Narodil jste se před 36 lety v Hlučíně na Opavsku, cítíte se do dneška duší Moravákem?
Nejčastěji říkám, že jsem Všudezdejší. Kořeny mi nikdo neodpáře a dětství nikdo neukradne. Jsem většinou rád, kdo jsem.
Prý jste byl od ranného dětství snaživý a chtěl jste umět úplně všechno, co vaši dva starší bráchové, jak se vám to dařilo?
Snaživý? Ze všeho nejdřív závistivý a nerozumný, když jsem odmítal pochopit, že jsou zkrátka napřed právem. Ze všeho nejdřív se mi dařilo bojovat za rovnoprávnost, co se výhod týče.
Prý jste už ve dvou letech cvičil na Spartakiádě?
Teda... neoficiálně, jak vidíte na snímku… Cvičil jsem stínově sestavu žen s kužely, protože jsem se ji prý naučil při podvečerech s maminkou v tělocvičně. Ale nakonec mě nechali tatínkovi před branami strahovského stadionu.
Lumír Olšovský
Jak jste se dostal k múzám, chodil jste do lidušky?
K múzám jsem se dostal snad ještě před liduškou. Zpíval jsem, tancoval, psal naivní básničky... Ale hned jak to šlo – v první třídě, zapsal jsem se na hudebku, na výtvarku, na zpěv, na dramaťák... co bylo po ruce!
Pak jste studoval v Ostravě na konzervatoři herectví s povinným studiem hry na klavír a na kytaru a dvěma hodinami neoperního zpěvu týdně, bylo to přesně to, co jste toužil dělat?
Máte neuvěřitelně přesné informace o mém studijním plánu. (smích) Tam si moje komplikovaná duše lebedila! Rozvíjela se fantazie, uvolňovaly mravy, mozek mimoděk přijímal informace a celej člověk rostl. Bylo mi tam moc fajn.
Poprvé jste prý hrál ve filmu, když vám bylo 15, jmenoval se Jano Jedlička a předváděl opici, vzpomínáte na to ještě?
Živě! Byl to slovenský film, který se, doufám, někde ztratil. Ale pokaždé, když zaslechnu slovenštinu, vytanou mi vzpomínky na ten divoký půlrok s tajnou výukou líbání. Tehdy jsem si poprvé dokázal objednat buzení telefonem a naučil jsem se pít denně litry čaje.
Ve čtvrtém ročníku už jste hostoval v Těšínském divadle v Českém Těšíně, vzalo vás divadlo a drží vás dodnes?
Divadlo je jenom místo, kde si dál kontrolovaně můžu dělat, co se mi zachce. To mě už nemůže pustit. Každé divadlo, ke kterému jsem dosud patřil, začalo stejně tak patřit mně. Možná to neumím popsat, ale beru divadlo až moc osobně.
Jaký byl váš další divadelní osud, v roce 1995 jste byl nezaměstnaný, jak se to stalo? Bez peněz, bez angažmá, asi se vám se ženou tehdy nežilo lehce...
Šíleně se nám žilo! Ale to už byla za námi třeba doba, kdy jsme byli provizorně nastěhovaní do podzemních šaten divadla, kde kromě nás dvou a psa žili i švábi. Ale nestalo se to všechno úplně mojí vinou. Po idylickém angažmá v Karlových Varech jsme spolu přišli do Krejčova Divadla za branou II, to pak bylo zrušeno a dvouměsíční katastrofa byla na světě.
Lumír Olšovský
Uklízel jste i u McDonald´s, byla to svým způsobem dobrá zkušenost?
Cítil jsem se jako nějakej Tom Cruise. Byl jsem v tu dobu pyšný na svoje utrpení při nočních službách čištění fritéz. Taky jsem to skoro dotáhl tak daleko jako on. (úsměv)
A co bylo potom? Angažmá ve Vinohradském?
K tomu nakonec vůbec nedošlo. Od doby téhle koketérie (hostoval jsem v jediné komedii) už jsem radši jenom na volné noze. Ale to jste přeskočil veledůležité období angažmá v Hudebním divadle v Karlíně. Tam jsem vyrůstal v herce a člověka, jakým jsem teď. Získával jsem sebedůvěru, ztrácel iluze, nacházel přátele, dostával nejkrásnější role....
Přišly také televizní a filmové role...
Všechny díky Karlínu. Ale zatím to byly jenom drobnosti. Čekám, že se rozfilmuju ve stejném věku jako Louis de Funés.
Na jakou roli dnes vzpomínáte nejraději, a která vám přinesla i určitou slávu?
Jednoznačně Jerry/Dafné v Někdo to rád horké. Tehdy jsem se ochotně opájel úspěchem! (smích)
Co všechno děláte dnes, a rýsují se nějaké nové šance?
O šance člověk zakopává denně, jenom si musí pořád něco vybírat. Teď asi přeháním, vy chcete mluvit o příležitosti se pořádně ukázat. Předloni, hned po dokončení režie na DAMU, jsem se vrhnul do režírování a teď, po listopadové premiéře komedie Jak vyloupit banku v Divadle na Fidlovačce, režíruju popáté. Pro divadelní společnost Háta Olgy Želenské. Jde o hru Neila Simona Jakeovy ženy a premiéru budeme mít 20. března v Branickém divadle. Docela schíza, ale moc zábavná! Poslední premiéru jako herec jsem měl na jaře. To byl muzikál Song pro dva a užívám si ho se Sandrou Pogodovou na Fidlovačce.
Máte ještě nějaký nesplněný profesní sen?
Mám profesní sen, aby se můj profesní život ubíral pořád stejným směrem a pořád mě takhle příjemně překvapoval.
Od profesních otázek pojďme k osobním, vaše dosavadní životní pouť bude jistě pro naše čtenářky a čtenáře velice zajímavá. Není žádným tajemstvím, že máte tzv. odlišnou sexuální orientaci. Uvědomoval jste si ji už v pubertě? Líbily se vám holky?
Líbily, komu by se nelíbily? Člověk je nádherný artefakt!
Asi to bylo uvnitř vás, doba tehdy takovému coming outu moc nenahrávala, co?
Divili byste se, ale ještě i v téhle době si někdo myslí, že je homosexualita nemoc.
Každopádně jste už v 19 letech začal chodit s herečkou Kateřinou Petrovou, vzali jste se v roce 1997a žili spolu dlouhých devět let, máte dceru Zdeničku. Kdy přišel ten okamžik, že jste už nemohl dál, i když jste měli prý krásný vztah? Zamiloval jste se do muže?
Nestačím se divit, že už jsem na sebe takhle všechno vyžvanil! Asi už ztrácím kouzlo tajemnosti, budu o sobě uvažovat. (úsměv) Přesně takhle to bylo.
Uvědomil jste si, že je to vlastně, co se týče třeba sexu, z vaší strany určitá přetvářka?
Komplikované téma – máte lehčí otázky? Obecně řečeno, cítím se fyzicky zdravý.
Byla vaše manželka překvapena, nebo už to tak nějak tušila? Ptám se i s ohledem na naše čtenářky, některé z nich možná žijí v takovém vztahu a ani o tom nevědí.
Překvapení jsme byli oba. Co překvapení, šokovaní! Pro oba to byl nečekaný zvrat, který zpětně vysvětloval nenápadné náznaky.
Mohl jste také oficiálně zachovat vztah a mít vztah s mužem mimo manželství, o tom jste nepřemýšlel?
První týdny rozhodně! Nejsilnější myšlenka byla neublížit mým milovaným holkám, ženě a dceři. A na téhle myšlence to vlastně nakonec ztroskotalo. Jak bych jim mohl neubližovat, kdybych si tajně žil jiným životem?
Jak vaše žena reagovala na vaše přiznání? A vaše dcera, tehdy a co tomu říká dnes?
Dítě nejvíc trápí fakt, že se maminka a tatínek spolu nedrží za ruce jako dřív. V situaci téhle rodinné katastrofy se míchají všechny existující emoce, ale v ženě vždycky vítězilo pochopení, láska a tolerance.
Jak to vnímá vaše dcera, že má dva táty?
Uvěřil jsem kdysi pořekadlu „jak se do lesa volá, tak se ozývá“. A tak se dodnes pokouším rozdávat cit, aby se mi znásobeně vracel. Naše holčička je poklad sám!
Co tomu říkali vaši rodiče, známí, kamarádi, odsuzovali vás? Co říkali rodiče, když jste jim přivedl představit vašeho přítele?
Čekal jsem, že to bude dlouhý boj, ale nakonec jsem se rozkamarádil jenom s jediným kolegou, všichni ostatní přátelé a známí ten fakt přijali skoro nadšeně. Nebo ne ten fakt, ale tu skutečnost, že jsem jim nechtěl lhát. U rodičů probíhal složitý proces smíření se s „ránou osudu“. Musí být zdrcující, když zjistíte, že jste svého nejbližšího vlastně neznali. Teď už je všechno zalité sluncem.
Myslíte si, že řada mužů je v podobné situaci, žije v manželství, ale založením jsou jinde, jen se neodvažují přiznat to a změnit život?
Možná ještě v mé generaci, ale mladší kluci se nemají za co stydět. Jsem moc rád.
Změnil se tehdy váš život od základu?
Ano, změnily se okolnosti, od základu. Počínaje bydlením, konče prací. Naštěstí mi zůstal základní instinkt, hledat a uchovat si pocit štěstí. Takové přírodní Éčko.
Myslíte si, že dnes už společnost vnímá homosexuální páry bez předsudků, je rozdíl, vnímání v Praze a třeba u vás doma na Moravě?
Pořád by nám asi neprošlo, kdybychom se vedli po ulici za ruce (a že mám často chuť!), takže asi ještě nějaké předsudky zůstávají. Ale nemám si na co stěžovat, ani tady, ani tam.
A co si myslíte o gayích, kteří opravdu chodí v růžových košilkách a kroutí zadkem? Nedělají si pak lidé právě kvůli těmto lidem legraci z gayů?
Tihle gayové byli jenom nápadnější. Pokud se občas někdo dozví, že existují i jiné odrůdy, přestanou se lidé navzájem házet do jednoho pytle. Myslím.
Je to pravda, že když se dva gayové potkají, tak na sobě poznají, že ten druhý je taky na kluky?
U mě to teda nefunguje, ale slyšel jsem o tom.
Teď už žijete devět let s partnerem Pavlem (26). Nechybí vám doma v mužském partnerství ženský element?
Kdyby mi chyběl ženský element, asi bych do téhle změny nelezl, ne? (smích) Máme rozdělené role tak, že mě třeba nebaví stlát postel, tak to holt zbude na Pavla. Tak nějak.
Není to ale tak, že jeden z partnerů je za mámu, druhý za tátu... (smajlík)
Klasika. Možná by stálo za to, tuhle otázku jednou provždy vyřešit, aby se tenhle blud furt tak neopakoval. Většinou odpovídám, že jsem homosexuál, proto jsem si našel kluka. Nepreferujeme ženy, proto je ze sebe nemusíme dělat.
Jaký je váš názor na adopci dětí homosexuálními páry, šli byste do toho, proč? Žijete v registrovaném partnerství?
Žijeme zatím na hromádce a děti nemáme potřebu adoptovat, máme naštěstí vlastní, takže v tomhle jsme asi neprogresivní gaypár.
Myslíte si, že pro homosexuální partnerství platí stejné zákonitosti i pravidla jako pro heterosexuální? Tedy krize v manželství po sedmi letech, po lásce následuje vystřízlivění a v podstatě kamarádství, jak je to s vnímáním věrnosti?
To jsou podle mě pravidla, která platí pro soužití dvou lidí jakéhokoli tělesna. Opravdu si myslím, že nejsme ničím zvláštní, a to mě uklidňuje. Díky tomu, že jsem sebe přijal ne jako nemocného ale běžného člověka, se můžu lidem podívat s klidem do očí a myslet si, jsem stejný jako vy. Mám stejné city, stejné vášně, jsem stejně líný ráno vstávat z postele, mám stejně nepřekonatelnou chuť na něco nezdravého, mám stejně jako vy rád, když mě hladí něčí ruka a jsem stejně pyšný na něco, co se mi povedlo a stejně se stydím za průšvihy.
Hrál jste spoustu homosexuálů ve filmu i v divadle, v Kameňáku, v Ošklivce Katce, v Letišti, v muzikálu Producenti, předpokládám, že už chcete směřovat i jiným směrem?
Chtěl bych, ale určitě to se mnou producenti nebudou mít lehké. Možná bych neměl tak žvanit na téma, s kým spím, pak si mě lidi přestanou zařazovat do jediné škatulky. Uvidíme, když mě nebude plná televize, taky se nezblázním.
Je showbyznys opravdu tak tolerantní k homosexuálům, jak to vypadá?
V
| Lumír Olšovský Činoherní a muzikálový herec se narodil 3. července 1973 v Hlučíně. Svou kariéru odstartoval po studiu na ostravské konzervatoři, kdy byl angažován do Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. Později nastoupil do Divadla za branou II ke světoznámému režisérovi Otomaru Krejčovi. Po krátkém období bez zaměstnání nastoupil v roce 1996 do Hudebního divadla Karlín, kde začal svou hvězdnou muzikálovou kariéru. Jeho první muzikálovou rolí byl Jelenský v muzikálu Superhvězda Mařenka. Brzy získával další a větší role v mnoha slavných dílech, zejména pak Jerry/Dafné v Někdo to rád horké, za kterou byl nominován na Cenu Thálie 1997. Cenu Thálie však získal až v roce 2001 za Cosmo Browna ve Zpívání v dešti. Poté odešel z karlínského angažmá na „volnou nohu“. V průběhu let se pro své všestranné schopnosti stal jedním z nejžádanějších a nejobsazovanějších českých muzikálových herců. Objevuje se také v televizi, moderoval pořad Prima jízda, Scénky na scénu na televizi NOVA a další. Hrál v seriálech Pojišťovna štěstí (David Roberts), Letiště (Libor Havlín) a Ošklivka Katka (Hugo Wágner – Pipinka). |
ypadá to tak přirozeně, že ani nevím, k čemu to přirovnat. K ideálnímu stavu - jednou nebude faux pas, když řeknu, že žiju s chlapem.
Čím to, že je v uměleckých profesích tolik gayů?
Asi máme výraznější schopnost vnímat estetiku než naši heterosexuální kolegové. Nemám prostě rád hrabat se v umatlanym motoru auta. Nečešu se u každé výkladní skříně, ale děsí mě pomyšlení, že bych někdy obtěžoval pachem potu. Proces coming outu taky není žádná legrace, tak je duše rozemočněná, citlivá, umělecky křehká. (úsměv)
Na netu jsem několikrát narazil na to, že lidé nemohou uvěřit, že jste gay? Asi si říkají, takový fešák...
Zaplaťpánbů. Dík.
Předpokládám, že se za vámi ohlížejí ženy?
Taky doufám!
A jak reagujete, když s vámi třeba flirtují a je vidět, že se jim líbíte?
Flirtuju s nimi a dávám jim najevo, že se mi líbí. Nejsem žádná rarita, žádná divnost. Takhle to berte.
Vzkázal byste něco našim čtenářkám do roku 2010?
Zní to možná banálně, ale já na to věřím: Hodně štěstí!