Marta Jandová (46) vzpomíná, proč se bála v Americe zpívat nahlas

Marta Jandová
Marta Jandová
Zdroj: Profimedia
Marta Jandová

S výjimkou jednoho roku strávila zpěvačka Marta Jandová (46) celá devadesátá léta v cizině. Prozradila nám, na co nejraději vzpomíná.  

Už během střední školy absolvovala studijní pobyt v USA, kam odjela krátce poté, co jí v sedmnácti letech zemřela maminka na rakovinu. V zahraničí se jí zalíbilo natolik, že se pak vydala ještě do Německa, kde se proslavila jako zpěvačka skupiny Die Happy.

Vaše dětství a dospívání jsou spojeny především s osmdesátými léty. Co se vám jako první vybaví?

Diskotéka, lodě, kudrnaté vlasy, asymetrická barevná trička, modré stíny a takové ty šíleně nabrané kalhoty. Nedávno jsem zrovna pouštěla Marušce rappera MC Hammera a jeho U Can’t Touch This, v tom videoklipu je mají taky. Říkalo se jim „nasrávačky“ a dole byly úzké. Pamatuji si, že se mi ta písnička strašně líbila. I když jsem spíš na rockovou hudbu, teď s postupem času poslouchám i příšerný pop osmdesátek s velkou radostí, protože se můžu trochu utrhnout ze řetězu.

Koho jste tehdy nejvíc poslouchala?

Můj oblíbenec byl Jon Bon Jovi. Dokonce jsem chtěla být v jeho fanklubu, ale bohužel z komunistické země to moc nešlo, takže když byl táta tehdy v Rakousku, tak mi tam chtěl poslat přihlášku do fanklubu. Jenže poplatek byl asi padesát marek, a to bohužel neměl.

V devadesátých letech už jste byla v Německu…

Ano, odstěhovala jsem se tam v roce 1993.

Poslouchala se tam jiná hudba než u nás?

Rockové kapely v devadesátkách byly nejlepší na celém světě. Bavil mě grunge, ten miluju!

Chodila jste v Německu na koncerty?

Koncerty jsou takové největší předání vášně mezi muzikanty a posluchači, takže jsme chodili hodně, a to zejména do klubů, kde se hrály rockové hity. Nosili jsme flanelový košile, nemohli jsme jít na popovou diskotéku. (smích)

Než jste zakotvila v Německu, byla jste ještě dva roky v Americe. Jak to tam v té době vypadalo?

Frčela zrovna Nirvana. Chodila jsem do katolické školy a pamatuju si, že když vyšel jejich první singl, tak jsme šli po škole, nahlas jsme si ho zpívali a strašně se báli, aby nás neslyšela nějaká jeptiška. (smích)

V té době jste hodně cestovala. Byla nějaká destinace, kam jste nemohla vycestovat?

S českým pasem se nedalo moc dobře cestovat. Když jsme jeli ve třiadevadesátém s kapelou do Ameriky natáčet desku, tak jsem zjistila, že potřebuji vízum, a musela jsem jet do Frankfurtu, hodit tam obálku s pasem, oni to vyřídili a poslali mi ho zpátky. Byly to tenkrát docela nervy. Měli jsme všechno zaplacené a já nevěděla, jestli vůbec poletím.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky