V době našeho setkání finišoval s přípravami na poslední premiéru.

Vypadáte dost unaveně.

Mám dlouhé směny – do premiéry zbývá pár dní, k tomu mám pořád nějaké novináře a nabízeče práce, s nimiž se musím rychle scházet. V tom kolotoči mám výhodu, že Kordulka je pryč, protože každý rok touto dobou jezdí na šest týdnů do oční léčebny ve Dvoře Králové. Smí se tam volat od pěti do šesti, tak musím denně sledovat hodinky, protože děti si dělají čárky, kdo má víc telefonátů.

Ve funkci končíte ke konci měsíce. Vydáte se do oboru, který už jste dělal? Umění, politiku, diplomacii…?

Co bych rád dělal? Nic, to je bod jedna. Druhá varianta je, že bych rád dělal něco, co v sobě neskrývá nějakou zásadní léčku.

Léčku?

V kterémkoli odvětví, které jste jmenovala, vás nikdo narychlo neshání na místo, kde je všechno v pořádku. Očekává se od vás, že přijdete do Augiášova chlívku, který mávnutím kouzelného proutku vymetete.

Šéfové od desíti do dvou, to je taky lemplovská kategorie. Můj ředitel říká, že v počtu hodin to není. Jistě, ale neškodí, když člověk pár večerů v měsíci stráví v hledišti a sleduje představení, které už třicetkrát viděl. Posoudí tak lépe než od stolu, jestli stáhnout titul, na který nepřijde 620, ale „jen“ 520 diváků.

Nedávno jsme hráli Cyrana v sobotu odpoledne a bylo narváno. Byl tu dramaturg Jan Vedral, který sem nastoupí s novou partou, a viděl, jak plné hlediště při děkovačce vstalo, což je u činoherních představeních výjimka. Říkal jsem si, jak je dobře, že tu „vinohradskou krizi“ vidí zblízka.

Jak se atmosféra odráží na náladě v souboru?

Do ideálu to má daleko, každý se s tou situací snaží popasovat po svém. Vnímám vystrašené ticho jako reakci na každé prohlášení nového vedení, další lidé se okatě radují, ti, co mi byli nejblíž, sdílejí moje pocity, ale jen málokdo je projeví nahlas.

Nakonec je v tom člověk sám… To není kňourání, to je život. Vadí mi pseudokamarádské rozšafné rady o klidu a řešení bez emocí. Co je divadlo bez emocí? Nic! Jsou situace, kdy je třeba bouchnout pěstí do stolu i za cenu rizika.

Vaše žena v divadle zůstane?

Budeme hrát do konce sezony, nehodláme prásknout dveřmi. Pak se uvidí. Já mám prakticky jen Cyrana, Veronika má rolí víc, ale svůj domovský přístav má v Činoherním klubu. Sem šla, abychom se občas potkali. Stokrát jsem si přečetl, jak je tady z protekce, což je komické, protože ona prosí, aby nezkoušela nové role – přesný opak toho, co dělá většina hereček.

Ale přece jenom - manželka šéfa hraje v představeních, které on režíruje. V nové inscenaci Byl jsem při tom má hlavní ženskou roli.

To je střední role, hra je založena na mužských hrdinech. Manželské dvojice v umění jsou běžné. Špína je, když někam nacpete svou neschopnou milenku.

Zřejmě jde o vaši poslední režii. Kdybyste to věděl, zdramatizoval byste právě tuto knížku? Měl jste sen, který jste si splnit nestihl?

Tohle byl svým způsobem sen, chystal jsem se na něj tři roky. Mezi dramaturgy byli tací, kteří říkali, že „to na jeviště převést nejde“, ale to už jsem si vyslechl několikrát, třeba v případě Jistě, pane ministře. Třeba se to nepovede, ale má smysl se o to pokusit. Rozumbradové ať teoretizují.

Skloňuje se pojem vinohradský divák. Pro jakého diváka je představení o mentálně retardovaném muži?

Ono je i o lecčems jiném. Ale největší trefa je, pokud se sejde porce lidskosti, emoce, humoru a sdělné moudrosti tak, aby oslovilo lidi bez ohledu na vzdělání od uklízečky po profesora.

V čem knížka a film zaujaly vás?

Tragikomickým pojmenováním absurdity moderního světa. Nedávno jsem daboval film Antikrist Larse von Triera o tom, co udělá s manžely tragédie, když jim čtyřleté dítě vypadlo z okna, zatímco se milovali. Říkal jsem si, jaký to má obecnější přesah. Ať mi slavný Trier odpustí, ale nenašel jsem ho.

Tohle představení vážnou věc pojímá s nadhledem: retardovaný dospělý člověk musí opustit dům na Manhattannu, v němž žil s pěstouny. Nikdy nebyl dál než na dvorku, okolní svět mu zprostředkovává jen televize a on se ze svého umělého života shodou okolností dostane do společnosti zpovykané smetánky.

To také není tuctový osud, ale to zobecnění je jasné a konkrétní. Ve filmu hrál hlavní postavu Peter Sellers, v divadle Viktor Preiss.

Diváci Kriminálky Anděl můžou vidět jistou paralelu mezi vámi a majorem Tomečkem: chtěl šéfovat, ovšem funkci dostal někdo jiný.

Scenáristé chtěli novinku, to je pochopitelné. Podstata zůstává: nově příchozí podplukovnice je hodnostně výš, ale je to člověk kanceláře. Majorovi jako šéfovi vyšetřovacího týmu zůstala práce v terénu, kterou dělá rád. Proto mu rozumím, že ho až tak nemrzí, že funkci nezískal, já bych taky nechtěl jen sedět za stolem plným razítek. Je důležité, že režíruju a jsem na jevišti, pak se mi spousta věcí posuzuje objektivněji.

Tomečkovi podřízení mu mají za zlé, že je příliš pokorný.

Policie je jako armáda: hodnostní posloupnost se musí dodržovat, aby se to celé nerozpadlo. Každý má volbu smířit se s tím, nebo odejít.

Vám někdy šéfovala žena?

Nepřímo – na Ministerstvu zahraničí byla jedna náměstkyně, měla na starosti investice, takže v době rozpadu federace jsem s ní občas jednal často. Nemám s ženami problém, spíš naopak: kdykoli jsem si vybíral spolupracovníky a měl jsem volbu mezi podobně kvalifikovanou a výkonnou ženou a mužem, sáhl jsem po ženě. Pohled na upoceného náměstka je přece jen méně příjemný než na upravenou ženu. Ale to jistě není ten hlavní důvod!

Platí podle vás, že žena mužské prostředí kultivuje?

Jestliže je sama kultivovaná, tak určitě. A pokud je okolí vůbec ještě kultivovatelné. Generalizovat se nedá. Například poslankyně Kočí asi Poslaneckou sněmovnu moc nezkultivuje. Ženy můžou být větší hulváti než muži – třeba v Praze za volantem tomu tak je dost často.

Žasnete, jaké éterické bytosti odkoukaly od nás mužů ty nejhorší nešvary. Muži jsou často spolek chvástavých, ale v podstatě bázlivých ješitů a pokud je žena dobrý taktik, může toho skvěle využít. Ženy dokážou být v krizové situaci odvážnější a rozhodnější. To se mi opakovaně potvrdilo.

Všimněte si mužů, kteří dlouho vydrželi v nějaké funkci. V obličeji se snaží mít výraz orla, ale v duši jim trčí ještěrka. Jsou „rozumní“ a místo ano a ne říkají ééé. V tom je kouzlo délky kariér.

Co situaci říkají vaše děti?

Podle věku. Ty starší vědí, že už na ambasádách jsem měl přátele i nepřátele, že jsem i tam byl přísný. Určitě se mnou nesouhlasí ve všem, s Matějem jsme vedli spoustu sporů, co by se mělo a nemělo ve vinohradském divadle hrát. Nejsme ve všem jednotní, ale to, co není fér, děti vnímají, aniž bych je očkoval.

Stihli jste v tom frmolu oslavit první Kordulčino vysvědčení?

Jistě! To, co člověk zamlada šidí, pak už šidit nechce. U dvou dětí ze čtyř jsem prošvihl první školní den, protože jsem měl nějaké zásadní světoborné pracovní povinnosti. Nesmysl, dětem je třeba dát přednost! Občas mě k tomu dokope Veronika, třeba jednou mi něco odpadlo, tak nás vyslala s Kordulí do akvaparku.

Nechtělo se mi, ale pak jsme tam tři hodiny jezdili na klouzačkách. Možná to bylo to nejdůležitější, co jsem za ten týden udělal.