S jakou představou jste poprvé vstupovala do televize?
Spíš než s představou či nějakým profesním přáním to bylo ze zvědavosti. Zajímalo mě, jak televize funguje z té druhé, zákulisní strany. Měla jsem o tom povědomost jen teoretickou, z prvního ročníku na žurnalistice a něco maličko jsem načerpala z roční praxe v rozhlase, odkud mě právě do televize doporučili.
Váš bratr i teta v televizi tenkrát už pracovali, že?
Ano. Od nich jsem měla taky pár informací. Ale nejvíc jsem jich nasbírala až v momentě, kdy jsem v televizi začala působit. Ale rozhodně jsem tam nešla s tím, že bych se jednou stala moderátorkou.
Každopádně toto médium si vás získalo.
Jako studentka jsem pro televizi začala dělat naplno a stále jsem se utvrzovala v tom, že mě to těší. Myslím, že to by měl být zásadní předpoklad každého z nás – dělat práci s radostí, těšit se na ni každým dnem. Protože taková práce má jednak smysl a pak je to na ní znát.
Váš největší profesní zlom?
Vstup do redakce zpravodajství. Což bylo v té době docela zvláštní, protože, pokud si dobře vzpomínám, řada mých kolegů to brala z opačné strany. Začínali ve zpravodajství a postupně se přemisťovali do jiných redakcí, třeba do publicistiky... Kdežto já publicistikou začínala a pak vstoupila do zpravodajství.
Ale až tak jednoduché to nebylo, protože právě ten přechod souvisel s vaším nuceným odchodem z Prahy domů do Liberce. Jak to tenkrát bylo?
V Praze jsem přišla o podnájem, ze dne na den jsem zůstala bez střechy nad hlavou. Odcházela jsem s přesvědčením, že televize se na dálku dělat nedá a musela jsem si sama v sobě uzavřít tu dosavadní pražskou profesní etapu. Bylo mi to trochu líto, protože v té době jsem si myslela, že už se do hlavního města nevrátím. Měla jsem dvě malé děti, každodenní dojíždění nepřicházelo v úvahu... Přijala jsem proto nabídku z Liberce a nastoupila tam do zpravodajství.
Patříte mezi neochvějné stálice České televize. Opravdu vás nikdy pod svá křídla nelanařila jiná stanice?
Kdysi dávno ano, ale už je to hodně let. Dorazila ke mně jakási nabídka, která se nakonec ani nerealizovala. Ale já nikdy necítila takovou tu vlnu vnitřního neklidu, že bych uvažovala o změně místa. Stále mi připadá, že tahle televize je prostředím, ve kterém můžu dělat svou práci asi tak nejvíc, jak odpovídá mým představám o zpravodajství jako takovém.
Vážně jste za těch iks let neměla chuť se vším takříkajíc praštit a začít se věnovat něčemu jinému?
Ne. Opravdu! I když jsem pak začala sama moderovat, tak s každým svým vstupem na obrazovku zažívám pocit, že teď je to opět poprvé. Dělám něco, co mě těší a baví. Ano, některá vysílání jsou hektická, vyjdete ze studia a připadáte si, že toho máte tak akorát dost. Ale u mě to brzy odezní, umím se dát rychle dohromady.
Jak?
Tím, co mě baví. Možná si večer doma trochu zanadávám, ale druhý den ráno si po probuzení zasportuju nebo prožiju dopoledne na zahrádce... a tím to končí. Zatím nepřišla taková velká deprese, kdy bych si řekla, tak a dost, končím.
Blížíte se k padesátce. Co vy na to, že dnešní ženy, byť už jsou často babičkami, vypadají mnohdy v padesáti lépe než ve třiceti? Přitom před několika lety padesátka znamenala automaticky stáří.
Ale i babičky mohou být přece aktivní, což je skvělá věc. Pokud to člověku dovolí síly, zdraví, mentální nastavení, ať si život užívá, dělá, co ho těší, co mu přináší radost. Nevidím důvod, proč by se ženy v padesáti měly tvářit, že jsou stařeny. To přece nejsme, že jo? (smích) Nejvíc je to ale podle mého o nastavení vlastní mysli. Ve chvíli, kdy si s úšklebkem ve tváři řeknete: „Ách, já už to balím,“ no tak to zkrátka balíte.
Co byste poradila čtenářkám, aby vypadaly pořád tak dobře jako vy?
(smích) Děkuju. Vážně si myslíte, že vypadám tak dobře? To mě těší, ale víte co, já tohle zásadně neřeším. Dneska jsem shodou okolností slyšela v rozhlase rozhovor s herečkou Zdenkou Studénkovou, která řekla jednu moc pěknou větu – že je důležité se smát a usmívat. Nechodím po kosmetických salonech a zkrášlovacích centrech. Ale ono bude něco na tom, že jak se člověk cítí uvnitř, to vyzařuje navenek.
Svatá pravda...
Člověk by se měl cítit v pohodě, spokojený, být rád v blízkosti těch, s nimiž žije. Jasně, nechci se tvářit nebo tvrdit, že všechno je zalité sluncem, svět je bez problémů, vztahy s nejbližšími jsou bezkonfliktní, to vůbec ne. Ale pokud k nějakému konfliktu dojde, je třeba ho vyřešit hned na místě a jde se dál. Nevěnovat tomu příliš energie, zbytečně ho nedramatizovat a nezveličovat, protože tím vším si v danou chvíli akorát přihoršíte, což je zbytečné a nepatřičné.
Kolik mužů zásadně ovlivnilo váš život?
Luboš Pospíšil, se kterým mám syna Lukáše a jehož muzika je nádherná. Míša Liška, s nímž mám Kryštofa. A pak Tomáš, což je můj současný manžel.
Ve všech případech si pánové našli vás, nebo naopak?
Nejsem takový ten emancipovaný typ, který by lidově řečeno lovil. Řekla bych, že to bylo úplně normální seznámení, při kterém přeletěla nějaká ta jiskra. Zkrátka jsme si sedli. No a pak už na vztahu pracují oba. Nebylo to tak, že by jedna strana urputně dobývala druhou.
Nicméně určitě se vám stalo, že se chtěl někdo za každou cenu dostat do vaší blízkosti, protože se mu líbíte na obrazovce.
Možná, že někdo takový byl, ale já tyto případy nenechávám zacházet dál, než je zapotřebí. S takovým člověkem nehodlám vůbec komunikovat, zkrátka to okamžitě odstřihnu. Čímž se vlastně hned na začátku bráním tomu, aby mě něco podobného vůbec obtěžovalo a narušilo můj soukromý život. Ten si chráním a hájím. Nikdy se nestalo, že by se někdo, kdo možná takové úmysly měl, dostal dál než třeba k napsání dopisu či mailu, který ve finále zcela pochopitelně zůstal bez odezvy.
Ještě se vrátím k poslednímu muži, který zásadně ovlivnil váš život, a tím je současný manžel Tomáš. Čím si vás získal?
Za prvé tím, že má nadhled, protože nemám ráda přízemní chlapy. Pak tím, že je s ním pohoda a legrace. Nicméně především tím, že dokázal opustit zavedenou jistotu kvůli nejistému vztahu s nějakou Augustovou. Že do toho rizika šel.
Proč říkáte „kvůli nejistému vztahu s nějakou Augustovou“?
Protože ve chvíli, kdy jsme se poznali, byl ženatý a praktická stránka věci je pro zamilovaného člověka těžká, co si budeme nalhávat. A je rozdíl v zamilovanosti něco slibovat a udělat to. Tomáš to udělal. Tímto si mě naprosto získal. I proto jsem řekla, že největší radost mi dělá, když můžeme být spolu, protože si jeden druhého dokážeme užívat. Ať už je to s ohledem na naše pracovní závazky pár minut, několik hodin, nebo třeba celý víkend.
Zajímá vás, jak válčí Marcela Augustová se syny? Jakého svého kolegu považuje za nejlepšího profesionála? Přečtěte si v nové Vlastě 18/2013.
