Diskutujte: V jaké roli se vám Marta Vančurová líbí nejvíce?
Vedle Ivy Janžurové a Libuše Šafránkové patří mezi naše nejoblíbenější herečky. Má nádherné oči a šíří kolem sebe sváteční atmosféru...
Co všechno ve vás evokují Vánoce?
Narodila jsem se na Lhotce, což je součást Prahy, ale v dobách mého dětství a dospívání to byla vlastně vesnice. A s tím souvisí i mé vnímání Vánoc. Tedy: dětství, Lhotka, maminka, tatínek, bratr a já. Sníh, vůně stromku, svíček, prskavek. Maminčino cukroví – dělávala takové čokoládové figurky, a protože tenkrát bývalo mnoho sněhu, dávali jsme ty čokoládičky v lavoru do sněhu na zahradě, aby ztuhly. A nesmím zapomenout na knížky pod stromečkem. Ten druhý den po Ježíšku jsme nic nemuseli a já v posteli četla a četla...
Mnozí máme tyto svátky úzce spojené nejen s rodiči, ale i s babičkami. A nejen s těmi vlastními, ale třeba i s babičkou v úžasném podání paní Terezie Brzkové ve filmovém zpracování. Ta vaše jí prý byla velmi podobná...
Já opravdu svoji babičku tak vnímám. Sbírala bylinky celý život – asi 13 druhů – a dělala z nich takovou směs. Od mládí měla slabé srdíčko a ty čaje ji podržely celých 85 let. Tvrdila, že i dědovi zachránily život. Když jí ho rozbitého poslali domů z 1. světové války, vážil 40 kilo, nemohl jíst, měl otevřené rány, několik týdnů pil jen čaj po lžičce. A dožil se také 85 let. Pak tomu nevěřte. Ale já to všechno vstřebávala postupně a přirozeně. Když jsme s bráškou byli malí, trávili jsme u babičky a dědy v Kolíně každé prázdniny.
Což už bohužel mnoho dnešních dětí nezažije.
Babička nás naložila do čtyřkoláčku se svačinou, na zádech jsme měli ruksáčky na šišky do kamen a chrundí na zátop a jeli jsme do lesa. Děti jsou vnímavé, tak se mi to všechno zadřelo pod kůži – ta voňavá hromada bylinek, ticho v lese... stala se z toho potřeba na celý život. Vždycky, když je mi ouvej, zalezu někam mezi stromy a poslouchám to „slovo Boží“, jak říkal můj tatínek.
Využila jste bylinky i při léčbě rakoviny, kterou vám v roce 1999 diagnostikovali?
My jsme doma pili bylinky celý život, a tak vím, že pomáhají. Ale když přijde tak agresivní nemoc, léčba má svá pravidla a bylinky na to nestačí. Všechno jsem konzultovala se svým lékařem a užívala jsem, co bylo v tu chvíli třeba.
Co pro vás bylo v té době nejtěžší?
Nejtěžší je všechno. Neměla jsem moc čas se litovat, všechno šlo tak rychle, musela jsem bojovat. Nic jiného vám stejně nezbývá. A když jsem pak měla to štěstí, že jsem se mohla zastavit a ohlédnout, byla to cenná zkušenost.
Měla jste nějaký každodenní rituál?
Řekli mi, že bych měla chodit na procházky. Tehdy jsem bydlela na Vinohradech, a tak jsem každý den dělala takový okruh do Grébovky a zpět. Je tam takové místečko – čtyři jinany a pod nimi lavička – tak tam jsem seděla a dýchala. Domů jsem šla asi čtyři hodiny, krok za krokem. Víc to nešlo.
V co věříte?
Věřím. Je něco v nás, co nám určuje život, a něco, co nás přesahuje, a k tomu se modlíme o pomoc, pochopení, odpuštění. Je jedno, jak
to pojmenujete, kdy a kde to objevíte, ale člověk musí věřit v dobro, jinak život ztrácí smysl.
Marta Vančurová: Člověk musí věřit v dobro, jinak život ztrácí smysl