Martha Issová: Proč působím suverénně?

Zdroj:

V den naší schůzky s herečkou Marthou Issovou probíhala tiskovka k novému filmu režiséra Davida Ondříčka Ve stínu koně. Média zrovna začala přetřásat jejich vztah. S důrazem na to, že předtím žil s její sestřenicí Klárou.

Myslím, že vás nepřekvapí, když se zeptám, s kým teď chodíte.

A já myslím, že vás nepřekvapí, když neodpovím. Nemám pocit, že by se to jakkoli týkalo mé práce. Vůbec si myslím, že média dnes nabízejí spoustu neužitečných informací.

Ale nevypadáte, že vás moc zasáhne, co se píše a říká…

Podívejte, když mě český turista vyfotí nahatou v moři, tak se tomu směju, protože mi přijde tragicky směšné, že někoho vůbec napadne zpeněžit fotku, jak si někdo někam jel odpočinout. V tomhle smyslu mě tisk míjí. Dám na názor lidí, kterých si vážím. Na autority, které si určím já. Ovšem musím říct, že se poslední dobou přitvrdilo a najelo se na plivance kalibru, že mi zůstává rozum stát. Přemýšlím, kde se v lidech bere touha vidět a řešit jen to špatné, navíc něco, co se jich vůbec netýká. Já to takhle nemám.

Nějakou dobu se váš rozchod s Jakubem Prachařem tajil, kdysi i s Martinem Zbrožkem. Když ze vztahu odcházíte, prásknete totálně dveřmi, nebo přece jen zachováte skulinku?

Že bych s dotyčnými prokamarádila zbytek života a scházeli jsme se jednou týdně na oběd, to ne. Ale s oběma mými expartnery si voláme, když je třeba, víme o sobě. Musí být hrozné, když člověk zjistí, že měl vztah s někým, kdo je lidsky neskousnutelnej, že ten charakter byl špatnej, že existuje něco, co by mě přimělo, abych toho člověka úplně vymazala. To bych zažít nechtěla.

Působíte suverénně. Je to tím, že sama sobě tolik věříte?

Neustále na tom pracuju, protože si myslím, že je důležité, když si člověk věří a zná se. To slovo sebevědomí je vlastně vědomí o sobě – a čím víc o sobě víte, tím líp se sebou můžete pracovat. Jako každý samozřejmě mívám chvilky, kdy bych si přála, aby bylo všechno jinak, propadám pochybnostem, ale v podstatě se je snažím eliminovat.

Kdo je nejbližší člověk, když propadáte pochybnostem?

Zrovna dnes jste sportovní a free, ale umíte nosit taky velmi luxusní modely.

Jó? Děkuju. Já to beru jako všechny podoby Marthy. A musím říct, že mě to baví čím dál víc. Mám pocit, že modely, jak říkáte, nějakým způsobem patří k mému povolání. Když někam vyrazím, chci být reprezentativní, ale stejně tak nemám problém mít na sobě roztrhané kalhoty. Netrávím s garderobou hodně času, ale ten čas, který s ní trávím, je mi milý.

Hodně hrajete rebelky, problémové holky. Přemýšlela jste někdy o tom, jak dlouho to ještě potrvá?

Nejsem rebel, co jde do konfliktu za každou cenu. Pro mě samotnou je záhada a dost legrační, že mi nabízejí role tohoto druhu. Nebráním se zkusit něco jiného a už jsem to taky zkusila.

Jinou příležitost než ostatní režiséři vám dala Alice Nellis ve filmech Tajnosti, Mamas and Papas, na jevišti ve hře o Isadoře Duncanové Když tančila…

S Alicí spolupráce funguje na jiné bázi, protože jsme se spolu dlouho přátelily čili ten vztah jsme měly už vytvořený. Když spolu pracujeme, probíhá to ve formě otevřené komunikace a zrovna u herectví je strašně důležité komunikovat beze strachu! Protože vyslovit názor s vědomím, že se ten druhý asi urazí, je obtížné a zdržuje to. V tomhle ohledu mám velké štěstí i v Dejvickém divadle. Bude to znít pateticky, ale opravdu se každý den raduju z toho, že mám kolem sebe kolegy, u kterých si vážím jak jejich charakteru, tak jejich umění. Když cítím k lidem respekt, nijak zásadně nerevoltuju, protože většinu jejich postojů vnitřně sdílím s nimi.

Tatínek je Syřan, jeho rodina je roztroušená po celém světě. Kdo v ní měl umělecké sklony?

Táta byl první. Jinak jsou tam inženýři, doktoři, spíš technické a vědecké profese. Tatínek v šesti letech oznámil, že chce být filmový režisér, a všichni si ťukali na hlavu. Můj děda, mámin otec, byl malíř. Ale umělecké sklony nejsou myslím u nás tak zásadní. Důležité je, že svazky prarodičů, rodičů i mého bratra jsou velmi šťastné a trvalé.

Herečkou jste chtěla být jako tatínek v šesti?

Dá se to tak říct. Určitě to bylo dáno tím, že mě máma brala na zkoušky, doma se hodně koukalo na filmy,poměrně brzy jsem začala chodit do kina na filmy, které nebyly tak úplně dětské, a díky knihovně rodičů toho spoustu přečetla.

To vám zůstalo?

Jo, pořád jsem vášnivá čtenářka. To neříkám, abych vypadala chytře, přestože se od mladých herců žádný názor nečeká.

Proč si to myslíte?

Protože jsou mi od novinářů dost často kladeny otázky, z nichž je patrné, že si to myslí. Rozhovor by měl být dialog a ne dotazník.

Martha si zahrála i ve filmu Jakuba Sommera Stop. Podívejte se:

Vaše maminka mluvila o tom, jak se rozhodovala, jestli nafotí akty k premiéře hry Holky z kalendáře, a vy že jste ta, která ji přesvědčuje, radí… Je to tak?

Rodiče nikdy nebudou mí přátelé, protože přátelé jsou přátelé a rodiče, ale nesmírně si považuju, že jsem měla štěstí narodit se zrovna těmto dvěma lidem, protože naši jsou duchem absolutně mladí, s mámou mluvím bez zábran o všem a ona se mnou taky. Musím říct, že s její těžkou nemocí se náš vztah ještě zintenzivnil, proměnil.

Možná taky pročistil?

Jo, těžké chvíle, které by člověk nejradši nezažíval, mají sílu a moc vztahy prosít, v tomhle směru jsme si v rodině zakázali malichernosti… Byla to tvrdá zkušenost. Nejhorší je, že člověk nemůže milované osobě pomoci ničím jiným než láskou, péčí a tichou podporou. My jsme si nakonec maminčinu nemoc prošli vlastně hezky, přestože jsem se šíleně bála. Ale taky jsem byla ráda, že právě ona je moje máma, že je tak statečná, že ji mám.

Takže rodina, štěstí, děti… jsou věci, kterými byste taky chtěla žít?

Jasně, nikdy jsem nechtěla žít jenom filmem a divadlem. Nedávno jsme byli všichni ve Stromovce na procházce: rodiče, já, brácha s manželkou a dětmi. Já jsem tak koukala, i na ty psy, jak tam pobíhali, a říkala jsem si, že tuhle chvíli bych chtěla zastavit, aby trvala věčně. Projížděly mnou úplně hmatatelné vlny štěstí. Jsem smečkový člověk, nejsem samotář, tíhnu k tomu obklopovat se svou tlupou.

Hned na začátku jsem si všimla, že máte delší a taky tmavší vlasy. To je vaše barva?

Je, ale barvená, protože šedivím.

Ve třiceti?

Jo, nesmějte se, tak to je. Táta byl v šestadvaceti skoro bílý. A já jsem od něj dostala tuhle genetickou výbavu.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky