Minutovník v diáři byl náhle tentam. Na Martinovi bylo vidět, že tady se cítí mnohem líp než v neosobním fotoateliéru nebo luxusním salonu.

Jaký se vyvíjel váš vztah ke koním?

Do doby, než jsme před šestnácti lety začali točit seriál Zdivočelá země, jsem z nich měl strach asi jako každý, kdo nedostal šanci je důkladněji poznat. Jejich velikost, síla a inteligence vzbuzují respekt. Až díky několikaměsíční přípravě na Zdivočelku jsem k nim získal kladný vztah. Mám je rád.

Copak jste na DAMU neměli hodiny jezdectví?

Pár hodin v jednom dvou semestrech. Na nich však šlo spíš o to dostat zápočet, než aby se tam člověk naučil jezdit, koně zvládat a porozumět mu. Po takovém výcviku by skutečně nešlo sednout na kobylu a prohánět se na ní před kamerami po českém pohraničí.

Dal vám kůň někdy skutečný důvod ke strachu?

Jistěže ne každému je do skoku, každý z nás se čas od času holt musí zase drápat zpátky nahoru. Zrovna mě nemůže nikdo osočit, že nevím, o čem mluvím. To tedy opravdu vím. Já se drápal víc než deset let. Nikdo nemůže říct: „Tobě se to kecá!“

Proč si k herectví neustále vymýšlíte další aktivity? Co vás znám, vždycky jste pracoval ještě na něčem mimo profesi.

Mě baví ty projekty vymýšlet, vytvářet něco nového, dávat tak dohromady lidi, kteří by se jinak nejspíš nikdy nepotkali. Cítím puzení, že by tu po mě mělo cosi zůstat, že bych měl pro druhé ještě něco udělat. Možná je to špatně, třeba by bylo lepší sedět na zadku, být v klidu a jen se večer zvednout na představení. Ale mně to nedá, chci lidem dělat radost.

Poslední z vašich velkých projektů je hokejový tým osobností HC Olymp. Kolik času vám zabere?

Olymp je moje dítě, třetí a nejmladší. Věnuju se mu zejména po ránu. Každý den vozím skutečné děti do školy, pak v kanceláři zasednu ke stolu a vymýšlím si práci i zábavu současně, abych spojil příjemné s užitečným. My totiž Olympem pomáháme, kde pomoci můžeme.

Zároveň je pro mě nesmírně důležitý pohyb. Bez sportu a určité fyzické zátěže bych se cítil strašně frustrovaný. I to je důvod, proč každý týden trénujeme. Nejsme jenom „ksichti“, co se jednou za čas sejdou na exhibici, ale opravdu si dáváme do těla.

Je vůbec možné domoci se u kolegů disciplíny?

Jde to ztuha. Je to verbež, ti umělci. (smích) Ale já je chápu. Nesmíte zapomínat, že zápasy bereme jako charitu, nejsme za ně honorováni. Často jezdíme o víkendech, kdy se v naší branži vydělávají peníze, takže pokud někomu přijde kšeft, omluvím ho. Pravda, někdy to trochu zabolí.

Něco jiného by bylo, kdybych kolegy mohl zaplatit. Pak bych si je mohl také zasmlouvat a případně sankcionovat. Podstatné ovšem je, že za těch šest let, co tenhle mančaft táhnu, jsme nikdy neudělali průšvih, vždycky jsme splnili, co jsme pořadateli slíbili.

Mluvil jste o potřebě dobrých zpráv. S jakou se tedy rozloučíme?

Dělá mi ohromnou radost, že přes to všechno, co kolem sebe vidíme, co čteme a co se na nás valí ze všech stran, ještě má český národ dobrou náladu. Stále jsme schopni nadhledu, sebereflexe, humoru. Samozřejmě musíme realisticky pojmenovávat, co není dobré, ale to neznamená, že bychom si měli nechat vzít chuť bavit se. Pevně věřím, že rok 2012 nebude rokem konce světa, ale rokem konce hrůzy. S úsměvem jde všechno líp.