Před pár dny jste se vrátila z cesty po Egyptě.
Kamarádka a společnice z mého bratislavského Red Cat Cabaretu slavila kulatiny, tak jsme je jeli oslavit ještě i s jejím kamarádem do Egypta. Tentokrát jsem se jen tak vezla a měla jsem dovolenou zorganizovanou, takže jsem nemusela nic řešit, což pro mě bylo velmi příjemné. Byli jsme na poznávacím zájezdu, jenom my tři s průvodcem, projeli jsme mnoho míst, od Káhiry po Alexandrii, pak na jih do Asuánu a Luxoru, jeli jsme lodí po Nilu, moc jsem si to užila.
Vy ale jezdíváte na mnohem dobrodružnější cesty.
Jezdím, klidně i sama, člověk má z takových cest nejsilnější zážitky. V Egyptě to ale bylo taky dobrodružné, průvodci byli domácí, dostali jsme se k místním lidem, já si takové situace k sobě vždy přitáhnu. Krásně si vyčistíte hlavu, svůj život necháte na chvíli za sebou. Teď v Egyptě jsem si znovu uvědomila, jak si kolikrát my v západním světě myslíme, že jsme pupek světa, každý se tu moc prožívá. A právě tam vidíte, jak jsou naše starosti kolikrát malicherné, že oni umějí mnohem víc prožívat daný okamžik. Ráda jezdím i za přáteli, které mám všude možně po světě. Oni mě provedou po okolí, seznámí se svými přáteli, pak někam vyrazím i sama, podle toho, jak se mi chce.
Přátele máte tedy asi i ve Spojených státech, když jste tam kdysi několik let žila?
Žila jsem tam čtyři roky. Pak jsem žila několik měsíců v Buenos Aires, ale to už je dávno. Od roku 2007 už jen cestuju a žiju v Bratislavě. V květnu jsme se rozešli s přítelem, a jak jsem najednou byla svobodná, jezdila jsem v létě po Evropě, trochu i pracovně. Byla jsem i na lodi, což úplně miluju. Jsem přizpůsobivá, na každé cestě si najdu něco zajímavého. Kdybych mohla, moc ráda bych třeba teď na měsíc odjela někam na hipísáckou farmu, protože mám spoustu nápadů do kabaretu, a jen bych psala. Ale musí to počkat. Mám ráda takový typ cestování. Hotely mě moc nebaví. Bydlet v soukromí, být na chvíli součástí nějaké rodiny, jejích rituálů, vnímat atmosféru místa i lidí kolem, to mám ráda. Tam jsem ve svém živlu.
Ve svém živlu jste zřejmě byla i při natáčení seriálu Černé vdovy, v němž hrajete Veroniku a jehož druhá série se právě vysílá na Primě.
Veronika byla postava přesně podle mého gusta a moc jsem si ji užila. Režisér Radek Bajgar už mě zná roky a ví, co ze mě má dostat. Dává mi svobodu a nebojí se toho, co vymyslím. Ráda pracuju s lidmi, kteří mi věří, je to pro mě důležité. Nejsem nastavená tak, že jdu z jednoho projektu do druhého. Nechci hrát všechno. Potřebuju se při práci hlavně cítit dobře. Když se v nějaké roli nevidím, nejdu do ní. A ve Veronice jsem se viděla hned. S Jitkou Čvančarovou a Janou Plodkovou, které hrají další dvě kamarádky v Černých vdovách, jsem se do té doby neznala. Trochu jsem se bála, ony dvě velké české herečky, a mezi nimi já, chtěla jsem se s nimi potkat ještě před natáčením, aby na mě nekoukaly jako na nějakého mimozemšťana, ale nepodařilo se to zorganizovat. Ale okamžitě jsme se na sebe napojily. Doplňovaly jsme se, nebraly si energii, pozornost ani vtipy. Druhá série, která teď běží, se mi líbí ještě víc než ta první. Už při čtení scénáře jsem si řekla: Tohle chci hrát. Stejně jako loni, když se mi dostal do ruky scénář k seriálu Sex O’Clock. I v něm je spousta situací, u kterých se člověk zasměje, ale za tím smíchem občas steče i nějaká slza. Takové scénáře mám ráda.
V Sex O’Clock hrajete koho?
Příběh se točí kolem jedné rodiny. Maminku, která má kupu starostí, včetně toho, že od ní odchází manžel, a která nějak zapomněla sama na sebe, hraje Petra Bučková, a já jsem její kamarádka, která si naopak umí život užít a hned tak se z něčeho nehroutí. Jsem barvička, která je jejím kontrastem a zároveň ji dolaďuje. Není to velká role, uvidíme, třeba bude i další řada a v ní dostane moje postava víc prostoru. Líbí se mi, že se v tomhle seriálu mohou najít lidé různých věkových kategorií. Je svěží, přitom ne povrchní, a příjemně nekorektní, což je důležité, protože lidi se berou moc vážně. Jediné, co jsem při sledování prvních dvou dílů na projekci nestíhala, byl chvílemi slang mladých lidí. Asi už začínám být stará. (smích)
Říkala jste, že nechcete hrát všechno. Co třeba?
Nemám na stole dvě stě scénářů, abych si z nich vybírala. Ale když nějakou nabídku dostanu, musím se v ní vidět. Nemám potřebu sobě ani ostatním dokazovat, že umím zahrát všechno. Když se v roli necítím, nejdu do ní. Chci hlavně zářit, když už něco hraju, ať to má jiskru. A nemusí to být velká postava, ale chci, aby jí lidi věřili a rádi se na ni dívali. Taky aby mě natáčení bavilo. Jednou jsem dostala nabídku hrát v rámci Shakespearovských slavností. Jiné herečky by okamžitě souhlasily, protože to je prestižní věc, ale já odmítla, věděla jsem, že to není pro mě. To ale neznamená, že nemůžu hrát dramatickou a vážnou roli. Nedávno měl například premiéru film Piargy o vztazích a postavení žen v jedné slovenské vesnici ve třicátých letech minulého století, který rozhodně není komedie. Ale pravda je, že spíš hraju komediálnější úlohy.
Čeští diváci si vás pamatují například z Teorie tygra.
To byla malá role a taky ne komediální. Ale když jsem si ji četla, měla jsem z ní přesně ten pocit, jak jsem říkala. Že mě rozsvítí, nebo já rozsvítím ji. (smích) Hrála jsem taky jednu z manželek v Kurzu manželské touhy. Což nebyla vysloveně komedie, ale v té vážnosti to bylo komické. To mám ráda. Jako divák si vybírám spíš vážnější filmy – dramata, psychologické, politické, historické filmy. Když něco natáčím, a scénář mi to umožňuje, snažím se často rozesmát lidi ze štábu. A když vidím, že se režisér nebo kameramani usmívají, jsem spokojená. Jsem šašek, baví mě vymýšlet něco, čím ostatní rozesměju, v tu chvíli jsem šťastná. Proto miluju kabaret a záleží mi na tom, aby se lidi, když na něj přijdou, cítili dobře. Miluju svou práci, ale neberu ji smrtelně vážně. Mohla bych se snažit získat víc rolí, ale nedělám to, ono vždycky něco přijde. Tedy mohla by přijít nějaká pěkná a klidně větší filmová role, dokud jsem ještě trochu k světu, protože čas letí. (smích)
Přijela jste do Česka jen na skok a zase se vracíte do Bratislavy, nebo tu máte nějakou práci?
Všechno už mám prozatím natočené. Momentálně mě mohou diváci vidět v kinech ve filmu Piargy, pak na obrazovkách v seriálu Dunaj, k vašim službám, což je obdoba vaší Zlaté labutě. Hraju tam menší roli kabaretiérky. Když jsem přišla poprvé na plac, nalíčená a oblečená, režisér se zarazil a povídá: „Vy jste jako opravdová.“ A já mu odpověděla: „Ale já jsem opravdová.“ Zkrátka kabaret mě provází na každém kroku. V tom našem nás teď čekají nějaké provozní změny. Takže na cestu do Egypta jsem vyrazila v ten nejméně vhodný čas, ale o to víc mi udělala dobře. A o to víc práce se na mě navalilo teď. Protože Red Cat Cabaret je – jelikož nemám vlastní rodinu – v podstatě jako moje dítě. Neberu ho jako práci, která mě živí, protože mě živí spíš herecká práce, ale kabaret je vášeň a lidi, kteří jsou s ním spojení, jsou moje rodina. Jsme malý ostrůvek jiného světa uprostřed města. Kromě vášně ale pro mě znamená kabaret i velkou zodpovědnost. A někdy možná i kouli na noze – nemůžu se sebrat a odjet někam třeba na měsíc. Ale milovanou kouli na noze.
Herci si zakládají divadelní společnosti, aby mohli jezdit na zájezdová představení. Proč jste vy založila právě kabaret?
Asi je to volání duše. K hudbě jsem měla vždy blízko, studovala jsem konzervatoř. Můj tatínek je houslista, dědeček hrál na cimbál, babička zpívala. Když jsem žila čtyři roky v New Yorku, byla jsem v prostředí excentrických lidí, různých performerů, tanečníků, burlesky, módních návrhářů… Tam se asi myšlenka na kabaret zrodila. Taky jsem pracovala ve francouzské restauraci a moc mě bavilo mluvit s hosty a věnovat se jim, jako kdyby to byla moje restaurace. Pak se to nějak přirozeně propojilo, toužila jsem po místě, kam se jdou lidi pobavit, sledují krásný program, v němž se propojí různá umění, a zároveň si dají nějaký dobrý drink. Trochu starosvětský prostor, kde se ocitnou v jiném světě a úplně zapomenou na ten svůj. Náš klub je takový obývák pro padesát lidí, je tam úžasná atmosféra. Občas vyrazíme s vystoupením na nějakou soukromou akci, děláme i věci na míru, ale nechceme hrát v kulturních domech, i místo potřebuje mít tu správnou atmosféru – a u nás v klubu je to top. Každá show je trochu jiná, každá má své téma i období, bývají lehce nekorektní, což lidi baví. Nikdy nevíme úplně do detailu, jak se bude večer odvíjet, hodně improvizujeme, protože i diváci u nás hrají velkou roli. Kabaret je asi největší výzva, která mě potkala, nejdůležitější věc, kterou jsem v životě udělala. A která ovlivňuje i mou hereckou profesi. Jak se jednou člověk stane tvůrcem, už mu nestačí být jen hercem, tedy někým pasivním, kdo čeká, až mu někdo nabídne práci. Chce si ji částečně tvořit sám. A já mám spoustu nápadů a plánů, jen na ně musí dozrát čas.
Říkáte, že kabaret je vaše dítě. Je mateřství pro vás už uzavřená kapitola? A jste s tím smířená?
Už ano, protože jsem pro to udělala hodně. Máme v rodině jiné děti, které mám moc ráda a ony jsou rády, že mají mne. Mám se o koho starat. Uvědomila jsem si, že mám v životě tolik štěstí, dostalo se mi tolika darů, že se nebudu rouhat a lkát kvůli jediné věci, která mi nevyšla tak, jak bych si přála. Když jsem si to takhle řekla, pustila tohle téma, které určitě řeší hodně žen kolem čtyřicítky, z hlavy, ulevilo se mi. Možná jsem v minulém životě měla deset dětí a milion trablů a starostí, tak v současném životě děti za odměnu nemám, kdo ví. (smích) Mám svůj život ráda, někdy si sama sobě závidím. Ale všechno, co v životě dostaneme jako dar, je vyvážené něčím, čeho se nám nedostává. Tak to zkrátka je.
Zdroj: Vyšlo v TV Magazínu 13. 3. 2023.
