„Jistě pochopíte, že vytápět zámek v tomhle nečase by i feudála zruinovalo, tak jsem se vrátila do pražského bytu k ústřednímu topení,“ se smíchem nás informovala Míša a hned pokračovala: „Ne, kdepak modrou krev v žilách nemám a zámek je sice můj, ovšem jen můj oblíbený… A hlavně, je blízko mojí chaloupky.“
Michaela Dolinová
Takže zámek není žádné trvalé bydliště, ale šlo v něm o činnost čistě pracovní a navíc určitě i přínosnou a zajímavou.
„Tak to určitě. Když přišla 1. vlna pandemie v březnu, bylo to takové malé zastavení. Mnoho z nás předpokládalo dvoutýdenní pauzu. Takže, proč si cíleně neoddychnout, že? Některá nasmlouvaná a již prodaná divadelní představení se přesunula na květen a červen a rozjeli jsme se většinou na své chaloupky a chatky mimo Prahu. V dubnu začalo přituhovat. Vynucená pauza začala být nesnesitelně dlouhá. To jsme opět přesouvali představení, tentokrát na podzim 2020. Někteří mí kolegové začali hubnout, někteří ztloustli, někteří hledali sami sebe v lesích a mnozí zjistili, že trávit čas s rodinou není tak zlé. Já jsem samu sebe stále nenacházela. Jen jsem věděla, že možná vydržím nicnedělání do června. Ale, že už to „nedám“ během prázdnin.“
Takhle by to nešlo. Od průvodcovství nám Michaela utekla k historickým souvislostem. Samozřejmě, i ty jsou důležité a určitě ne nezajímavé, ale vraťme se na zámek a k nápadu stát se jeho součástí.
„Dobrá, dobrá, už jsem tam mířila. Napsala jsem na vedení zámku Zákupy a nabídla se, že bych své herecké schopnosti využila během provázení. Musela jsem se naučit tři zámecké trasy po 50 minutách. Jako scénář. Pak jsem si prostory sama „nachodila“ a 1. července jsem otevírala své první dveře do zámeckých prostor. Mimochodem, těch klíčů! Zpočátku mi to dělalo starosti. Návštěvníci byli většinou mile překvapeni. Někteří za mnou chodili a říkali: ´My vás známe, vy jste učila našeho Vašíka?´ Prostě jsem jim byla známá, ale nespojili si mě s tím, že mě znají z televize. Bavily mě i trasy speciálně pro děti. Pohádkové samozřejmě. V kostýmu a s odměnou. Zákupy mají krásné prostory, které vlastnili Habsburkové a dokonce tady i delší dobu pobývali a tím pádem zvelebovali. Ferdinand d’Este tady měl svatbu s Žofií Chotkovou! Zákupy mají výtah na ruční pohon a krásnou kapli. Uvidím, jaká bude situace na jaře. Zákupy opět otevírají. Docela ráda bych si to zopakovala,“ prozradila Dolinová.
Průvodcovství má tedy, zásluhou zákeřného covidu, pauzu. A nejen to, nesmí se skoro nic, takže jak trávíte dny a týdny? Vyhrává polehávání na divanu, odpočinek a nicnedělání?
„Víte, já nevydržím nečinnost. Na odpočívání je času dost. Mě zpětně nabíjí zase práce. Mám to tak odjakživa. Po třech dnech dovolené, pokud se nesportuje, jsem nervózní. Ale naučila jsem se v těchto měsících trpělivosti a pokoře. Oceňuji sociální sítě, které si ten název opravdu teď zaslouží. Vidím, jak v tom nejsem sama. Jak se se situací mnozí vyrovnávají s typicky českým smyslem pro humor. Vidím, jak funguje pomoc, pokud si o ní někdo napíše. Takže sociálním sítím v těchto dnech tleskám. A co dělám? Mám divadelní agenturu (MD Agentura). Sedím u počítače a domlouvám nové hraní a přehazuji již domluvené komedie, které zastupuji. Domácí štěstí, Čarodějky v kuchyni, Trapas nepřežiju, V roušce Evině. To máme stand up s Veronikou Žilkovou. Reagujeme na covid situaci s humorem i s písní. V létě jsme to hrály po Česku a nyní zase čekáme. Doufám, že se otevře i moje milované divadlo Metro a Semafor!“
Michaela Dolinová
Není tajemstvím, že Míša Dolinová se shlédla i v řemesle kantorském. Prostě je paní učitelka, ale jak to funguje v současné době?
„Učím. Jak jinak, než momentálně distančně a představte si, že herectví. Na Mezinárodní konzervatoři. Myslela jsem si, že to bude trochu úlet. No a vidíte, 3x týdně přes obrazovku koriguju mladé zpěváky, jak na divadelní monolog nebo šanson. Některým to i vyloženě prospívá. Dokáží se sami před obrazovkou otevřít, bez toho, aby se na ně dívali zarputilí spolužáci. Zároveň si pročítám nové divadelní komedie. Dokonce jsem se do jedné sama pustila. Optimistka. Strašně těžké napsat vtipný dialog. Myslím si, že na divadelní zkoušení je ještě čas. Pokud nemáme vizi otevřených divadel, je to zbytečná námaha. Divadlo není bufet, který jeden den zavřete a za tři měsíce otevřete s tím, že bude plno. Divákům to musí dojít. A to trvá zase i měsíc. Takže až se na obzoru ukáže malý paprsek naděje na nový lék, jdu si vyjednat zkušebnu a jdeme na to.“
Jste sama dost vytěžovanou herečkou, nechybí Vám teď prkna, co znamenají svět nebo ševelení kamery?
„Chybí. Strašně. Začínám mít pocit, že mě to herecké bezčasí poznamená. Že už nebudu schopna se naučit nový text. Cítím, jak mi atrofuje nejen svalstvo, přes denní cvičení, ale i mozek. Začala jsem luštit křížovky! Hodně čtu a začala jsem denně vařit. Taky peču, neb je to kreativní. Tuhle jsem si zkusila večerní šaty a lodičky. Vydržela jsem v tom celý večer. Pro potěchu. Neměla jsem to na sobě půl roku. Moje dcera mi řekla, že si mě jako maminku vybavuje jenom v lodičkách. Bolí mě klenba, prsty u nohou i kotníky, ale lodičky si neodpustím. Jdu třeba ke stanici metra v teniskách, ale už na peróně se přezouvám. To jsem viděla poprvé v New Yorku. Dámy nosily ke kostýmkům kecky a v práci se hodily na podpatek.“
Míša byla i oblíbenou rosničkou, téhle aktivitě už před časem dala vale, ale… Co na závěr zkusit jen tak nezávazně místo předpovědi počasí předpovědět, jak a čím vyzrát na covida. Co jí pomáhá a nabíjí optimismem?
„Já osobně tipuji, že se rozvolníme až na jaře. My kumštýři budeme muset nastoupit někam do učení. Na starší kolena. Častěji si v těchto chvílích s kamarády voláme. Nejdřív jsme se mocně podporovali a dodávali si optimismus. Teď si pěkně od podlahy vtipně zanadáváme. A víte, že to pomáhá? Velmi. Prostě to musí ven. A navíc jsem ráda, že mám komu si postěžovat. Znáte to, sdílená starost je poloviční. Ale i radost. Na to zapomenout nesmíme. Tak, a zazvonil zvonec a mluvení je konec. Čeká práce a tak zdravím všechny čtenáře a těším se na zámku, nebo v divadle na shledanou,“ uzavřela povídání Míša Dolinová.
