Michal a Jaroslav Suchánkovi: Co je (ne) pálí?

Zdroj:

Už z nálady, v jaké se Jaroslav (75) a Michal (46) Suchánkovi sešli, bylo patrné, že nepůjde o sebezpytný rozhovor otce a syna, při němž budou každou odpověď tahat z těch nejtemnějších zákoutí svých duší.

Plamínky jim hrály v očích od prvních chvil, a tak ani není divu, že zcela nevinný dotaz na básničky Fráni Šrámka zažehl jiskru neuhasitelného potutelného humoru.

Vydolujete z paměti první vzpomínku jeden na druhého?

Michal: Bylo to v jičínské porodnici pár hodin po mém narození. Vypadal jako automechanik. Sklonil se nad postýlku a dojatě řekl: „Těbůh, já jsem Jarda. Budeme si tykat, protože odteďka budeme bydlet spolu“.

Jaroslav: Trochu jsem kecal, protože bydlet jsme neměli kde. Budoucí Michal čekal na své narození s maminkou u babičky v Sobotce, já jako redaktůrek ve Svobodném slově bydlel v podkroví domu Melantrich na Václavském náměstí.

Jaroslav: Jestli náhodou neví, kdo zapálil Veletržní palác…

Co byste odpověděl?

Michal: Že je to dědičný a že moc dobře vím, co dělal 12. srpna 1881, když začalo hořet Národní divadlo.

Já se bál, aby nepřišlo na přetřes vaše maturitní vysvědčení. To jste sice nespálil, ale prý skončilo roztrhané v kanále. Co na něm vlastně bylo?

Michal: Samé jedničky! Přísahám! Já ho vyhodil, aby si taťka nemyslel, že jsem šprt!

Jaroslav: Mám rád pořádek, a protože vím, že maturitní vysvědčení je pro život důležité, vystavil jsem mu doma v kuchyni ve sborovně nové. Když chtěl samé jedničky, tak je tam má. Kluk jeden pilnej!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky