Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Martin Zounar: Být doma je ten největší mejdan

Zdroj:

Temperament a empatii zdědil po slovenské mamince – lékařce, humor a talent po tátovi - herci. Martin Zounar (43) si na svůj genetický mix nestěžuje. Je k nezastavení a na úvod se zeptá: začneme od začátku?

Proč ne? Kdy jste se narodil?

Šestadvacátého května roku 1967.

Takže Blíženec?

Stoprocentní. Někdo říká, že je to skvělý, ovšem já dodávám, že jen do určité chvíle. Nikdy jsem znamení moc vážně nebral, ale fakt je, že práh vznětlivosti mám hodně vysoko. Pořád dobrý, ale když se maléry nahromadí, bouchnu jak papiňák a velmi slyšitelně zafunguje druhý pól Blíženců. Někdy i zbytečně.

Snad to neuslyším právě teď. Téma, které se kolem vás přemílá, jsou peníze. Dluží, nedluží, jak to, že má dům… Jestli byste to uvedl na pravou míru.

Já na pravou míru nic uvádět nemusím, protože to téma je už pasé, které mě strašně prudí, když to řeknu slušně. Prostě byly doby, dejme tomu minus pět let, kdy bylo aktuální. Chtěl jsem podnikat, jenže jsem neměl vědomosti, které bych měl mít, a proto ten pokus neskončil nejlíp. I když moje nápady byly dobré a trvají dodnes, jen dávají peníze někomu jinému a ne mně, jak to mělo dopadnout původně. Toť vše. Dluhům, které na mě spadly, jsem se postavil, věci jsou vyřešené, žiju dál. Takže teď už bulvár nezajímám, i když oni si téma vždycky najdou. Mám rodinu, je mi fajn, rád jsem s malou Claudií, se svou ženou Simonou, která je stejně jako já hodně zaměstnaná. Chvilky, kdy jsme spolu, jsou ty nejdražší. U baru už jsem se naseděl dost.

Holčičce je kolik?

Čtvrtého listopadu jí byly dva roky. Je největší štěstí, jaké se mi v životě mohlo stát.

Jste taky hlídací tatínek?

Dva měsíce, co byly „divadelní prázdniny“, jsem si hlídání užíval, protože Síma měla práci. Byl jsem s Claudinkou doma a celkem jasně pochopil, co znamená výraz mateřská dovolená, že je to ukrutná blbost. Každý den jsem končil v osm večer a byl úplně vyřízenej. Malá jančila, protože díky kombinaci temperamentů Zounar -Brdičková je hodně výkonná. Kam ji posadíte, tam ji určitě nenajdete. Ale taky máme skvělou hlídací babičku – mou maminku – která kontroluje, aby všechno bylo tak, jak má být. Je to taková rázná babi.

Se svou partnerkou Simonou jste devět let – a pak najednou přišlo dítě. Chtěli jste ho?

Jo, od začátku jsme plánovali, že budeme mít miminko. Když před dvěma lety přišlo, náš život se totálně změnil. Nemám pocit, že by mi utekly, řeknu to po lopatě, kariéra, popularita, chlastačky a další věci, co s tím souvisejí. Teď se nejvíc těším domů. Být doma je pro mě ten nejlepší mejdan, nejlepší kino, společnost, odpočinek a nejlepší spánek, i když ten není, protože malá vstává v půl páté.

Měl jste problém v podnikání, ale profesně se vám vede.

To jo. Zažil jsem příjemné období, ať to byla Prima vařečka nebo Prima hostina, kterou jsem měl s Mahulenou Bočanovou... Do toho Vékávéčka, předtím Rodinná pouta. Ono se to nezdá, ale my byli opravdu první, kdo otevřel „nekonečnou“ seriálovou tvorbu. Taky jsme si jako první zažili posměchy o papírových kulisách. Natočil jsem celkem 545 dílů, což není málo, dodnes se mi stýská. A měl jsem štěstí v rámci toho smutku, že jsem poslední slova scénáře říkal právě já a režisér Vláďa Drha oznámil: „Ano, beru.“ Chvilku ticho a pak se ozval znovu jeho hlas: „A je konec.“ Loučení bylo smutné.

Hodně populární jste se stal díky pořadu Hádej, kdo jsem. V divácích však zůstává semínko pochybnosti, jestli když přijde host, opravdu nedostanete avízo, o koho jde.

Myslím, že nejsem tak dobrý herec a nikdo z nás, abychom dokázali předstírat, že jakoby hádáme, ale víme, a tedy před kamerou lžeme. To nejde. Ty reakce jsou autentické. I hosté vnímají, jak je těžké být přirozený, improvizovat a nebrzdit dlouhým přemýšlením, pro které není v zábavním pořadu místo, protože není vtipné.

Často za tátou jezdím na osečnický hřbitov, přivezu vínko, symbolicky si přiťukneme. Dvakrát se nám to trošku vymklo, přivezl jsem demižon, přišli sousedi z vesnice a u táty za pár hodin sedělo asi dvacet hlučných kamarádů. Udělali jsme si takový vzpomínkový hřbitovní mejdan.

Maminka je lékařka, a jak jste naznačil v televizní Třinácté komnatě, rodiče řešili váš vážný zdravotní problém. Poznamenalo vás ta dětská bolest hodně?

Samozřejmě se na to pamatuju. Dnes se moje diagnóza, pedes equinovaris, což je vrozená vada nohou, dá v podstatě snadno léčit. Tehdy to nebylo jednoduché, měl jsem obě nohy v sádře. Naši se mi věnovali, ráno od šesti mi „lámal“ nohy tatínek, pak mamka, střídali se celý den.

Říkali jsme tomu „lámat“, bylo to celkem bolestivé, ale oni všechno vydrželi. Pamatuju se, jak táta štěstím brečel, když jsem poprvé vyjel s hokejkou na bruslích. Zpětně si cením toho, že se naši nerozešli, táhli břímě spolu, opravdu mě milovali. Přitom máma měla náročné povolání, táta zase miloval divadlo, společnost, zábavu...

Maminka asi musela být dobrý diplomat...

To jo. Když už jsem bral tátu jako kámoše i jako hereckého partnera, přišla za námi a řekla: „S tím, že jsem páté kolo u vozu, jsem se v podstatě smířila, ovšem držet vás dva koně na uzdě je hodně těžké. Ale udržím vás, protože když vás pustím, tak se v tom svém trysku zabijete.“ Máma je silný člověk. Ani velké problémy ji nerozhodí.

Co dokáže rozhodit vás?

Moc toho není, jsem velký optimista. Děsí mě jen plané sliby. Jsem radši, když mi někdo na rovinu řekne, že je to v hajzlu. Protože všechno v životě má řešení. Dnes než řeknu ano, nebo ne, snažím se chvíli zapřemýšlet. To jsem nezvládal a dělal chyby. Ale právě proto ve mně zůstalo varování, že příště už to zvorat nesmím.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU