Michaela Horáčková Hořejší pro Deník Ženy: Nebudu svoji dceru obklopovat plotem

Michaela Horáčková Hořejší pro Deník Ženy: Nebudu svoji dceru obklopovat plotem

Dělat rozhovor s Michaelou Horáčkovou Hořejší je zvláštní situace. Člověk by se s ní rád bavil zejména o divadle, módě, dětství v Rusku i aktuální nové řadě seriálu První republika, ale nakonec stejně skončí u prezidentské kandidatury jejího muže. Není divu, Michaela je totiž žena, která se o politiku i veřejný život zajímala už dávno před svatbou.

Rozhovor najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Kdysi se mi svěřila vedoucí divadelní krejčovny, že dobrou scénografku pozná již od pohledu. Hlavně podle toho, jak je upravená a jestli má dobře založenou sukni...
Móda, její filozofie a její vliv na společnost se mohou mnohým zdát jako marginální, ale v žádném případě to tak není. Jak člověk působí navenek, mu totiž otevírá první dveře. Předpokládá se, že každý, kdo se zabývá výtvarnou prací, sám sebe nějakým způsobem formuje, mírně extravagantně nebo nějak specificky. A když ty první dveře otevřete správně, otevřou se vám i druhé, třetí... Až pak se projevují vaše další schopnosti a vlastnosti. V tom je móda zrádná i nápomocná. Prostě umíte pracovat, ale jste zodpovědný sám za sebe, dáváte o sobě určitou zprávu a nenosíte například jedny kalhoty dva měsíce. Snad jen v období grunge či punku to bylo možné záměrně popřít, ale šlo o prezentovaný názor, ne o homelesáctví.

Člověk může těžko kázat vodu a pít víno, že?
Ano, těžko můžu argumentovat tím, že to herci náramně sluší, když budu vypadat jako třídenní hejkal. Nesouhlasím s tou dámou bezvýhradně, ale samozřejmě je příjemnější setkání s člověkem, který ví, co chce, a tím pádem i nějakým způsobem vypadá. Informaci o sobě předáváme už ve dveřích.

Jenže výtvarníci mají často velmi vyhraněnou představu, jak má kostým vypadat, zatímco herečky mají zase extrémně jasnou představu, jak by jim to mělo slušet.
V divadle se odlišný názor obecně respektuje, na rozdíl od filmu pracujete s větší nadsázkou. Tvoří se koncept, něco, co s realismem nebo realitou nemusí mít moc společného. Daleko častěji tyto situace nastávají při přípravách filmu, zejména při projektech ze současnosti. Tam je samozřejmě pole poměrně úzké. Paradoxně daleko častější nespokojenost s kostýmem se objevuje u mužů, mají pocit, že je jejich oděv příliš těžký, nebo že škrábe. Jsou to normální problémy, které by se neměly obalovat nějakou filozofií, že postava nemůže mít zelenou, protože si čtyřikrát denně myje ruce a protagonista na ní pracoval čtyři týdny v jiném smyslu než v zeleném. Když herec přijde s argumentem, který je pro mě zásadní, změním klidně názor, nejsem dogmatik, taky bych nechtěla být v něčem, co se mi příčí. Ale takový extrém se mi ještě nestal.

Zdá se mi, že dnes scénografové kooperují s režisérem víc než kdysi, mnoho režisérů má výtvarníka téměř jako stínového dramaturga.
Nikdy jsem nezažila situaci, že by měl režisér tak jasnou představu, že by mi ji nadiktoval, a pro mě už potom nezbylo žádné místo. Naopak, od začátku jsme spolu komunikovali i na úrovni, která možná opravdu přísluší spíše dramaturgům. Dnešní doba je silně vizuální, celá nová vlna scénografie z Německa je na tom postavena. Vizuál komunikuje s divákem a výtvarné gesto tvoří inscenaci. Může být natolik silné, že vás po patnácti minutách začne nudit, nebo se naopak díky němu ocitnete v prostoru, který nerespektuje běžné zákony.

Nemůže pak vizuál přebít režijní koncept i herecké výkony?
Silná režijní koncepce a dobrý herecký výkon se nedají přebít vůbec ničím. Občas vás po premiéře někdo pochválí a řekne, že vaše kostýmy byly super, ale jinak že to stálo za houby. V tu chvíli víte, že ten člověk vás má rád, ale že jste se zřejmě nepodílel na něčem skvělém. Ucítíte, že se vše nepropojuje správně, že je inscenace dělaná pouze na efekt. Radost prostě nepřijde.

S jakým režisérem radost zažíváte nejintenzivněji?
Do konce života už budu mít svého nejlepšího režiséra, člověka, díky němuž jsem zjistila, že divadlo je územím, kde jsem doma. Jestli mi někdo dal potvrzení, že můžu v tomto světě existovat a něco mu i přidat, byl to právě Zdeněk Petrželka neboli Jan Antonín Pitínský. Naše seznámení považuji za zázrak, protože spolupráce s ním byla ohromnou satisfakcí, kterou už mi nikdo nikdy nevezme.

Vzpomínám na vaši nádhernou Lišku Bystroušku v Uherském Hradišti.
Snažili jsme se tehdy najít nějaký lidský ekvivalent zvířat. Kombinovali jsme činohru s prvky japonského divadla kjógenu, aby to bylo ještě čistší. Šlo o naši první společnou práci, Zdeněk tenkrát nepoužíval e-mail ani mobilní telefon, a tak mi psal dopisy, které byly fantastické a krásné. Ale k inscenaci se v nich vyjádřil jen jedinou poznámkou: „A, Hořejší, mělo by to být vzteklé!“ Nakonec to bylo skutečně vzteklé, zoomorfní, i humanoidní nábytek, celé to ponížení, násilí i běsnící krev se nám na jeviště podařilo dostat. Před první veřejnou generálkou jsme seděli na ubytovně, kde to podle Zdeňka vypadalo jak v litevském paneláku, a kolem třetí ráno jsme se rozhodli, že zabité prase na dvoře v neckách bude Milada Horáková.

Chápu, jasná metafora.
Ráno jsem běžela do divadla vše zařídit, herečku jsme stylizovali do podoby Horákové, kterou – s bílou páskou na saku – poslal Urválek na smrt. Odehráli jsme generálku. A protože mě nikdo neznal, vmísila jsem se mezi lidi. Dělám to dodnes, zjišťuju, co si lidé opravdu myslí. Šlo o dopolední představení pro věrné diváky a důchodce. Stály tam dvě moravské tety a bavily se: „Tož dobré to bylo, líbilo se mi to, akorát jsem teda nerozuměla, co tam dělala ta paní v těch neckách.“

Takže jste museli symbol v inscenaci trochu dovysvětlit?
Ano, ale já mám vlastně ráda, když vznikne nějaká paralela, která jako by nenápadně ležela na zemi, protože ji nikdo nezvedá. Zároveň je ale tak sdílná, že si toho lidé nakonec všimnou a rozklíčují ji.

Aktuálně máte za sebou kostýmy pro druhou řadu První republiky. Když jste před pár lety tuto nabídku dostala, nebála jste se tak velkému projektu upsat?
Říkala jsem si, že dřív skončí televize, než takovou nabídku znovu dostanu. Takže jsem do toho šla okamžitě a věděla jsem, že chci seriál dělat. Děkovala jsem všem a hlavně Pánu Bohu, protože jde o období, které mám strašně moc ráda. Z hlediska vývoje historie módy je to zajímavá věc. A také krásné období, vzhledem k tomu, že se ženy začaly nadechovat a že měly první šanci vést svůj život, něco si myslet a realizovat své sny. Pro mne jde o oslavu ženství po všech stránkách.

Jenže na rozdíl od divadla tady požadují diváci historickou věrnost...
Jsou témata z hlubší historie, které nepředpokládají posun. Většina děje První republiky se odehrává v intimním rodinném kruhu, takže nevidím důvod, proč by postavy neměly jednat podobně jako dnešní lidé. Rozdíl je jenom v čase, v běhu dne a v pravidlech, která na ně působí. Tehdy ještě principy odívání nebyly tak striktní, aby se jimi museli stoprocentně řídit. Rozhodně jsme necitovali dobové fotografie, protože tenkrát se lidé zvěčňovali pouze ve svatebních šatech nebo v obleku do rakve, který měli jen jeden.

Stylizovaná a aranžovaná fotografie, která o jejich životě vlastně neříká vůbec nic.
U romantické rodinné ságy není na škodu spolehnout se na instinkt. Když ne originál, tak alespoň kopie originálu a čím více jdete směrem k pravdě, tím více narazíte na to, že lidé mají archetypální vidění doby, které většinou v českém televizním prostředí pochází ze seriálu Hříšní lidé města pražského. Když jste trochu jinde, možná i blíž pravdě, jako když například oblečete Magdalénu Škvorovou do kalhotové sukně, je rázem zle. Přitom jsem ji okopírovala přímo ve Vídni z dobového modelu. Stejně se deset lidí hádalo do krve, že jde o záležitost ze sedmdesátých let. Dvacátá a třicátá léta vnímají všichni černobíle jen proto, že filmy z té doby jsou černobílé. I řecké mýty se stylizují do bílé, protože řecké sochy z jakéhokoliv období od dórského až po jónské jsou bílé. Ale tenkrát takové nebyly, měly opravdu šílené barvy. I za první republiky lidé milovali divoké barvy, chtěli si užívat, stejně jako dnes.

Vy sama byste v té době chtěla žít?
Jsem ráda za dobu, ve které žiju. Ale určitě bych se tam ráda podívala, skutečně mě první republika fascinuje.

A fascinace módou vás provázela už od dětství?
Ten zvláštní svět, kdy jenom z vaší vůle povstávají postavy jenom z popela a kdy tomu světu dáváte nějakou zákonitost, jsem pro sebe objevila ve dvanácti letech, když jsem byla na zámku Kratochvíle a viděla naživo Trnkovy loutky, esenciální zmenšeniny lidských charakterů. Na gymplu jsem začala chodit kreslit, protože jsem věděla, že z vědecké nekomunistické rodiny bych se asi těžko dostala, kam chci. Najednou se mi otevřela scénografie jako jediná možnost, protože já vlastně jsem i nejsem sólista. A také jsem a nejsem přelétavá, takže scénografie byla skutečně to pravé. Mám ráda mnohost věcí, protože ráda dávám různé věci, impulzy a technologie do souvislosti. Zjistila jsem už tehdy, co je pro mě zásadní.

Propojení technologie a vědy vás zajímalo, protože jste vyrůstala v rodině teoretického fyzika?
Když žijete mezi lidmi, kde se konverzace nebo duch místa neomezují jen na běžný provoz a kde se všichni kolem vás neustále něčím zabývají a na něčem jim záleží nebo mají silnou vizi, tak se to samozřejmě někde odrazí. Snažím se v tom také pokračovat.

S rodiči jste nejútlejší dětství strávila v sovětském svazu, v zemi, kde byla proti socialistickému československu mnohem drsnější nesvoboda. vnímala jste to tak?
Jako dítě jsem to vůbec nevnímala. Moje dětství v bývalém Sovětském svazu v městečku Dubna na sídlišti Černá říčka u mocné Volhy bylo vlastně úplně parádní. Pamatuju si třímetrové závěje sněhu, monumentálnost ruské krajiny a partu kamarádů, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Ale rodiče k tomu mají paradoxně podobný přístup, považují to za období, které rozhodně nebylo promarněné. Ve městě bylo víc lidí v podobné situaci a ne úplně bezvýhradně stejného politického smýšlení. Šlo o skupinu lidí, kteří spolu chtě nechtě museli nějak vyjít, takže tam vznikala, podle mých rodičů, zásadní přátelství, jež by třeba doma nebo v jiné svobodnější společnosti ani nevznikla.

Spousta čechů má kvůli historické zkušenosti k rusku dost vyhraněný vztah. vy máte díky dětství v Dubně rusko a rusy raději?
Po třiceti letech jsem se do Ruska jela podívat, měla jsem tezi, že moje mírně vychýlená představivost pochází právě odtamtud. Jsem milovnicí ruské poezie, Marina Cvetajevová je pro mne úplným  guruem. Rusko, které mám ráda, ke kterému mám vztah a kterému rozumím, je ale Rusko konce 19. a začátku 20. století, do bolševické revoluce. Miluju Šostakoviče i ruskou literaturu a něco, co se vyskytuje v pravoslavných chrámech, kam nechodí turisti. Něco, co nacházím v Petrohradě na nábřeží Admirality v parku s jednou rozsvícenou stojací lampou. Nedokážu to úplně přesně popsat, nenacházím totiž slova. Byla bych schopná vám „to“ vymodelovat nebo namalovat, ale nedokážu o tom mluvit, vyjádřit „ono“ zvláštní, co mě do Ruska stále přitahuje.

A co jste zjistila?
Když dnes do Petrohradu, nejkrásnějšího ruského města, přijedu, je tam stále přítomná armáda i strach. Rusko není připraveno žít ve svobodě. Demokraté je totiž zklamali, ale Rusové nedokážou žít ani v jiné společnosti, jsou skutečně zlomeni strachem. A přitom jsou paradoxně na svoji zemi strašně hrdí. Nedokázala jsem si ten rozpor vysvětlit, poslední dva roky jsem strávila tím, že jsem se snažila všechno přečíst a projít si historickými svědectvími, abych vůbec pochopila, proč může v dnešní době devadesátiletý pán sedět ve svém bytě v paneláku, který sám postavil, coby vězeň z gulagu. Obrali ho o celý život, o jakoukoliv možnost žít i mít. A on tam sedí, má na prsou Řád socialistické práce a dojatě vzpomíná na Stalina.

Souvisí váš zájem o politiku s kandidaturou vašeho manžela na prezidenta?
Zajímala jsem se o politiku vždycky, není mi jedno, kde žiju. Jako dítě jsem intenzivně prožívala sametovou revoluci, která mi přinesla do života spoustu radostí a velké naděje. Záviděla jsem rodičům, že mohou v prvních svobodných volbách volit, zdálo se mi to úžasné. Myslím, že od té doby už nikdo nešel volit s takovou radostí a espritem. Samozřejmě, dneska už je politika v jiné fázi, revoluční a porevoluční roky jsou vždycky zajímavé, dramatické a životodárné.

Bojíte se, že se vám v případě zvolení vašeho muže změní život i k horšímu?
Na takovou věc se nikdy nemůžete dopředu připravit. Dokážu si představit nějaké procento změn, které přirozeně přicházejí s nedostatkem času, zaměření na jiný druh aktivit, ale do důsledku se to posoudit nedá. V určitých situacích, které nedokážu předem odhadnout, protože jsou samy pohyblivé a vyvíjejí se, nic nepředjímám, protože bych se z toho asi zbláznila. Vím, že se náš život zřejmě nějak změní. Jde o evoluční zákonitost, které se postupně náš život během vývoje kampaně přizpůsobuje. Oba se snažíme, aby to nemělo rozkladný dopad, abychom spíš v kampani našli společnou radost nebo kreativní cestu. Aby nás toto období obohatilo a nevzalo nám soukromí. I když u mého muže je soukromí už dávno passé...

A co je vlastně ta společná radost?
Myslím si, že by byl dobrý prezident a přála bych mu, aby se to povedlo.

Na mediální pozornost jste zvyklá. Pozorujete přesto partnerky českých a světových politiků a snažíte se poučit z jejich chyb?
Nezačala jsem je sledovat až s prezidentskou volbou. Princip ženy v politice mě vždycky zajímal. Zaměřuju se na dobré příklady, které mě zajímají, na ženy, jež jsou mi svými reakcemi a příkladem blízké. Jejich přešlapy opravdu nesleduju. Stejně tak se nechodím dívat, kdo zas podělal nějaké divadlo, spíše chci vnímat, co se komu povedlo.

Takže?
Například Michelle Obamová vytvořila úplně jiný princip první dámy. Zaujal mě fenomén lady Diany. Británie má vůbec skvělou tradici. Premiérka Margaret Thatcherová byla ženou navazující na silné královny a carevny, na královnu Viktorii, na carevnu Kateřinu Velikou. Nebo taková Marie Terezie. Snažím se pozorovat a studovat ty, které to „vyhmátly“ dobře! (smích)

Ale existuje i model, v němž první dámy nemusejí omezit svoji profesi, ale mohou fungovat stejně jako předtím.
Myslím si, že vše se dá změnit, že vlastně jenom záleží na tom, co člověk chce a co považuje za důležité. Ve chvíli, kdy jsem svému muži řekla, že ho podpořím, tak jsem mu zároveň sdělila, že bych si v případné pozici ráda našla i něco svého. Něco, co bych za jiných okolností nemohla dělat, kam bych tzv. nedosáhla, protože bych jako běžný člověk neměla možnost. Pozici, která není úplně standardní, ale která může někomu pomoct. Ne, nemám zájem se jen někde fotografovat s trpícími, mám zájem o skutečnou práci.

Ve Francii teď vzbudil téměř veřejné pohoršení návrh emmanuela Macrona, aby první dáma byla placenou funkcí.
Pokud má první dáma agendu a plány, které chce prosadit, tak proč ne. Stejně to musejí posoudit ústavní právníci a kompetentnější lidé, než jsem já. Třeba má paní Macronová opravdu tak silnou vizi.

Brigitte Macronová je průkopnicí i ve volbě šatníku. na posledním summitu NAtO měla na rozdíl od mladších kolegyň krátkou sukni. na jednu stranu je mi to sympatické, ale nejde už o příliš výrazné porušování protokolu?
Když má hezkou postavu, tak může klidně chodit v minišatech. Já bych v nich nechodila, protože na to figuru nemám. Ale všechno má svá pravidla. A jak už jsem říkala, móda vždy něco určuje, něco vyjadřuje. Existuje slušnost a tradice, které se samozřejmě nemusejí bezvýhradně respektovat, ale pokud jde o reprezentaci státu, pak platí podobná pravidla jako pro aristokraty, kteří byli vychováváni k zodpovědnosti vůči zemi a majetku. To spousta lidí už v sobě nemá a nemají to ani kde načerpat. Stejně tak by si všichni, kdo zastupují nějakou skupinu, měli uvědomit, že jsou to právě oni, kdo reprezentuje a podle toho se musejí chovat. Asi by nebylo dobře, aby první dáma chodila v kovaném křiváku a roztřepených džínách, vždy by z ní měla vyzařovat elegance a klid.

Zatímco partnerek prezidentských kandidátů se každý ptá, jak jsou na novou roli připraveny, tak s dětmi se nikdo příliš nebaví. Zdálo se mi šílené, jak média pronásledovala Kateřinu Zemanovou. vaše dcera je malá, ale přesto – neuvažovala jste o tom, jak ji před podobnými věcmi uchráníte?
Jako matka řeším, aby měla moje dcera co nejvíce normální dětství a to jsem dělala i bez ohledu na manželovu kandidaturu, vyloženě se na to zaměřuji. Chci, aby naše dcera chodila do normální školy, mezi běžné děti, aby měla takový život, jaký jsem si prožila já. I když to není samozřejmě možné replikovat, protože žijeme v daleko rychlejší době. Vlastně úplně nepředpokládám, že by moji šestiletou holčičku pronásledovali paparazzi. Vzhledem k věku by pro ně nebyla tak zajímavá jako Kateřina Zemanová. Nechci své dítě ani sama sebe zahltit paranoiou a šíleným strachem. Už tak dnes téměř nejsme schopni pustit samotné děti ven na ulici. Nebudu ji obklopovat plotem, aby vůbec nevěděla, co je život. To je to nejhorší, co bych svému dítěti mohla provést. Snažím se být s ní a sdílet s dcerou svůj život. Takže si myslím, že ji uchráníme.

Michaela Horáčková Hořejší (*1979)
Narodila se do rodiny učitelky a teoretického fyzika. Po gymnáziu vystudovala na Jamu scénografii. Spolupracuje s řadou českých, moravských i světových divadel. Podílela se na vzniku více než devadesáti inscenací, mezi jinými na lišce Bystroušce (Příběhů krve) režiséra J. a. Pitínského, která získala cenu Sazky a Divadelních novin (2005) či na Smrti hippodamie téhož režiséra. Tato inscenace byla nominována na Cenu alfréda Radoka v kategorii inscenace roku (2006). Jako výtvarnice je podepsána i pod několika filmy (Post Coitum, Rock podvraťáků, Bobule, Zoufalci) a seriály (mazalové, První republika, modré stíny). v roce 2012 se provdala za textaře, básníka a podnikatele michala horáčka, s nímž má dceru Julii.

Rozhovor najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek