Proslavily ho nenapodobitelné baletní skoky, geniální krokové variace, schopnost uhranout diváky precizností pohybů a energií sršícím výrazovým tancem. Král ruského a světového baletu dokázal odmalička nadchnout nejen na slovo vzaté znalce, ale i diváky, kteří jinak balet nijak zvlášť nemilovali. Vtěluje do svých pohybů přirozenou eleganci, umí tancem poutavě vyprávět, vyvolávat vášně i abstraktně malovat. Je zastáncem názoru, že umělec se nikdy nesmí vnucovat, přetvařovat a prodávat, ale v každém okamžiku by měl vyzařovat energii a vkládat do svého projevu celou duši. Neustále experimentuje s žánry a formami, zkoumá možné přesahy tance a jeho zcela nové podoby.

„Moderní tanec mi umožňuje, abych byl v každém okamžiku sám sebou, nemusím se přetvařovat a hrát třeba ve svém věku mladičkého Romea jako v klasickém baletu. Moderní tanec mi zkrátka sedí jako rukavice,“ řekl nedávno slavný tanečník listu New York Times a dodal: „Víte, lidé, kteří mě v 70. a 80. letech viděli tančit klasický repertoár, už nejsou na světě. Mně už táhne na sedmdesát, takže moje někdejší publikum je zkrátka fuč. Dnes musím zápasit o nové diváky, což mě ochraňuje před stereotypy, nutí pořád se učit, zdokonalovat, měnit se. A změna znamená život.“

V RODINĚ OKUPANTŮ

Michail Baryšnikov se narodil v lotyšské Rize, v rodině důstojníka Sovětské armády. „Ten začátek moc veselý nebyl. Naštěstí jsem si to jako dítě neuvědomoval, ale dnes mě trochu mrazí při pocitu, že jsem vyrůstal jako dítě v rodině vojáka okupační armády,“ vzpomíná se svým všudypřítomným humorem.

Od dětství rád a často sportoval. Hrál ragby, fotbal, závodně plaval a běhal. K baletu ho přivedla jako 12letého matka, která byla prostou ruskou vesničankou bez vzdělání, ale klasickou hudbu, divadlo a tanec neskonale milovala. „Jsem matce vděčný, že mě zasvětila do tajů umění. Díky ní jsem si mohl svobodně vybrat vlastní osud,“ uvedl Baryšnikov v rozhovoru pro britskou televizi BBC.

V patnácti bylo jasné, že Michail je mimořádný talent.

Po přestěhování rodiny do tehdejšího Leningradu udělal bez problémů konkurz do baletní akademie. Ukončil ji na výbornou a okamžitě po škole byl v 18 letech přijat do vyhlášeného Kirovova baletu, kde začal tancovat sólové role. Stal se miláčkem sovětského publika, získal si stovky fanynek i fanoušků, kteří na jeho vystoupeních vytvářeli jedinečnou atmosféru. V hledišti to podle pamětníků často vypadalo spíše jako na hokejovém zápasu. S ohromným úspěchem začal s baletem hostovat v zahraničí. Na jaře 1968 zavítal poprvé do Prahy. Po nadšeně přijatém vystoupení se souborem moskevského Velkého divadla v kanadském Montrealu v roce 1974 obletěla svět senzační zpráva: Michail Baryšnikov požádal ve Spojených státech o politický azyl. Sověti byli zdrceni a začali psát o svém nejlepším tanečníkovi jako o zrádci národa. Američané naopak šíleli nadšením.

NOMINACE NA OSCARA

„Zpočátku to nebylo vůbec jednoduché. Nemohl jsem si zvyknout na úplně jinou mentalitu. Potřeboval jsem emocionálně několik let, abych se přizpůsobil,“ přiznal tanečník. Pocity emigranta pak o několik let později vtělil do své role ve filmu Bílé noci (1985) režiséra Taylora Hackforda. Kromě tance se totiž stal vyhledávaným hercem. „Režisér Herbert Ross mě chtěl v roce 1977 obsadit do svého snímku Přelom jako tanečníka. Zjistil ale, že mohu také promluvit, a tak jsem dostal pár replik,“ komentoval Baryšnikov s typickým nadhledem začátek své filmové kariéry.

Skutečnost je ovšem taková, že za oněch pár replik byl nominován na Oscara… Jako tanečník se stal v roce 1974 sólistou proslulého tanečního divadla American Ballet Theatre v New Yorku, kde zářil ve stále odvážnějších úpravách klasických baletních rolí. Noviny obdivně psaly o tom, že „vlévá do klasických rolí nový život a přenáší tak baletní umění z 19. do 20. století“.

V American Ballet Theatre se v roce 1984 stal kromě sólisty i uměleckým ředitelem. O tomto slavném období v loňském televizním rozhovoru ironicky poznamenal: „Byla to úděsná chyba. Řediteloval jsem tam 10 let, než mi jednoho krásného dne konečně došlo, že jestli někdo nemůže nikdy dělat ředitele divadla, jsem to já.“

Na přelomu 80. a 90. let nastal v jeho přístupu k tanci zlomový moment, když skoncoval s klasickým baletem, založil taneční skupinu White Oak Dance Project (Taneční projekt Bílý dub) a vrhl se na moderní tanec. Kromě toho občas přijal roli ve filmu nebo v divadle.

SEX VE MĚSTĚ

V letech 2003 až 2004 Michail Baryšnikov šokoval věrné taneční fanoušky, když se objevil v populárním televizním seriálu Sex ve městě, kde ztělesnil přítele hlavní hrdinky, novinářky Carrie. „Celý život se ve své profesi vyjadřuji pohybem, a co může být sexu bližší než právě pohyb? Navíc jsem člověk svobodomyslný, jsem schopný mluvit o čemkoli, a to se mi na seriálu, který otevírá jistá tabu, velice zamlouvá. Nemluvě o tom, že mám slabost i pro Sarah Jessiku Parker, se kterou v Sexu ve městě prožiji krátký milostný románek,“ prozradil po natáčení překvapeným novinářům a dodal, že má ženy a vše, co s nimi lze zažívat, upřímně rád.

„Jinak bych neměl čtyři děti…“ Narážel tak na svůj přelétavý milostný život. Jeho první velkou láskou byla o osm let starší primabalerína, sovětská emigrantka Natálie Makarovová. Tu po několika letmých láskách k baletkám vystřídala špičková americká primabalerína, o čtyři roky mladší Gelsey Kirkland.

V roce 1980 poznal herečku Jessiku Lange, se kterou má dceru Alexandru. Od roku 1989 Baryšnikov žije s bývalou tanečnicí Lisou Rinehart, s níž má syna Petra a dcery Annu Kateřinu a Sofii.

„Pořád ještě dostávám scénáře s nabídkou rolí, ale současný hollywoodský film mě moc neláká. Někdy to jsou úplné koniny,“ prohlásil nedávno na tiskové konferenci a dodal: „Nechci už riskovat, že to bude ztráta času – a žádné peníze to nemohou vynahradit. Čas rychle běží a je nutné se rozhodnout, jak naložit s tím, který mi ještě zbývá.“

V PRAZE JAKO V RÁJI

Ačkoli se Michail Baryšnikov zařekl, že se do žádné země východního bloku už nepodívá, k velké radosti české kulturní veřejnosti porušil tento slib v roce 1996, kdy hostoval v pražském Národním divadle a o tři roky později ve Státní opeře. V roce 1996 věnoval svá dvě sólová představení bývalé první dámě Olze Havlové in memoriam.

„V Praze jsem se cítil jako v ráji. Byl to velice hluboký zážitek. Především jsem se setkal s vaším prezidentem Havlem, kterého obdivuji. Silně mě zasáhla jeho kniha Dopisy Olze, kterou jsem od něho dostal. V Praze jsem cítil, že diváci pochopili i velmi náročné kusy, například 17minutovou choreografii bez hudby – a že netleskají jen tak ze zdvořilosti,“ řekl na tiskové konferenci českým novinářům.

V roce 2005 založil Baryšnikov v New Yorku vlastní centrum pro kulturu a experimentální tanec s názvem Baryshnikov Arts Center, které se má stát podle jeho dlouhodobé vize otevřeným místem setkávání pro mladé umělce a milovníky kultury. Jsou tam dva divadelní sály, čtyři taneční zkušebny a rozsáhlá obytná část pro rezidenční pobyty pozvaných umělců. Ročně se zde vystřídá přibližně 500 umělců a jejich představení vidí 22 000 diváků.

Michail Baryšnikov si v poslední době oblíbil také divadelní role.

K nejzdařilejším patřila ta v inscenaci Roberta Wilsona podle absurdní novely Stařena od ruského spisovatele Daniila Charmse. Kromě toho fotografuje, stará se o svou newyorskou restauraci a chodí na golf. Anebo tancuje, nejraději prý s obyčejnými lidmi v Dominikánské republice, kde si pořídil dům. I v něm se cítí jako v ráji: „Lidé tam jsou zkrátka úžasní. Dají si pár piv značky Presidente, všichni se zvednou a začnou tančit. Na ulici, v tančírně, u benzinové pumpy, v obchodě, kdekoli,“ popisuje muž, který je považován za nepřekonatelného krále baletu i průkopníka moderního tance.

TAK ŠEL ČAS

1948 Narodil se 27. ledna v Rize.

1966 Stává se členem prestižního Kirovova baletu.

1974 Definitivně opouští Sovětský svaz.

1979 Je pravidelným hostem londýnského Královského baletu.

1986 Získává americké občanství.

2014 V Londýně se koná jeho výstava fotografií s názvem Odtančení.