl bych napsat - bez uvedení pořadí - detektivku či spíš thriller, pokud možno se stejným komerčním úspěchem jako má Stieg Larsson (smích). Mám nějaké nápady, ale potřebuju hlavně základní zápletku. Mělo by to být z finančního prostředí, kde znám pár lidí, kteří mi slíbili, že mi dodají námět. Láká mě to, ale nevím, jestli to budu umět. Pak bych chtěl napsat dívčí románek - už proto, že moje holčičky za chvíli dospějí do onoho kritického věku... Stejně jako jsem více méně pro ně psal Pohádky pro unavené rodiče, tak chci napsat něco,co by mohly číst v pubertě - ale udělat to originálně je těžké, protože takových knih jsou tisíce.