Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Dceři Mahuleny Bočanové bylo osmnáct. S její nemocí bojuje statečně

Mahulena Bočanová
Mahulena Bočanová
Zdroj: Profimedia.cz
Více v galerii
Mahulena Bočanová

Z věku si vrásky nedělá a posledním nevydařeném vztahu Mahulena do polštáře nebrečí.

Jejím životním parťákem je osmnáctiletá dcera Márinka, kvůli které se Mahulena Bočanová dokonce chystá utlumit své pracovní aktivity. "Čas korony mi ukázal, že už vážně musím zastavit a ubrat na minimum," prozradila nám sympatická herečka v rozhovoru, ve kterém odpovídala s upřímností sobě vlastní.

Předpokládám, že jsi měla i přes svůj optimismus řadu nelehkých období, především kvůli Márince. Jak se ti podařilo je překonat?

Samozřejmě že všechno chce jen čas, člověk vydrží daleko víc, než si vůbec dokáže představit. Opakuji si to vždycky, když je zle. Ale musím přiznat, že jsem už delší dobu ve fázi, kdy je zle fakt málokdy, protože mě život naučil neřešit kraviny.

Kdy ti bylo nejvíc ouvej?

Stalo se mi toho v životě dost, asi víc než dost, ale nejhorší den byl pátý leden před třemi lety. To měla Márinka první epileptický záchvat. Nevěděla jsem, co to je, a když padla do bezvědomí, které trvalo nekonečně dlouho, myslela jsem, že jsem ji ztratila. Když se mi pak vrátila, začal nám nový život. Lepší život. S obrovským nadhledem a vnitřní svobodou. Radujeme se z každého dne. Nic není podstatný, jen to, že se vaše dítě směje a má červené tváře a teplo v rukou. Vše ostatní jsou malicherné starosti. Nepřenosná informace, kdo to neprožije, těžko pochopí. Mě tahle zkušenost obrovsky posílila a mozaika poskládaných hodnot definitivně a pevně zaklapla do sebe. Máme to za sebou mnohokrát, ale už se nebojím, vždy jsem s ní byla a zase nás tyhle průsery spojily víc. A přitom jsem si myslela, že víc už to nejde. Je nám spolu fajn.

Patříš mezi ženy, po kterých muži touží. Dvoří se ti? Nebo se tě naopak bojí?

No, tak nestěžuju si. (smích) Kdo mě zvládne, prožívá asi krásné chvíle. Jako typická Ryba mám mnoho tváří a nálad. Ta divokost už vyprchává, ale pořád tam něco je, jsem už spíš domácí mazel. Ty změny jsou zřejmě zábavný, ale moje největší devíza asi je, že je se mnou sranda a nikomu se nevěším na krk. Mám ráda svůj klid a svobodu. Muži se mě bojí, ale taky se mi dvoří. Ti chytřejší se bojí víc, protože vědí, co je čeká. (smích)

Řada žen má obavy ze stárnutí a věk s číslem padesát je pro ně hrůznou představou. Proč tomu podle tebe tak je?

Stárnutí je normální realita. Středobod mých starostí ale není můj obličej nebo zadek, tyhle starosti jsou srandovní. Ale chci vypadat dobře. Když naberu, držím KetoMix. Když zhubnu, klidně si zajdu na pivečko, nijak to nehrotím. Proti úpravám nic nemám. Když někomu zvednou sebevědomí a udělají radost, tak hurá do toho. Důležité je, aby se žena měla ráda a netrápila se. Každému dělá radost a klid v srdci něco jiného.

Bojí se ženy, že když nebudou atraktivní, přijdou o své muže?

Myslím si, že se ženy bojí stárnutí, protože mají obavu, že je muž opustí, odejde za mladší ženou a ony zůstanou samy.

Jak to máš ty?

Já se samoty nebojím. Mně už samota vyhovuje a to je pro muže, kteří o mě mají zájem, dost komplikace. (smích) Potkat v životě partnera, se kterým můžete mlčet, cítíte klid a nevnímáte čas, je zázrak. Tomu jsou vaše vrásky a velkej zadek putna. No a ostatní mě nezajímají. Už jsem unavená dělat kompromisy, nechci. Buď všechno, nebo nic. Je mi líp, když si žiju sama, svobodně než s někým, s kým necítím stoprocentní soulad.

Nedávno sis prošla rozchodem s partnerem, kterého jsi prakticky nikam na veřejnost nebrala. Předpokládám ale, že na muže jsi nezanevřela.

Já nikdy nikoho na veřejnost neberu, prostě to nemám ráda. Nikdy nevím, co bude za rok nebo za měsíc. Znám se. Nelíbí se mi, když davy
lidí vědí, kdo se mnou usíná v posteli. Vždy to do mých vztahů vneslo nepohodu. Na muže jsem vůbec nezanevřela, proč taky. Mužská energie je okouzlující, ale je to přesně tak, že s věkem nároky narůstají a já prostě přesně vím, co chci.

Co by měl muž mít, aby tě zaujal?

Z partnera musím mít respekt a ten ve mně vyvolá obdiv k tomu, co umí. Důležitá je morálka, vědomosti, mužnost, určitě smysl pro humor a horké srdce. Není to málo a k tomu to pověstné přeskočení jiskry. To je základ. Když vše funguje, jsem jako ovečka. Když to někde zadrhne, jsem nekompromisní. Povím vám to takhle. To je pak lepší se mi vyhnout. (smích)

Jaké období považuješ ve svém životě za nejkrásnější?

Jednoznačně těhotenství, to jsem byla jako zfetovaná blahem a štěstím...

Kdy sis naposledy dovolila „vypnout“, vzala si delší pauzu a věnovala se dceři?

Pauzu jsem si dala ten první rok, co se u Mari objevila epilepsie. Prostě jsem se bála ji na pár hodin, a dokonce i na pár minut opustit. Nebyly to pěkné měsíce, ale zvládly jsme to. Když už jsme byly v relativním klidu a začala jsem pomalu pracovat, přišel koronavirus.

Jak sis užila tuhle přestávku? Marjánku má určitě občas i tatínek, a to ti pak muselo být doma smutno, když jsi nikam nemohla a byla doma bez svého „dvojčete“.

Jsme spolu už sedm měsíců dennodenně doma a oběma nám to svědčí. Čas korony mi ukázal, že už vážně musím zastavit a ubrat na minimum. Pro nás obě je to totiž správná cesta. Život letí jako blázen a ty chvíle, co nejsme spolu, nám už nikdo nevrátí. Chci už s Mari být doma.

Jak spolu trávíte volné chvíle? Umí třeba Márinka vařit?

S Mari žijeme ve velkém klidu a symbióze. Pomáhat s jednoduchými úkoly v kuchyni ji baví. Ale nejvíc miluje dětské party, tancování, soutěže, písničky a pohádky na iPadu, pexeso, navlékání korálků a blbnutí ve vaně. Filmy v kině musím vybírat opatrně. Nesnáší totiž agresivní zvuky. Často chodíme do divadel na pohádky a muzikály a za odměnu má akvapark. Máme rodinu ve Františkových Lázních, kde je úžasný akvapark v hotelu Pawlik. Tam jezdíme často, je to naše milované místo.

Jaká je Márinčina budoucnost? Bude mít možnost vykonávat nějakou, byť i sebemenší pracovní činnost?

Ne. Do práce Mari samozřejmě nikdy chodit nebude. Lidé se špatně orientují v tom, co je vlastně našim dětem, na kterých okem žádný handicap vidět není. Často si myslí, že jsou autistické děti nevychované, zlobivé, rozmazlené. Autismus totiž nerozpoznají. Mnoho maminek tím velmi trpí, realita je totiž jiná a každé dítě je také úplně jiné, s jinými přidruženými handicapy. A že jich většinou je! Jestli můžu touto cestou požádat lidi o pochopení a shovívavost, ráda to udělám. Autismus je totiž v dnešní době na každém kroku. Nesuďte děti a rodiče, když je neznáte a nevíte, co se skrývá v těch hlavičkách. Moje dcera je například čtyřleté dítě v dospělém těle. Nemůže za to a nikdy to jiné nebude. Má to štěstí, že má maminku, která se tím netají, je na ni pyšná a žijeme na plný pecky. Do práce sice nikdy nepůjde, ale i tak nám svět leží u nohou. Žádná tragédie. Život je krásnej. Není důvod kňourat.

Máš vůbec potřebu sdílet své bolístky se svými nejbližšími, třeba kamarádkami?

S kamarádkami samozřejmě probereme všemožná témata, ale naše večírky jsou spíš plné legrace a nadhledu. Vážné věci si v sobě řeším sama. To, co souvisí s mojí dcerou, samozřejmě řeším s jejím psychologem. Ale i ten mi vlastně řekl, že jdu při řešení problémů s ní intuitivně správným směrem.

V září ses objevila v novém filmu Ženská pomsta, kde se hlavní hrdinky setkají na terapii, kam docházely, aby se vyrovnaly s nevěrami svých mužů. Měla jsi ty sama někdy potřebu vyhledat pomoc ve formě terapie?

Ano, párkrát jsem si někam zašla, požádat o povzbuzení a radu. Vždy to dopadlo tak, že mi bylo řečeno, že moje intuice je nadstandardní a přesně vím, co mám dělat. Já to ale stejně musím slyšet od někoho jiného. Nejraději si však problémy řeším sama v sobě.

Ve filmu, který šel v září do kin, chystají ženy svým mužům pomstu za jejich nevěru. Měla jsi v soukromém životě někdy podobnou potřebu?

Nejsem člověk, který se mstí. Odpuštění má daleko větší dopad. Odpuštění je radost, úleva a láska. Pomsta je pro pitomce a slabochy. V Ženské pomstě jde samozřejmě o pomstu v humoru a nadsázce. Snad se film bude líbit. Jeho natáčení bylo ve velké pohodě. Dušan Rapoš je úžasný pohodář a moc ráda jsem poznala blíž obě holky – Janu Paulovou a Evičku Vejmělkovou. Sedly jsme si a stýská se mi po nich.

Když dojde na mstu, jsou podle tebe ženy zákeřnější?

Ano, ženy jsou zákeřnější, mají paměť jako sloni. Muži si dají pár facek, a tím je pro ně věc uzavřená.

Ráda cestuješ, je to pro tebe relaxace?

Cestování je moje vášeň. Žila jsem na Kypru, v Kostarice, projela celou Evropu... Mari začala jezdit se mnou už v devíti měsících. Zvládly jsme spolu samy i dalekou Gruzii, jak moře, tak hory. Od jejích šesti let spolu jezdíme každý rok do Pece pod Sněžkou. První rok, kdy se u Mari objevila epilepsie, jsem z cestování měla hrůzu, ale tenhle strach už jsem překonala a ta blbá nemoc nám nebude ničit život. Jsem stále ve střehu, čtyřiadvacet hodin denně, ale už žijeme, jako kdyby nemoc nebyla. Loni jsem s Mari jela na noc na Makarskou riviéru. Večer usnula v autě v Buštěhradě a ráno se vzbudila u moře, ta koukala! Rády jezdíme dálky autem a rády létáme. Vždycky dokupuju první řadu pro případ, kdyby Mari nedejbože „žuchla“ přímo v letadle, abychom měly prostor ležet a nestrašily lidi. Jsme už sehraná dvojka.

Kde jste letos trávily prázdniny?

Celé léto jsme tentokrát byly Čechách. Na mé chatě na Slapech, která byla plná přátel s dětmi. Pronajaly jsme si penzion u Prachovských skal, byly jsme za přáteli na Šumavě a také jsme vyrazily na Benecko na dva tábory Spolku Rarach. Ten podporuje handicapované děti a já u nich pomáhám jako dobrovolník. Kypr letos padl kvůli natáčení Ordinace v růžové zahradě, kde hraju. Musíme dohnat korona pauzu. Nic prozradit ani naznačit samozřejmě nemůžu, ale budou se tam dít velké věci. Byla jsem nadšená, když jsem nové díly četla. Potkávám se tam s Bobem Jaškówem, který byl mým manželem i ve filmu Ženská pomsta.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky