Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Lucie Vondráčková: Prošli jsme si vším...

"Řvali jsme na sebe a měli hysteráky..." vzpomíná zpěvačka a herečka Lucka Vondráčková

Takhle jste ji rozhodně ještě neviděli! LUCIE VONDRÁČKOVÁ (31) se proměnila ve velmi ctižádostivou dívku, která se nebojí drobných manipulací a za svými novinářskými ambicemi neváhá jít ani do spletitých chodeb pražského podzemí. Co v nich najde? Minimálně řadu situací na ostří nože…

Diskutujte: Má Lucka Vondráčková dobrodružnou povahu?

Labyrint, Lucie Vondráčková


Žánr mystery a thrilleru není v české kinematografii příliš častý. Jak jste reagovala, když vám nabídli roli Renaty ve filmu Labyrint?
Mám ráda žánrově čisté filmy. I jako divákovi se mi líbí, když vím, na co do kina jdu. Thriller, drama, pohádka, sci-fi... Vždycky víte, co máte čekat. A podle toho si vybírám i filmové výzvy.

Co vás přesvědčilo, abyste roli přijala?
Scénář. Ten je nejdůležitější.

V Labyrintu je důležité tajemství, mystika, staré legendy a pověsti. Máte ráda takový typ příběhů a záhady?
Mám. A hlavně jsem už delší dobu toužila stát se osobou, která bude dostatečně motivovaná a inteligentní, aby všemu přišla na kloub. Takové mě vždycky ve filmech baví.

Chodila jste jako malá na dobrodružné výpravy do starých domů, do podzemních chodeb a podobně?
Chodila. Byla jsem jednu dobu naprosto fascinovaná Foglarovou Tajemnou Řásnovkou a Chatou v Jezerní kotlině. A to vám pak nedá.

Vaše hrdinka se také velmi liší od vašich dosavadních filmových postav. Nevadilo vám hrát tak trochu „mrchu“?
Možná se lišila od těch filmových, ale přístup „mrcha“ mám docela dokonale nastudovaný ze všech možných divadelních her. Ať už od Arthura Millera nebo Dostojevského. A úplnou sondou do velemrchy byla Morgana v Excaliburu.

Lucie Vondráčková

Jaké scény či momentu jste se po přečtení scénáře nejvíc obávala (pokud jde o natáčení) – a naplnily se vaše obavy?
Já byla jen příjemně zvědavá na celé natáčení v podzemí. A všechny představy se naplnily až po okraj. Možná dokonce přeplnily. Natáčení ve Znojmě probíhalo tak, že za úsvitu se nasadily óbr boty, čelovky, těžký krosny a prostě věci použitelný i na sjezdovku a vešlo se do chodeb, kam se vešla kamera, někdy i kameraman a my… Chodíte, nebo se spíš plížíte, s krosnou na zádech, nemůžete se nikdy narovnat a pokud ještě náhodou, tak trochu trpíte klaustrofobií (což nebyl nikdy můj případ, ale po čase jsem si ji úspěšně vypěstovala), chce se vám okamžitě zdrhnout a vidět aspoň jednou za čtrnáct dní kousek slunce. Přitom moc nebyl čas na umazávání se v obličeji a na rukách nějakým make-up decentním rádoby bahnem. Prostě jsme ponořili ruce do tý zabahněný země přímo pod našima nohama a napatlali si ji na vlasy, obličej, krk… všude.

Co vás naopak překvapilo, co bylo těžší, než se původně zdálo?
Víte, to si nepamatuju. Když točím, tak mi nepřipadá těžkého nic. Padám ze skály, jezdím na koni v brnění, které bych normálně ani neunesla, nechám se fackovat, až mě pálí tváře... kamera má magický účinek. Až když se řekne „stop“, tak vám dojde, jak nebezpečné třeba to a to bylo. Ale už je natočeno. Takže v pořádku a jde se dál.

Vzniklo dole v podzemí přátelství, které přetrvalo období natáčení? Nebo naopak napjaté vztahy? V tak drsných podmínkách by to bylo zcela pochopitelné.
Prošli jsme si vším. Ty role tam dole v podzemí najednou nebylo nutné hrát. Prostě se nám to všechno dělo a často to bylo peklo. Řvali jsme na sebe a měli hysteráky. Ale pak se vyšlo nad zem a zase bylo všechno fajn.

Při natáčení si lidé představují luxusní karavan, kde herci čekají na záběr, a vy jste byli dva týdny v podzemí. Jak jste to snášeli? Co bylo nejtěžší? Měli jste nějaké speciální oblečení? Kde jste odpočívali?
Tak to se u natáčení českých filmů většinou neděje. Máte maximálně jeden autobus pro všechny, nebo v našem případě školku, která v té době byla prázdná. Ale za sebe musím říct, že když točím s velkými zahraničními produkcemi, tak ty karavany nemám ráda. Jsem šťastná na place. Koukám, jak kameraman zasvěcuje, jak se všechno připravuje... chci prostě být u toho, ne v nějakém minisvětě s chlebíčkama a ovocem. To mě nezajímá.

Myslíte, že pobyt ve stísněné atmosféře podzemí nějak ovlivnil váš herecký výkon?
Myslím, že je velký rozdíl, když hrajete v reálných katakombách, než když jste ve studiu s kašírovanou kulisou.

Byly momenty, kdy jste se cítila stejně jako Renata?
Často. Taky jsem pečená vařená v knihovnách. A když mě něco zajímá, tak nemůžu jíst ani spát, dokud na to nepřijdu. Určitá umanutost je nám asi společná.

Vaše filmová vizáž se dost liší od vašich dosavadních filmových rolí. Jak vznikla?
Brýle jsem získala až den před začátkem natáčení. Hodně mi k Renatě seděly, tak jsem na nich trvala. A taky jsem chtěla zvýraznit rozdíl mezi Lucií - zpěvačkou a herečkou. Aby si na mě divák nemusel polovinu filmu zvykat.

Jaká byla nejkrkolomnější či nejnáročnější scéna?
Pro mě osobně asi scéna v dešti, kdy s Mary utíkáme z bytu. Byla zima a ta voda, kterou na nás pouštěli, byla jako ledová tříšť. Jako by vás bodaly malé jehly do těla.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky