Máte spokojené manželství, a co víc – čtyři děti. Přitom vy sama jste jedináček – to proto jste jich chtěla mít tolik?
Možná podvědomě. Ale nebyl to plán. Neřekla jsem si v osmnácti, že budu mít velkou rodinu. Mít větší tlupu je fajn. Je to pro ně lepší do života, pomáhají si navzájem. A já nejsem upnutá jen na jedno. Mám teď malou Laru, takže mě tak netrápí, že nejstarší syn se už osamostatňuje. Naše děti jsou od sebe věkově celkem daleko, máme takové minijedináčky. Mně to takhle vyhovuje, aspoň si každého pořádně užiju. Ale zase v šedesáti zdaleka ještě nebudu mít klid. Jiní mají už pohodu, cestují si, kam chtějí...
Ale vy se ani teď moc nelimitujete, nebo ano?
Podle mě jde s dětmi úplně všechno, jen to musíte mít dobře zorganizované. Máme hlídací kamarádku Květu, babičky, Tomáš hlídá, i větší děti. Taky jsem nikdy neuznávala, že bych si jako máma nemohla vyrazit. Ale je fakt, že v práci jsem musela ledasco odřeknout. Vím, že třeba teď nemůžu naskočit do divadla, přes den točit a večer mít představení. Já ale nikdy nebyla velká divadelnice. Vždycky mě víc lákala kamera. Byla jsem i ve skvělém divadelním spolku Háta, kde byla výborná parta, ale to je zájezdové divadlo, kde jste dvanáct hodin v zápřahu – to bych teď už nemohla. Možná někdy později.
I natáčení bývá ale časově náročné, nechybí vám děti, když jste delší dobu pryč?
Samozřejmě úplně nejlíp je mi, když je mám všechny pohromadě. Ale tak na dva dny. Čtrnáct dní na dovolené se všemi bych už nezvládla. Nejsem zběsilá matka, která pořád ukazuje fotky dětí v mobilu. Práci a rodinu odděluju, pracuje se mi tak líp. Při natáčení na Moravě jsem měla pocit, že vůbec děti nemám. I když u nejmladší Lary to úplně nejde, tři dny bez ní je můj rekord. Nebojím se ji někomu nechat, ale pupeční šňůru přece jen cítíte. Ale třeba Štěpánek už jede na 14 dní na soustředění, a já jsem v klidu.
Děláte ještě rozdělené dovolené pro starší a mladší děti?
Dva starší puberťáci už s námi vlastně ani nejezdí. Já jsem sice byla smutná, že na rodinnou dovolenou už nechce ani Sára, ale jede radši ke kamarádce na chatu. Lucián s námi už vůbec tráví minimum času, nanejvýš ho dostanu na dobrý oběd nebo večeři, to má rád. Sára zas miluje nakupování, ale nejen oblečení, dělá se mnou ráda i velké nákupy v potravinách, dokonce i vaří.
Nebylo pro vás jako pro milovnici vína trochu riskantní natáčet seriál mezi vinicemi?
Leda snad ve volném čase, ale při natáčení se vůbec nepilo. Já doufala, že třeba aspoň trošku, ale ani ťuk! Místo bílého vína jsme měli ve skleničkách jablečný džus ředěný vodou a místo červeného rybízový džus.
Ve Vinařích hraje i váš manžel, setkávali jste se na place?
Minimálně. Ale v jiném seriálu, kde mám roli ženy, která změní zásadně život jedné z hlavních postav, spolu jsme víc. Mého filmového manžela hraje právě můj opravdový manžel. Je příšerně žárlivý a bude mi dost komplikovat život.
Nedá mi, abych se nezeptala, jestli je takový i ve skutečnosti?
Naopak, Tomáš nežárlí vůbec. A pokud ano, tak to v žádném případě na sobě nedává znát.
Kupuje vám dárky?
Koupil mi krásné hodinky a kabelku. Opravdu mě překvapil, protože běžně dostávám spíš to, co zrovna potřebujeme. Už mám za sebou zahrádku na auto, autorádio, zahradní sekačku. Nejosobnější dárek, co jsem dostala, byly pánve. Ale perfektní. Tentokrát se ale Tomáš překonal. Ještě slíbil, že mě vezme na večeři, kde pořádně oslavíme naše výročí. Já mu pořídila kóji v mikulovském sklepení, kde bude mít uložená svá vína.
Vy posíláte manžela do vinného sklípku? Nebojíte se, že tam pak bude pořád?
Ani ne, degustace se pořádají jednou za čtvrt roku. A hlavně – já tam budu jezdit s ním!
On by ale byl radši, kdybyste s ním jezdila na snowboardu – zkusíte to?
Abych řekla pravdu, moc se mi nechce. Vlastně se mi vůbec nechce začínat něco nového, co neumím. Baví mě výtvarné činnosti, rukodělné práce, interiér, tam si dokážu představit nějaké zdokonalování. Vlastně se mi možná nechce něco začínat fyzicky. Asi jsem líná. I když teď musím začít cvičit! Po čtyřicítce už to jen tak samo nejde.
V galerii si můžete prohlédnout bydlení Lucie Benešové a Tomáše Matonohy.