Marcela Košanová: „Své klienty odvrhuji po dvou letech."

Marcela Košanová je čarodějka. Čarodějka, která má na svou živnost dokonce živnostenský list. Čarodějka, která svým vrstevnicím radí, jak si užívat života a být šťastné. To je totiž dar nad všechny.

S Marcelou Košanovou jsem se poprvé setkala před několika lety. Jako u spousty jiných kartářek jsem si u ní nechala vyložit karty. S odstupem několika let ale mohu prohlásit, že ona se jako jediná strefila. Strefila se do takových detailů, do kterých se náhodně strefit snad ani nemohla. Od té doby vím, že to je skutečná čarodějka.

Co to je čarodějnictví?

Čarodějnictví je víra. Víra stará jako lidstvo samo. Čarodějka určitě neztělesňuje temné zlo, které vystupuje z pekelného prachu. Není to šeredná a ošklivá baba se spoustou bradavic. Je to léčitelka, žena, která zná taje přírody. Žena, která si ví rady sama se sebou. Pohanka, která se otáčí k bohyni a vyznává matriarchát. Toto slovo se často spojuje s feminismem, ale jedná se o dvě diametrálně odlišné filosofie. Žena z matriarchátu není feministkou, tato společnost je podle mého názoru rovnoprávnější než ta patriarchální, ve které je muž nade vším. Pohanka či-li čarodějka je matka, nositelka intuice, která hlídá krb, oheň a musí znát taje přírody. A muž dělá svou práci. Podívejte se do zvířecí říše - samice se vždycky stará o mláďata, je menší a méně zbarvená, ale má mnohem větší sílu.

"Současní muži jsou spíše vykleštěnci!"

Tak to funguje i u lidí?

Přesně tak. Muž v matirarchální společnosti musí být mužem, což dnes už bohužel není. Dnešní muži jsou spíše vykleštěnci, já říkám, že čůrají v sedě, protože jejich povinnosti se ztenčili na miminum. Neumí bojovat, jsou špatnými lovci a ještě horšími rozsévači semene, protože jejich semena mají velmi špatné bičíky.

Proč byly čarodějky v minulosti tak pranýřované?

Musely být, protože nástupem nové filosofie byla vytlačovaná ta stará. A šamanky, kouzelnice a léčitelky byly označeny jako zdroj zla. I Eva byla v Bibli označena za pachatelku toho největšího zla a původcem veškerého hříchu na zemi. Dnešními slovy bych to nazvala politickým bojem.
Odlišovaly se někdejší čarodějky od těch dnešních nebo žena je stále žena?
Žena vždycky zůstane ženou, ženská srdce jsou stejná bez rozdílu věku, náboženství, věku a společenského postavení. Čarodějky tedy vždycky byly především ženy. I dnešní čarodějka je především žena.

Jak vnímáte svátek pálení čarodějnic?

Velmi intenzívně. Noc z 30. dubna na 1. května, kdy končí nesmělá doba, kdy nevinná panna shazuje panenství a začíná být ženou, pro nás má obrovský význam. Je to noc plná vášní, ohňů a lásky. Tento svátek dnes dodržuje spousta lidí – líbáme se pod břízou, pálíme čarodějky an gumách od traktoru, což je pro mě důkaz, že tento čas má obrovskou sílu.

Je nějaký rozdíl mezi čarodějnicí a mágem?

Veliký. Mágové nečarují, ale praktikují magii, což je vysoká věda. Jsou to filosofové nebo doktoři přírodních věd - mágem byl například magistr Kelly nebo doktor Faust. My čarodějky magii nepraktikujeme, my jsme přírodní ženy s oběma nohami na zemi a čarování je v našem případě o spojování přírodních sil se zemí. Pravda je, že mágové čarodějky většinou vsunují někam do suterénu těchto věd, ale já bych to takto nerozdělovala.

"Babička byla také čarodějka"

Jak jste se k čarodějnictví dostala?

K takové věci se člověk dostává pomalu. Narodila jsem se v Ústí nad Labem na nádherné adrese Růžový palouček 2. Tam bydlela i moje babička – můj tatínek byl na vojně a má maminka bydlela u své matky. A moje babička byla kartářka. Karty měla u sebe pořád. A k tomu, aby tuto profesi mohla vykonávat, musela šít svým zákaznicím podprsenky. Byla ale čarodějka, vykládala karty a nikdy mě neodháněla. Mě to ale ani nepřekvapovalo, myslela jsem, že tohle dělají všechny babičky. Více jsem se o to začala zajímat asi v sedmnácti letech, problém ale byl můj věk. Čarodějka totiž musí vyzrát. Když má komentovat nebo rozepírat životní události a osobnost, potřebujete k tomu zkušenosti. Mladinká čarodějka je jen novicka. Dlouho jsem tedy vykládala jen kamarádkám a sama sobě, a když jsem se ve dvaatřiceti letech rozvedla a zůstaly mi tři dcery, tak teprve přišel ten čas, kdy jsem se začala o tyto věci zajímat intenzívněji. Ani dnes ale nejsem u konce.

Když se podíváte na ruku nebo do karet, kde vidíte, jaký dotyčný člověk, kterého jste před tím neviděla, je a co ho čeká?

Souvisí to s mnoha věcmi najednou. Chiromantie je neskutečně propracovaná metoda a zabývali se jí už Číňané před 5 tisíci lety a dotáhli ji k naprosté dokonalosti. Dnes tuto metodu využívají i kriminalisté v daktyloskopii. Když se skutečně podíváte na své prstíky, zjistíte, že máte deset otisků. Ani jeden se neshoduje s druhým. Čáry, tvary rukou, gesta, tvar nehtů, to všechno o člověku prozradí neskutečně mnoho. Chiromanté nepotřebují složitě propočítávat datum narození a v čem máte ascendent, protože všechno je v rukou. Před několika lety jsem to všechno konzultovala s docentem Baudyšem, kterého pokládám za velmi dobrého astrologa. To, co jsem vyčetla z rukou, on vyčetl z horoskopu, což je fantastické. Člověk nemůže zapřít své ruce, tvar obličeje a datum narození. To vše spolu úzce souvisí. Jen z kloubů si přečtu, koho mám před sebou. Když se podíváte na své ruce, zjistíte, že máte každou jinou. Na pracovité ruce jsou čáry, které ukazují, jakým způsobem člověk zpracoval své talenty a schopnosti.

Co pak prozrazují karty?

Z každého člověka dále vyzařuje nějaká atmosféra.. Dotyčný, kterému vykládám, na sebe spoustu věcí vyzradí svou energií a výrazem ve tváři. A já to musím umět přečíst a pospojovat. Když pak dotyčnému vložíte do rukou karty, stane se zněj Copperfield, což je také nevysvětlitelné, ale je to tak. To, co ukazují karty, je tedy jen berlička

Stalo se vám, že si vás zákazník testoval?

Mnohokrát. Jeden den přišla matka a nechala si vyložit na dceru a druhý den přišla dcera. Ty karty hovoří možná jinými slovy, ale význam mají stejný. A to je fascinující.

Jste fatalista?

Osudové zlomy v lidském životě existují, máme určen začátek a konec, to se nedá zlomit. Ale jakou cestou půjdete k cílové stanici, to je jen a jen vaše věc. Můžete ztlumit nárazy, jít zdlouhavou cestou, nebo cestou velmi rychlou. Je to o tom, jakým způsobem člověk dokáže využít svůj talent k tomu, aby změnil svůj osud. Bozi nám dávají šanci a my jí buď využijeme nebo ne.

"Když si hrajete s hovínkem, musíte počítat s tím, že se umažete..."

Kolik pojmete klientů denně?

Mrzí mě, že jich nemůže být třeba dvanáct, že bych začala v osm ráno a skončila v osm večer. To ale nejde. Ono to je strašně vyčerpávající. Dělám tak tři lidi denně. Když jich udělám pět, tak večer koukám jako autista. S klienty se musím především promísit a kousek z nich na mě vždycky ulpí. Moje babička říkala, že když si budu hrát s hovínkem, musím počítat s tím, že se umažu. A tak to je. Každý člověk u mě něco nechá. A vůbec největší umění je naslouchat, což bývá velmi těžké. Musím se soustředit, abych pochopila, co dotyčný ať již verbálně nebo nonverbálně říká. Pokud tedy chci být fit a neplácet nesmysly, tak tři lidi denně jsou maximum.

Jak dlouhou dobu u vás stráví?

Tak hodinu, hodinu deset, někdy i dýl. Ono se to nedá načasovat.

Jaké klienty máte nejraději? Ty, které znáte nebo ty, které jste nikdy neviděla?

Jednoznačně ty, které jsem nikdy neviděla, nic o nich nevím a nemám k nim žádný vztah. Když o někom něco víte nebo vidíte do jeho dušičky, tak to je najednou těžké. On se totiž po čase stává vaším příbuzným. Proto nemám stálé klienty - ty po čase odvrhnu jako zlá matka. Nejsem totiž psycholog ani psychiatr a hlavně ten člověk se po čase stává závislým na tom, co mu řeknu a očekává, že za něj něco zařídím. A to nejde. A já z druhé strany ho cítím jako dobrého známého a není to ono. Své klienty odtrhávám po dvou letech.

Máte živnostenský list na čarodějnictví. Jak se vám ho podařilo získat?

To byl životní zlom. Mám vystudovanou hotelovou školu, celý život jsem dělala provozní a moje poslední civilní zaměstnání bylo vedoucí stravovacího provozu v městském ústavu sociálních služeb. Vařilo se na dvě směny, pět jídel denně. Tato práce mě bavila, ale byla fyzicky velmi náročná. Pak jsem vážně onemocněla a na deset měsíců, což je velmi dlouhá doba, jsem byla na neschopence. A během této doby si ke mně našla cestu spousta lidí. Po těch deseti měsících jsem zjistila, že nemohu zvedat těžké věci, dlouho stát, zkrátka má pracovní schopnost byla velmi snížená. Začala jsem si hledat novou práci a mého manžela napadlo, abych si zažádala o živnostenský list a pracovala doma. S výpisem z trestního rejstříku jsem přišla na živnostenský úřad a úřednici oznámila, že bych si chtěla otevřít čarodějnictví. To byl samozřejmě šok. Myslala, že mi asi přeskočilo a nabídla mi nákup a prodej, za což se prý schová všechno. Bylo to dlouhé řízení, ale nakonec mi byl vystaven živnostenský list na výklad z karet a čtení z rukou. Čarodějnictví tam napsat odmítli, ale to nevadí.

"Můj manžel si myslí, že karma existuje jen ta plynová"

Váš manžel vám prý také postavil věštírnu...

To bylo, aby měl klid. Vždycky když přišel domů, tak u nás docházelo k malým střetům. Mé zákaznice pochopitelně seděly v kuchyni a on si nemohl ani namazat chleba. A tak mi obětoval svou dílnu, do které nainstaloval překrásné osvětlení, zařídil jí nábytkem a udělal mi z ní veštírnu, aby doma měl své soukromí.

Jak on se dívá na vaši profesi?

On si myslí, že karma je jen plynová a existuje jen to, co se dá změřit měřákem. Zpočátku si myslel, že si jen hraju, že to je ryze ženská zábava prakticky k ničemu, ale dnes, když mám svojí firmičku, píšu knihy a kolem mého čarodějnického kruhu, který mi postavil na chalupě, se schází mnoho čarodějek, tak už se už tak neusmívá. Nikdy se mě ale na nic neptá a neomezuje mě. Já se také neptám, jaké napětí prochází trafostanicí. Každý máme své, respektujeme se, já ho snad trošku podezírám, že je rád, že se něčím bavím a neťukám do hodinek, když přichází domů.

Mohla byste nahlédnout do jeho osudu? Nebála byste se?

U člověka, kterého milujete, to je tryzna. Ruce svého manžela mám dokonale prohlédnuté. Zatím se nestalo, že by ke mně přišel vyložit karty. Jeho povahu a osudovou čáru ale znám velmi dobře.

Poznala byste, že mu něco hrozí nebo že vám je nevěřný?

To se pozná okamžitě. Můj muž má tu nevýhodu, že nemusím složitě kontrolovat tok jeho energie. Je to blonďáček s modrýma očima, které jsou tak čitelné, že podle jejich odstínu na první pohled a na pět metrů poznám, jestli ho něco bolí, štve, jestli je unavený, nebo šťastný.

To musíte mít ideální manželství?

Myslím si, že je. Já žiju velmi krásný život. A klid, který zažíváme po odchodu našich čtyřech dětí, je jen takovou třešničkou na dortu.

"Jsme všeobecně diskriminované"

První manželství vám nevyšlo?

Já měla velmi temperamentního sportovce, který se šíleným způsobem zamiloval do mé přítelkyně a odešel. To se stává.

Měla jste to v kartách?

Jasně, moje babička vždycky říkala, že to je zmetek a poté, co odešel, mi řekla, že došlo na její slova. S tím, že odešel, jsem se vyrovnala, to, že mě zradila přítelkyně, jsem nezkousla několik let. Několik následujících let jsem žádnou důvěrnou přítelkyni neměla. Kamarádek hodně, přítelkyni žádnou. Až teď mám přítelkyni, která je až mým duálním člověkem, která ve mně probudila ohromnou ženskou sílu.

Proto jste napsala knihu Magická padesátka?

Tu jsem napsala proto, že sama jsem ve věku, kdy jsem ji dávno překročila. Je spousta žen, které se nevyrovnají se svým věkem, odchodem svého partnera, což je zdrtí tak, že to jsou trosky a to je z mého pohledu škoda. Tady je opravdu ještě dvacet třicet let plodného života, kdy můžeme nejenom pracovat ale i se milovat.

Ta kniha je velmi optimistická...

Já jsem úmyslně vybrala optimistické příběhy. Připadá mi totiž, že jsme diskriminované všeobecně, nejenom, že se opelichaní kocouři vzmuží a najdou si mladou ženu, což je u nás veřejně tolerované - začíná to hlavou státu a končí posledním dělníkem. A podívejte se na televizní reklamy – krásky si česou vlasy, myjí okna, nádobí, milují se s nádhernými muži, ale žena mého věku si nalepí pampersky, přilepí si protézu a zatancuje si s koštětem uprostřed kuchyně. To je diskriminace a to nesmíme dopustit. Krása ženy se mění a v každém věku jiná. Vždycky je žena krásná. Oni ti úžasní šedesátníci také nejsou Deloni a i přesto je v nich kouzlo.

Marcela Košanová se narodila roku 1952 v Chomutově. Pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici, pěstounka v jeslích, barmanka a jako vedoucí kuchyně v domově důchodců. Profese ji tedy provedly každým obdobím lidského života - od nejútlejšího dětství až ke stáří - což ji naučilo lépe chápat koloběh světa. A protože pochází z rodu čarodějnic, tak své zkušenosti posléze zužitkovala právě při vykonávání čarodějnického řemesla: čarování se Marcela Košanová plně věnuje od svých čtyřiceti let. Je šťastně vdaná, má tři dcery a jednoho syna. Její velká rodina se stále rozrůstá o snachy a zetě. Má zatím jednu vnučku - Kateřinu - a ta obohatila celý její svět. Pro ni, ale i pro ostatní děti je určen tento pohádkový příběh.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek