Lydie Studničková se narodila 16. února 1927 v Kyjevě v rodině československého legionáře z první světové války Jaroslava Studničky. Po odsunu svých krajanů zůstal na Ukrajině. Původně pocházel z Prahy a byl sklář. Později se oženil s ukrajinskou dívkou, která pracovala jako zdravotní sestra. Rodina se usadila v Kyjevě a postupně se jim narodili tři děti. Kromě prostřední Lydie měli ještě dva syny. Všichni sourozenci chodili na Ukrajině do českých škol – základní i střední.

Jako dítě se Lydie chtěla stát baletkou, ale později se jí zalíbil sport a také letectví. V dětství hrála Lydie na klavír, měla ráda hudbu a víkendy trávila s rodinou v přírodě. Idylické dětství a středoškolská studia však skončila s počátkem Velké vlastenecké války v roce 1941. Většina obyvatel cizích národností byla deportována do sovětských lágrů. Stejně tak i pro československou příslušnost otce Jaroslava byla celá rodina téhož roku internována do lágru Oránky.

Otce poslali do gulagu do Achťubinska. Po roce byli propuštěni. V té době již byl Kyjev okupován Němci, proto se rodina usídlila v Povolží v Bikově, kde Lydie chvíli pracovala na místní poště. Otec se mezitím dostal Buzuluku, tam se přihlásil do nově formované československé armády. Krátce na to se za ním přemístila celá rodina a všichni její členové se stali příslušníky 1. čs. samostatného polního praporu. Lydie a její maminka vstoupily do armády v březnu 1943. Mladá Lydie se velmi aktivně zajímala o bojovou techniku, zbraně a vysílačky. Bohužel nebyla zletilá, proto byla přiřazena k pomocným silám.

Když se koncem roku 1943 dozvěděla o vznikající 2. čs. samostatné paradesantní brigádě v Jefremově, ani na okamžik neváhala a poslala přihlášku. Jedinou překážkou byla její nezletilost, proto na přihlášce přepsala datum narození. V lednu 1944 byla k jednotce přijata na funkci radistky. Následoval střelecký, radiotelegrafický a paradesantní (výsadkový, parašutistický) výcvik, který úspěšně dokončila v létě roku 1944 v Proskurově. Výcvik v Jefremově a Proskurově byl odlišný. V Proskurově šlo o holý život, často je Němci odstřelovali. U radioroty v Proskurově setrvala Lydie čtyři měsíce. Jednoho dne zachytil jejich telegrafista zprávu o Slovenském národním povstání a všichni chtěli na frontu.

A tak se jako radistka spojovací roty na začátku září 1944 účastnila těžkých bojů v rámci Karpatsko-dukelské operace, kde padl její nejmladší bratr. Cílem operace měl být rychlý průnik Dukelským průsmykem na Slovensko a poskytnutí pomoci Slovenském národnímu povstání. Padáky musela rota zanechat v Przemyslu v Polsku a dva dny pochodovali celých 128 kilometrů až na Duklu. Tam vystřídali 121. sovětskou střeleckou divizi. Po dobytí Pulavy byli na rozkaz Koněva odesláni na Slovensko. 6. října byla s celou spojovací rotou vysazena na letišti Tri duby u Zvolena.

Bojů se účastnilo celkem patnáct příslušnic 2. parabrigády. Statečná Lydie vždy v předních řadách se samopalem v ruce překonávala mnohé muže. Byla přímým svědkem protiofenzivy německé armády. Její brigáda se proto uchýlila do hor, postupovali dále na východ, aby se se jednotka dostala ke své armádě. Na partyzánský způsob přešli boje v Nízkých Tatrách. Žili v provizorních podmínkách v lesích a různě po salaších. Vojáci trpěli hladem a zimou. Pokračovali dále pod Ďumbierem přes Babu na horu Chabenec, kde ve sněhové bouři 10. listopadu 1944 umíral Jan Šverma.

Strastiplný pochod výsadkářů přes nehostinné prostředí slovenských hor Lydie zdokumentovala: „28. říjen 1944. Zbývá nám poslední ústupová cesta z německého obklíčení na Staré Hory – Donovaly – Starý Bukovec. Po probdělé noci opět na cestě, na kterou se nedá nikdy zapomenout. Chaos, panika, do toho bombardování německých letounů, mrtví v příkopech, vozy s naším spojovacím materiálem a radiostanicemi převráceny, vraky aut a těžkých zbraní, neklid a nejistota. V tento památný den – je státní svátek – v nevlídném a deštivém počasí začíná nejen pro mne, ale pro všechny, kteří přežili, nekonečných 115 partyzánských dní a nocí…“ Po náročné cestě se dostali až do Lomnisté doliny na shromaždiště jednotky. V listopadu 1944 byla vybrána do zvláštní samostatné operační skupiny „Tarzan“. Pod krycím jménem Marie Stančíková prováděla útoky na místní německé velitelské posádky v Mýtě nad Ďumbierom. Zajišťovala nejen rádiové spojení, ale byla také zdravotnicí.

V únoru 1945 přešla frontovou linii do Kežmaroku a absolvovala speciální poddůstojnický spojařský kurz s cílem dalšího vyslání do nepřátelského týlu. Její mise však byla pro kapitulaci Německa zrušena. 15. května se připojila k náhradnímu pluku jako spojařka. Od 21. června pracovala na velitelství 1. divize v Praze-Kbelích, bohužel se brzy objevily zdravotní komplikace spojené s přechodem slovenských hor. Po několikaměsíčním léčení a mnoha operacích se na začátku roku 1946 vrátila k armádě a byla povýšena do důstojnické hodnosti. Za válečné zásluhy získala Československý válečný kříž 1939 a Řád Slovenského národního povstání II. třídy (stříbrná medaile).

Od 1. 1. 1946 střídavě působila v administrativě spojovacího vojska. Od roku 1949 díky své dokonalé ruštině tlumočila na Posádkovém velitelství Velké Prahy ve styku s velením sovětské armády. Krátce na to však byla odvolána a v roce 1950 v rámci probíhajících armádních čistek byla na rozkaz ministra obrany Čepičky zbavena vojenské hodnosti a z armády propuštěna.

Později se provdala za Antonína Horálka a přijala jeho příjmení. Manželům Horálkovým se o rok později narodila syn Pavel. Po mateřské dovolené zůstala jako žena v domácnosti. Počátkem 60. let jí byl přiznán plný vojenský invalidní důchod. V roce 1968 byla částečně a v roce 1992 v plném rozsahu rehabilitována.

Lydie Studničková byla nejen nejmladší, ale zcela jistě také nejkrásnější příslušníci 2. čs. samostatné paradesantní brigády. Tato neuvěřitelně statečná a tvrdá bojovnice a vlastenka strávila jako sedmnáctiletá 115 dní a nocí plných bojů přímo v německém týlu. Zemřela 7. června 2006 v Nových Křečanech v okrese Děčín.