Ve čtvrtém duelu show MasterChef: Souboj nejlepších jste se postavil proti vítězce minulé řady Kristíně Nemčkové. Měl jste na začátku strach, nebo jste si věřil?
Rozhodně bych neřekl, že jsem měl strach. Tento pocit jsem neměl ani v řadě, ve které jsem soutěžil. Byl to spíš velký respekt ke Kristíniným dovednostem. Sám jsem doufal, že udělám dobré jídlo a neudělám si před porotci a národem ostudu. To pro mě bylo úplně nejdůležitější.
Byl jste na konci s tím, co jste předvedl, naprosto spokojený, nebo byste zpětně něco změnil?
Na konci jsem byl opět velmi překvapený z toho, co jsem uvařil. Bavili jsme se potom s jedním z porotců, Honzou Punčochářem, že bychom toto jídlo mohli zařadit na jeho Stůl (několik menších stolků v místnosti, jež je součástí restaurace HP, kde známý šéfkuchař pokračuje ve fine diningu, kterému se věnoval v předchozích restauracích – pozn. red.), kde budeme společně vařit.
Jak moc se vám po účinkování v show MasterChef změnil život?
MasterChef mi naprosto změnil život. Když jsem do soutěže šel, slýchal jsem soutěžící z minulých řad, že jim to kompletně změnilo život. A musím se přiznat, že jsem jim to moc nevěřil. Ale teď jsem se sám ocitl v jejich kůži, a potvrzuju, že ta změna je opravdu absolutní.
Plánoval jste dělat zážitkovou gastronomii u lidí doma, což vám překazila situace s koronavirem. Už jste se svého snu vzdal, nebo ho máte ještě v plánu zrealizovat?
Samozřejmě že #BEZADRESY dál v plánu je a pár vaření už v době, kdy to situace dovolovala, proběhlo. Tahle situace mě rozhodně nezlomí a lidé jsou úžasní, že termíny neruší, a přibývají další. Takže jen pro letošek mám stále před sebou přes stovku vaření u lidí doma.
Otevřít si vlastní restauraci vás ani po vítězství nelákalo?
V žádném případě mě to nelákalo a nic se nezměnilo ani teď. Velmi se těším na vaření u Jana Punčocháře, ale tím má gastronomie v kuchyni jako takové končí.
Děláte trenéra mladým hokejistům. Kdyby zrovna nebyl lockdown, dalo by se to vůbec časově skloubit se zážitkovou gastronomií?
Určitě nedalo. Smířil jsem se s tím, že tuto činnost budu muset na chvíli přerušit. Ale myslím si, že se k tomu určitě někdy vrátím.
Jako teenager jste prý měl našlápnuto na hvězdnou hokejovou kariéru. Dokonce jste měl hrát i v NHL, kdyby vám to máma nezakázala. Nemrzí vás to?
Tak to přesně nebylo. Mohl jsem hrát v Americe, když mi bylo patnáct, ale to zdaleka nebyla vstupenka do NHL. Vůbec mě nemrzí, že mě máma chtěla mít doma a že jsem v Česku, kde to miluju.
Zpětně jste třeba mohl vydělávat úplně jiné peníze než jako kuchař v Česku…
Peníze jsem nikdy v životě moc nepočítal a pořád nepočítám, abych se přiznal. Jsem teď šťastný za to, jak to je. O peníze mi nikdy moc nešlo, což se nezměnilo. Byl jsem spokojený jako trenér a jsem i teď jako kuchař. Navíc Česko je krásná země a jsem rád, že tady žiju.
Také jste o sobě prozradil, že jste byl dřív nesnesitelný magor. Jak se to projevovalo?
Magor je asi špatné slovo. Byl jsem hodně arogantní, protože mě pohltila atmosféra mládežnické hokejové reprezentace a to, že se o mně začalo mluvit jako o velkém talentu. V tu chvíli jsem si myslel, že jsem něco víc, a to mě tenkrát hodně negativně změnilo. Nerespektoval jsem autority a hodně věcí mi bylo jedno.
Co nakonec způsobilo, že jste se zklidnil?
Je to určitě i věkem, ale taky tím, že jsem z té výšky spadl pěkně tvrdě, slušně řečeno, na ústa. Byla to velká rána, která mě rychle vrátila do reality. A hodně mě také posunula práce s lidmi, když jsem začal pracovat jako osobní trenér a potkával jsem lidi, kteří byli mnohem úspěšnější a vzdělanější než já.
Roman Staša
Kdy jste poprvé přičichl k vaření?
Tvrdil jsem, že to bylo asi před třemi lety. Ale zjišťuju, že to bylo mnohem dřív. Nejvíce asi při grilování s kamarády nebo na dovolených, kde jsem na fotkách velmi často u grilu, plotny apod. Před těmi třemi lety jsem se tomu začal věnovat intenzivněji, i když jsem připravoval pořád dokola ty samé věci, a až v soutěži jsem viděl ten obrovský rozdíl, když po mně chtěli udělat něco, co jsem do té doby nikdy neviděl a nevěděl jsem, jak to zpracovat. Byl to opravdu obrovský skok. Ale nakonec jsem přišel na to, co všechno se dá spolu kombinovat. Dokonce některé ingredience, které spolu na první pohled vůbec neladí, se dají hezky pospojovat a výborně to chutná. Když to navíc i dobře nandáte, tak to i krásně vypadá. (smích)
Koho vůbec jako prvního napadlo, že byste se mohl přihlásit do kuchařské soutěže?
No, on to nikdo jiný kromě mě nevěděl, že bych to chtěl zkusit. Rozhodl jsem se sám, protože se mi moc líbila předešlá řada. Sledoval jsem každý díl a strašně mě to bavilo. Hlavně díky porotcům a schématu, v jakém je soutěž točena. Není to reality show, kde by se vám někdo hrabal v soukromí, ale řeší se tam, co kdo uvaří a řekne. Předtím jsem autority moc nerespektoval, ale tady se to najednou otočilo. Porotci nám radili a já cítil, že nám radí dobře. Celou dobu jsem jim věřil. To byla asi taková moje největší zkušenost se soutěží. Byl to v tomhle ohledu opravdu super zážitek.
Vaříte doma každý den, nebo to necháváte i na partnerce?
Vařím doma, kdy to jen jde. Moc mě to baví.
Máte ještě nějaký koníček kromě sportu a vaření?
Určitě mám a není jich málo. Rád hraju na kytaru, miluju společenské deskové hry, občas si i zahraju na playstationu, rád čtu knihy… Našel bych toho určitě ještě spoustu.
Na Instagramu máte téměř dvě stě tisíc fanoušků. Zastavují vás lidé na ulici a radí se s vámi ohledně vaření?
Musím tuto odpověď rozdělit na dvě části. Ano, lidé mě velmi často zastavují na ulici. Prakticky dennodenně. Ale nikdo se se mnou o vaření neradí. (smích) Zajímalo by mě, čím to je… (smích)
Zdroj: časopis Story
