Marta Jandová: S tátou jsme k sobě přilnuli

Zdroj:

Doma se bála srovnávání se slavným tátou, a tak zpívat začala v Německu, kde je „její“ skupina Die Happy velmi populární. Teď má Marta Jandová (38) kariéry dvě: milují ji němečtí rockeři a v Česku příznivci muzikálů.

Do kavárny jste mě brilantně navigovala ulicemi Vinohrad. Považujete se za stoprocentní Pražačku?

Na Vinohradech jsem se narodila a po návratu z Německa tu bydlím čtvrtý rok. Jsem domácí, ne host.

Máte ráda městská centra?

Můžu bydlet ve velkoměstě i na vesnici. V Německu jsem dvanáct let ze sedmnácti prožila na vesnici. Ve skleníku jsem pěstovala rajčata, teď nanejvýš muškáty za oknem. Cítím se tu doma, přesto bych neměla problém odstěhovat se na druhý konec světa.

Dokázala bych žít všude, kde bych měla důvod, práci a zázemí. Nedávno jsme se koukala na film Půlnoc v Paříži a při pohledu na dlouhý švenk přes pařížské střechy jsem si uvědomila, že jsem tam toužila žít.

A vystupovat v Olympii?

Nikdy jsem neměla pracovní sny, nejsem kariéristka. Uvidíme, kam mě život odvede. Třeba se ještě vrátím do Německa, mému příteli se tam líbí. Pro mě je to tam pracovně lepší. Ne že bych tady neměla dost práce, ale už čtvrtý rok dělám všechno, jen ne „svou“ muziku. Už přes rok píšu písničky na sólovou desku, po chvilkách, protože hraju v muzikálech. Zjistila jsem, že musím ubrat na cestě užívání si.

Muzikály jsou v kategorii užívání si?

Ano, protože jsem jen bezstarostná účinkující. Učím se cizí text a choreografie, režisér mi říká, co mám dělat, co si mám obléct i jak se namalovat, kdy mám na jeviště vylézt a kdy zalézt. Strašně jsem zlenivěla. Teď už budu mít jen Bídníky a v roli Thénardierové alternujeme tři, takže moc představení mít nebudu. Těším se, jak od prázdnin začnu opravdu makat na desce.

Baví vás muzikály, nebo je máte „na složenky“?

Za koncert si vydělám víc, muzikály mě baví a spřátelila jsem se díky nim s úžasnými lidmi. Třeba s Haničkou Zagorovou, kterou jsem znala odmalička jen stylem „Dobrý den - na shledanou“. Nebo s Pepou Lauferem. Navíc ráda experimentuju, proto jsem v Německu měla svůj pořad a letos jsem moderovala Anděly. Všechno si chci vyzkoušet.

Vaše sólová deska bude rocková?

Ne. To by byl podraz na mou kapelu. Musí být jiná. Trochu do popu, občas ulítlá, ne za každou cenu veselá... Mám problém, že se mi líbí spousta stylů a barev, producent to bude muset nějak skloubit dohromady. V létě chci písničky probrat a otextovat v češtině, deska by měla totiž vyjít v anglické i české verzi. Kdyby mi to nešlo, sondovala jsem u Gábiny Osvaldové, jestli mi pomůže. Prý pokud se jí to bude líbit… Uvidím.

Co vašemu vytížení říkají kluci z kapely?

Zvykli si, každý má tisíc vlastních projektů. Od té doby, co jsem v Praze, jsme natočili jednu desku v roce 2009. O rok později vyšla deska Best Of, loni nic, letos vyjde CD z tisícího koncertu, který jsme měli v únoru.

Jaký byl?

Milý. Dělali jsme si také předkapelu, akusticky. Pak jsme nastoupili rockově. Měli jsme deset hostů, zpívala jsem s nimi, takže to byl záhul, čtyři hodiny na jevišti. Koncert byl v Ulmu, domovském městě kapely. Byl vyprodaný během čtrnácti dnů a přijeli na něj fanoušci snad odevšad, kde jsme kdy hráli. Viděla jsem tam pár, který chodil vždycky v Kolíně nad Rýnem. V Ulmu měli díky nám hotely vyprodáno.

Kapela Die Happy je v Německu velmi populární, vaše desky jsou platinové. Překvapil hosty tatínek – rocker „z východu“?

Muzikanti v zákulisí koukali, když jsme spolu začali česky Otázky, ty zpíváme pokaždé. Nejvíc paf byl z táty bubeník z kapely Guano Apes, která hraje hodně tvrdou muziku. Říkal, že má taky dvouapůlleté dítě a druhé čeká, stejně jako tehdy táta, akorát mu není sedmdesát, ale pětatřicet. A že stál a přemýšlel, jaké to bude, jestli jednou bude stát na jevišti se svou dcerou, a chtělo se mu brečet. Krásně o našem společném vystoupení napsaly noviny - že to nebylo v hollywoodském vyumělkovaném stylu, ale krásné, rodinné, dojemné. Můj přítel tátu natočil na mobil, jak stojí u jeviště, zpívá s námi a je na mě pyšnej.

