Margaret Thatcherová: Boj se stářím nelze vyhrát

<p>Politika pro ni vždy byla na prvním místě.</p>

Když kanadský ministr dopravy John Baird loni v listopadu rozeslal textovou zprávu, že „lady Thatcherová zemřela“, způsobil tím diplomatický skandál. Legendární britské političky se naštěstí toto oznámení netýkalo: šlo o ministrovu milovanou kočku.

První politická vůdkyně britského impéria, zakladatelka ideologie thatcherismu, žena, která vyhlásila válku (v roce 1982 bojovala s Argentinou o Falklandy). Nekompromisní Železná lady, jíž se podařilo vyvést vlastní zemi z hluboké krize a na mezinárodní scéně významně přispět k porážce komunismu.

Bývalý francouzský prezident François Mitterrand o ní kdysi prohlásil: „Má rty Marilyn Monroe a oči Caliguly.“ Jaká je ještě bývalá dlouholetá předsedkyně britské vlády baronka Margaret Hilda Thatcherová (84)?

Odmala ve víru dění

„Kdo chce porozumět Margaret, musí nejdřív pochopit našeho otce,“ tvrdí její sestra Muriel a řada politologů jí dává za pravdu. Thatcherová měla ke svému tatínkovi vždy o něco blíže než k mamince. Alfred Roberts byl typický příklad houževnatého člověka, který se vypracoval z ničeho. V městečku Grantham vlastnil kupecký krámek, působil jako laický metodistický kazatel a velice se angažoval v komunální politice (dotáhl to až na starostu).

Coby politička si poprvé užila celonárodní publicitu v 50. letech, kdy se o ní psalo jako o nejmladší ženské kandidátce na volební listině Konzervativní strany do Dolní sněmovny. Svou dráhu odstartovala v Dartfordu. Toto město má pro ni ještě jeden fatální význam: poznala se zde se svým mužem, o 10 let starším bohatým manažerem Denisem Thatcherem.

Svatba se konala v roce 1951, o 2 roky později se manželům narodila dvojčata Carol a Mark. Ani nová role matky Margaretě neubrala na chuti prosadit se na politickém kolbišti. „Domov musí být vždy centrum života každého člověka, ale neměl by klást hranice jeho ambicím,“ uvádí v knize Cesta k moci.

Štěstí se na ni usmálo v roce 1959, kdy byla po několika pokusech konečně zvolena do Dolní sněmovny. Za 20 let stanula v čele britské vlády, konzervativcům předsedala už od roku 1975. Když 22. listopadu 1990 podepisovala svou rezignaci, činila tak pod tlakem všeobecné nespokojenosti především s daňovou politikou i silného přesvědčení domovské partaje, že je nejvyšší čas vyměnit vůdce.

Boj, který nelze vyhrát

Z politického života se stáhla až v roce 2002, kdy už bylo jasné, že po opakovaných mozkových příhodách nemůže vyhrát táhlý boj se stařeckou demencí. Dcera Carol ve své knize vzpomíná, kdy si poprvé všimla, že matčina vždy neochvějná paměť vypovídá službu: „Stalo se to v roce 2000 u oběda. Při diskusi o válce v Jugoslávii si matka spletla Bosnu a Falklandské ostrovy.“

Carol se svěřila ještě s jedním trápením: „Mrzí mě, že se v posledních letech věnuje mnohem více pozornosti maminčiným zdravotním potížím než jejím dřívějším myšlenkám a politickým krokům. To si určitě nezaslouží.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky