Michaela Kuklová: Prostě šťastná

Michaela Kuklová: Prostě šťastná
Michaela Kuklová: Prostě šťastná
Zdroj: archiv Vlasta

O štěstí nerada mluví nahlas. Snad aby ho nezakřikla. Anebo proto, že na rodinné štěstí, které herečka Míša Kuklová prožívá, jsou všechna slova krátká.

Přesto se nestalo to, co by možná leckdo čekal. Sympatická činorodá Míša se ani náhodou „nezakopala“ na Vysočině, kam se původně za partnerem, podnikatelem Romanem Holomkem, přestěhovala. Kdo by si myslel, že se schová se svým štěstím uprostřed lesů, nechá se opečovávat a hmotně zabezpečit a nebude po ní ani vidu ani slechu, velmi se spletl. To všechno mimochodem mohla udělat, partner jí poskytuje jistotu lásky i zázemí.

Jenže to by nebyla Míša, aby se nevrátila do práce. „Vždycky jsem byla nezávislá. A přestože teď v žádném případě nechci brát partnerovi to, že se o nás s Romíškem úžasně stará a přestože mu na sto procent věřím, potřebuji se alespoň částečně seberealizovat. Po práci se mi už docela obyčejně stýskalo.“

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Michaela Kuklová: Šťastná máma 
  • Letní večeře
  • Jak zachránit zlaté opálení 
  • Česká škola
  • ... a mnoho dalších témat
  • Předplatné Vlasty

 

Dá se tomu tedy říkat návrat z mateřské dovolené?
Asi ano, když už bychom měly tohle období nějak pojmenovat. Ale nekoná se nic tak světoborného, že bych musela odložit malinké dítě a uháněla denně do práce nebo každý večer nebyla doma. Spíš bych to popsala jako zpětné začlenění části pracovních aktivit do života (úsměv). Vrátila jsem se do divadla Kalich do role Elišky v muzikálu Daniela Landy Tajemství, dabuju a pro Českou televizi v Ostravě natáčím seriál 4teens, kde hraju maminku jednoho z mladých hrdinů. V září bych měla začít natáčet film a o dalších nabídkách jednám.

 

Představila jste si někdy samu sebe jako maminku teenagera? Teoreticky byste už nějakého mohla vychovávat, kdyby vás životní okolnosti nepřiměly odložit mateřství až k prahu čtyřicítky.
To jsou jen kdyby a ty já nemám moc ráda, protože nemůžu vědět, jak bych se chovala v situaci, kterou neznám. Mám teď spoustu síly, cítím, že mi jede vnitřní motor, který mateřství nahodilo, takže se dá říct, že v téhle současné formě bych si s teenagerem poradila (úsměv). Jenomže co já můžu vědět, jak bych vypadala, kdybych měla potomka třeba v pětadvaceti. Možná by mi dneska elán dávno chyběl.

Tak tedy reálněji. Přepočítáváte roky v tom smyslu, kolik vám bude, až Románek vyjde základní školu, bude se učit na maturitu, poprvé pojede s klukama na chatu nebo odmítne s vámi cestovat na dovolenou s tím, že by radši zůstal doma sám?
Přepočítávám, ale opravdu jen málokdy, spíš namátkou. Samozřejmě, že vám podobné myšlenky občas proběhnou hlavou, i kdybyste je sebevíc odháněla. Mnohem víc mi teď záleží třeba na zdraví. Je jasné, že bych ráda dovedla Romíška do dospělosti, chtěla bych vidět, jak vyrůstá, poznat jaký z něho bude člověk a jak se jednou jako chlap bude chovat k vlastním dětem. Ráda bych tu pro něj zkrátka vydržela... Touhle optikou nahlížím i na své nejbližší okolí. Bojím se víc o všechny, kteří jsou mi drazí, včetně partnera, maminky... To je ale asi normální a nijak to nepřeháním a neutápím se v úvahách na toto téma.

Po rolích princezen přišla role maminky teenagera. Jak jste se s tou změnou vypořádala?
Nebylo s čím se vypořádávat. Přece jsem věděla, že po třicítce už je s princeznami konec a mámu dospívajícího potomka nehraju poprvé. I když bylo krásné hrát v pohádkách a snad se mi to ještě poštěstí. Královny, panímámy nebo tak. Ani čarodějnice by nebyla špatná… Když si ale vzpomenu, jak v pohádce O princezně Jasněnce byly Helena Růžičková s Yvettou Blanarovičovou polepené umělými nosy, chlupy, nehty, měly paruky, umělé zuby, teplé kostýmy a trávily tak celé dny ve vedrech, takové role nejsou jen zábavné. Sama jsem kdysi hrála v italské pohádce s nalepeným plnovousem a nemohla jsem se dočkat konce natáčení. Docela ráda bych si zahrála nějakou roli z prostředí koní, jako byl seriál Dobrá voda, to by mě bavilo.

Mimochodem, když už jsme u koní, které i krásně malujete... Zbývá vám čas na vyjížďky?
Mnohem míň, to je jasné. Ale jezdíme. Byl by to totiž hřích nejezdit, když tam, kde bydlíme, nás obklopuje tak čarokrásná příroda, že občas připomíná filmové kulisy. Často mě to až zarazí, když vidím tu nádheru a říkám si - kdybych tohle namalovala, považovali by to lidi za kýč. Bohužel krajiny zatím malovat neumím. Tak se jen kochám – jak se říká – a maluju spíš podle fantazie, a nebo zátiší.

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky