Ke konci loňského roku se vyrojily „zaručené“ zprávy, že Markéta Fialová končí na Nově a odchází do České televize. „Byla to zpráva o mně, ale beze mě. Někdo si vymyslel rádoby senzaci postavenou na mé osobě a vyrojilo se to, co se vyrojilo. Sama jsem se tuto informaci dozvěděla asi deset minut před vysíláním zpráv, kdy mi telefonovali z tiskového oddělení naší televize, že se druhý den objeví v bulváru,“ prozradila nám Markéta, které po vyjití této novinářské kachny začala na mobilu pípat jedna SMS za druhou od přátel a známých. „Jedni se podivovali, druzí mi blahopřáli… Těm, kteří mi za to stáli, jsem to samozřejmě vysvětlila a uvedla na pravou míru. Včetně zaskočeného Karla Voříška. Znovu říkám, že to není pravda a o ničem takovém nevím.“
Na druhou stranu je to ale určitě lepší forma prezentace v bulváru, než kdyby si někdo vymyslel zprávu týkající se čistě vašeho soukromí…
Víte co, ono to bylo tak, že jeden den vyšla dezinformace, že Fialová jde do ČT a druhý den v jiném bulváru vyšlo, že Nova Fialovou rovnou vyhodí. No a to jsem se lekla i já. Je to sice čistá spekulace o mně beze mě, ale dotýká se mé osoby. I to vás může poškodit.
Ale ne až tak zákeřně.
Narážíte na jiný typ zpráv a v tom musím zaklepat… Přede dvěma roky jsem vyhrála soud nad jedním bulvárem, který se mi musel veřejně omluvit a od té doby mám relativní klid. Já je neprovokuju, ani s nimi nespolupracuji.
Pojďme k něčemu příjemnějšímu. Jak to děláte, že tak záříte?
Jsem ráda, že to říkáte, díky. Jak to dělám? Už jsem ve věku, kdy jsem si srovnala hodnoty. Vím, co je pro můj život důležité a malichernostmi se nezabývám. Ne, že by mi některých věcí nebylo v danou chvíli líto nebo mě nemrzely, ale ono zkrátka beze zbytku vážně platí, že tak, jak se člověk cítí uvnitř, tak působí i navenek. A já to nechci zakřiknout, ale jsem vlastně spokojená a šťastná.
Co byste poradila ženám, které touží po tomtéž?
Shrnula bych to do tří základních bodů. Nebrat sebe sama – když teď hovořím k ženám - jako středobod světa. Nemyslet si, že když dnes nemám perfektně nalíčené oči, všichni si toho všimnou. Tohle není vážně vůbec důležité. Lidi na vás vidí něco jiného. S tím souvisí další věc, jak se druzí lidé s vámi cítí. Když se budete k ostatním chovat vlídně a s úsměvem, vrátí se vám to. Klasický příklad je zamračená paní na poště za přepážkou, na kterou když se usmějete, záhy poznáte, že jakoby pookřála a začne se k vám chovat jinak. Fakt to zkuste, funguje to! No a ta třetí věc, což cítí snad každá z nás, když je sama doma a má chvilku pro sebe, říká si: „Já jsem tak utahaná…“ Jak to změnit? Vstát a jít cokoliv dělat. Upéct bábovku, připravit večeři, jít si zacvičit, setkat se s kamarádkou… Tohle vás nabije a zároveň hned zapomínáte na to, že jste utahaná. Jsou to velmi jednoduché principy.
„Mateřství je dar a muži nám mají co závidět,“ řekla jste v jednom z rozhovorů. Co konkrétně vám v tomto směru můžeme závidět?
Myslím, i když asi mnoho mužů se mnou teď nebude souhlasit, že otec se o přízeň svých dětí musí zasloužit. To znamená, že dobrý táta v očích dětí je ten, který s nima provádí ty skopičiny, učí je na kole, dovolí to, co jim maminka zakáže, lepí s nimi draka… Máma to má jednodušší, tam je to pouto tak nějak automatické, to je ten dar, který dostává žena, když dítě přivede na svět.
Když se sejdete s kamarádkami a drbete nás - chlapy, co probíráte?
No tak především je chválíme – pochopitelně! -, každá zvlášť konstatujeme, že právě ten náš je vůbec tím nejlepším chlapem na světě, opět je chválíme… (smích) Pak na chvilku, ale opravdu jen na malinkou chvilinku, na ty, co máme doma nadáváme, protože to je také třeba probrat. No a ve zbylém čase pak propereme ty ostatní, co doma nemáme, samozřejmě… (smích)
Jak se díváte na současnou mužskou populaci?
Myslím, že ubývá mužů a chlapů s tím velkým písmenem „M“ a „CH“. Nechci v rámci jakési emancipace vůbec shazovat chlapy na mateřské dovolené nebo takové ty muže – domácí kuchyňky, to vůbec. Bylo by to všechno super, kdyby ještě k tomuto všemu zůstali muži jako muži. Nicméně věci typu: nedodržení slova, není na něj spoleh, nedokáže jasně a přesně říct co chce, že tohle bude tak a tečka, a s tím související galantnost a velkorysost k ženám… toho je čím dál míň. Z duše mi mluví píseň Ohrožený druh, kterou složil Michal Horáček. Muži jsou zkrátka ohrožený muž.
A neznamená to, že byste si nás měly o to víc hýčkat?
No pozor, já se obávám toho, že k tomu dochází. Že si vás hýčkáme až moc. Je to tentýž model, jako když zvířeti, které je zvyklé žít zcela samostatně, postarat se o sebe, rvát se o své teritorium, najednou dáte vyhřívaný kotec, teplé jídlo, umožníte spát v posteli. On ten servis od kohokoliv druhého je fajn, ale nikdo by to neměl brát jako samozřejmost!
Chantal Poullain: Vytáhnu kotvu a odplouvám…