Váš vztah vypadá idylicky. Měli jste někdy mezi sebou pnutí?

Velké, když umřela máma. Do té doby nebyl ten, kdo vychovává. Jak byl pořád pryč, nehuboval nás, doma byl ten hodnej. Prožívali jsme s ním jenom hezké věci. Víkendy na chalupě, dovolené, zpíval mi.. Máma zemřela, já odjela na rok střední školy do Ameriky, tam jsem se nemusela moc učit a před maturitou jsem se vrátila jako největší ulejvák, navíc s americkým sebevědomím.

A táta to špatně snášel.

Strašně špatně. Nikdy mě nebil, ale praktikoval psychický teror. Třeba se mnou nemluvil. Nechápala jsem, proč mě najednou chce vychovávat, když to nikdy nedělal. Ta jeho přísnost mě dohnala k tomu, že jsem se vzpamatovala a úspěšně odmaturovala. Pak jsem se nedostala na vysokou, a když jsem přišla s tím, že pojedu do Německa, nechtěl mě pustit. Měl strach, že skončím u tyče jako v té době spousta holek v klubech na předměstích bavorských měst.

Kapituloval, ale nedal vám s sebou žádné peníze.

Myslel si, že mě tím donutí brzy se vrátit. To se nestalo, vdala jsem se, a abych si vydělala, vzala jsem místo uklízečky. S tátou jsme se moc nevídali, vlak byl tenkrát drahý a auto jsme s manželem neměli.

Jak jste k sobě našli cestu?

Je těžké, když jsou lidé dospělí, aby se s rodiči začali navzájem akceptovat. Přišlo to pomalinku. Občas jsme se chytili, protože si neberu servítky: když mě štve, řeknu mu to. Poslední dva roky se vídáme opravdu často, předtím jsem měla hodně muzikálů, byla jsem v porotě české SuperStar a německé PopStars, která se točila napůl v Americe.

Začala jsem mít averzi na hotely a letadla, ráda spím doma ve své posteli. Teď letím do Německa na otočku kvůli rozhovoru. Je to až u Kolína nad Rýnem, sedmihodinovou cestu autem nebudu riskovat, nerada bych se zabila. Tak poletím a zpátky pojedu vlakem.

Neříkáte si někdy, jestli to máte zapotřebí?

Spoustu věcí už odříkám. Musela jsem se to naučit, abych se nezničila. Například jsem přijela z Ameriky, byla unavená z časového posunu, chtěla jsem spát a táta zavolal, ať přijedu. Vyčítal mi, že se málo vidíme, ale přijet za mnou kvůli vlastním závazkům nemohl. Tehdy jsem byla nepříjemná. Odsekla jsem, že aspoň vidí, jaké jsem měla dětství, že taky byl pořád v tahu. Pochopil. Ví, že čím jsem starší, tím víc si hlídám, abych rodinu viděla často.

Přilnuli jste k sobě, když zemřel na rakovinu i váš bratr a zůstali jste z celé rodiny sami dva?

Určitě. Táta je citlivý, ale když ho něco trápí, skoro nikomu to neřekne. Moc jsme si v tom nepomáhali, žena a muž zpracovávají smutek jinak. Přiznávám, že když umřela máma, byla jsem na ni naštvaná, že nebojovala víc. Byla jsem blbá… V sedmnácti jsem netušila, jak hrozně jí je. Táta se mučil otázkami, co mohl udělat líp, kam ji ještě mohl poslat, koho měl požádat o radu a pomoc. To samé pak u bráchy. Už je to jedenáct let a dodnes o tom nerad mluví.

Se synovci se vídáte? Málo, přiznávám. Matoušovi je devatenáct, už je ženatý. Je studijní typ, všechno ho zajímá… Vidím v něm svou mámu, rodinného kliďase. Patnáctiletý Péťa je Janda: nijak extra vysoký, má obrovské hnědé oči a tmavé vlasy jako brácha a je absolutní komediant. Je šťastný, když má publikum pro své fórky.

Co vaše mladší sestry?

Devatenáctiletá Eliška je introvert… Táta má děti buď extrémní introverty, nebo naopak extroverty. Eliška se ráda baví, poslouchá muziku, chodí s kamarády ven, ale zároveň je strašně rozumná. Jakmile přijde domů, hned si udělá úkoly a naučí se všechno na druhý den, takže má pak čas na spoustu jiných zájmů. Právě odmaturovala na samé jedničky a chystá se studovat biochemii. Navíc je s ní legrace. V létě jezdí do Anglie, kde chodí místo prázdnin znovu do školy. Dělám si z ní legraci, že je šprtka. Ve filmu by taková holka byla poďobaná, tlustá a protivná, ale ona je vtipná, krásná, milá a každému ráda pomůže.

Takovou ódu na sourozence jsem ještě neslyšela.

Eliška se z naší rodiny svou dokonalostí až vymyká. Ke všemu umí skvěle vařit a péct. Peče nádherné narozeninové dorty potažené marcipánem, na které vyrobí růže, neuvěřitelné kreace. Doufám, že jí život nadělí samé pěkné věci, zaslouží si to. Máme společné, že jsme zvědavé a chceme všechno poznat a vyzkoušet. Jen s tím rozdílem, že ona to dotáhne do konce, já jen občas.

Anežka už taky roste do slečny.

V srpnu jí budou tři. Roztéká se mi srdce, když mi řekne: „Mauto, poď si huát.“ Teď se zamilovala do mého přítele. Když se s tátou díval na hokej, asi hodinu za ním chodila se zbožným výrazem vysvětlovat, k čemu je plácačka na mouchy. Mohli jsme se potrhat smíchy. Skoro celé léto budu u táty, má na zahradě domeček a ten jsem si rezervovala. Užiju si pořádně Anežku a poprvé budu u miminka Rozárky. Taky plánuju přečíst asi sto knížek a chci chodit každé ráno běhat. Budeme se hecovat s Alicí, která chce shodit těhotenská kila.

Vaše bohémská rodina přijala vašeho přítele lékaře stejně dobře jako malá Anežka?

Úplně fantasticky. Táta je na moje partnery dost vybíravý a někteří mu neseděli. Hrozně rád měl mého bývalého manžela, kytaristu Thorstena. I teď chtěl, aby Thorsten přijel na jeho sedmdesátiny. Je to fajn kluk, můj nejlepší kamarád mezi muži. Včera volal, aby se poptal, jak se máme. I on si výborně rozumí s mým přítelem. Jsou narození den od sebe, takže ve stejném znamení.

Jak přítel snáší zájem fotografů?

Nechodím na téměř žádné večírky, tak to moc řešit nemusíme. Když jsme se spolu objevili poprvé, nevědělo se, že s někým chodím, tak byli fotografové překvapení a Míra nesvůj. Od té doby jsme byli na dvou premiérách, drželi jsme se za ruku. Věděl, že nic nemusí říkat, tak přežil. Má v životě jiné priority, ale uvědomuje si, že to k životu se mnou patří. A trénink má také díky mé fotící úchylce, protože já fotím hrozně ráda.

Jak jste poznala, že je to ten pravý?

To je těžké, myslela jsem si to o každém partnerovi. Moc krátkých vztahů jsem neměla, pokud si na někoho zvyknu, nechci ho opustit, i když mi ublíží. Určitě i já ublížím. S Mirkem si občas říkáme, že jsme se mohli potkat dřív. Ale asi jsme na sebe nebyli připraveni. Já se zklidňuju, i když jsem z nás dvou pořád ta víc divoká. Přišli jsme si do cesty akorát.

Obdivuju ho i za to, co dělá. Napíše-li, že se mi nemohl ozvat, protože zrovna pomáhal miminku na svět nebo operoval, jsem na něj pyšná. Imponuje mi, že je vzdělaný, stejně jako já zvědavý, chce všechno vyzkoušet. Rád sportuje. Kromě mého prvního manžela byli ostatní mí partneři „gaučáci“, kteří se chtěli dívat na televizi a jíst dobré jídlo. To mě baví jeden den. Hledala jsem pořád takového, jako je Míra, jenom jsem to nevěděla.

Chlap ideál.

Pro mě ano. Samozřejmě si občas lezeme na nervy, spíš než on mně já jemu, jak jsem impulzivní. Máme-li volný den, dáme si dobrou snídani, jedeme na výlet a vyšlápneme si třeba na nějakou horu. Miluje Prahu, takže zná každý její kout, ví, kde si může dát dobrý steak. Má rád filmy a dokumenty, hudbu poslouchá víc než já, hodně čte. Když projíždím jeho knihovnu, připadám si jako v knihkupectví. Dokonce se vyzná i v mých psech, oboru, na který jsem si nárokovala patent já.

Říkala jsem: „Sakra, v čem tě můžu přebít? Ještě že neumíš zpívat!“ Přesto není namachrovanej mistr světa amoleta, chytrolín, který by lezl okolí na nervy. Vyhovuje mi také, jak je trpělivý. Shodli jsme se v tom, že jsme se našli i proto, abych ho z jeho vyváženého života trošku hodila do oblak a on aby mě, když už jsem moc vysoko, chytil a ujistil, že neuletím.

Říká vám jako odborník porodník, že byste neměla dlouho otálet s těhotenstvím?

Oba jsme rádi, že z bývalých vztahů děti nemáme, abychom je mohli mít spolu, zažít to poprvé.

Jenže máte spoustu pracovních plánů.

Práce se plánovat musí, dítě se naplánovat nedá. Mám kamarády, kteří se dva roky pokoušejí o miminko a zatím se jim to nepodařilo. Nechci sedět doma a nešťastná čekat. Jednoho dne to přijde.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky