Autora hitu Perfect day poslali rodiče na elektrošoky, měly z něj udělat muže

Lou Reed a Václav Havel

Americký zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista, básník a příležitostný herec Lou Reed (†71) byl stejný jako jeho písně. Pokusy o kontakt zarazil v zárodku zamračeným pohledem a jízlivý úšklebek odhalil pěkně ostré špičáky. Jenže šlo jen o obrannou fasádu citlivého nitra. Stejně tak jeho texty jsou plné násilí, drog a bezútěšnosti, ale mnohdy je doprovází tak křehká melodie, až zapomínáte dýchat.

Lewis Allan Reed měl za sebou život rebela a provokovat nepřestával ani v kmetském věku. K pozici zlobivého dítěte světové hudební scény byl snad přímo předurčen. Narodil se v březnu 1942 v newyorském Brooklynu do středostavovské židovské rodiny. Když mu bylo 10 let, přestěhovali se na předměstí do oblasti Freeport na Long Islandu. Lewis, nadějný atlet a basketbalista, byl vzorný synek přesně do té chvíle, kdy si v polovině 50. let poprvé naladil rozhlasovou stanici vysílající rock’n’roll. Hříšné zvuky zcela proměnily jeho pohled na svět.

Léčba elektrošokem

Dokonce tak zásadně, že ho rodiče v roce 1956 poslali na psychiatrii na elektrošoky, které ho měly zbavit nezkrotnosti, chuligánství a homosexuálního chování.

„Strčí ti takové něco do krku, aby sis nespolkl jazyk, a nasadí ti elektrovody na hlavu. Tohle se v Rockland Country doporučovalo na zahánění homosexuálních sklonů. Efekt je jediný: ztratíš paměť a stane se z tebe jen tak na nic vegetující bytost. Nemůžeš si přečíst knížku, protože se dostaneš na stránku sedmnáct a musíš se zase hned vrátit na stránku jedna,“ popsal Lou otřesný zážitek, jehož výsledkem bylo odcizení se s rodinou a odchod z domova.

Reedovou novou adresou se stala univerzita v Syrakusách, kde studoval žurnalistiku, tvůrčí psaní a filmovou režii. Po promoci se obratně vyhnul odvodu do armády, když po komisi žádal co nejvíce zbraní, aby mohl „postřílet celou Čínu“. Služba v uniformě totiž nebyla pro mladíka trávícího nejvíce času v garážích na zkouškách svých kapel nijak lákavá představa. První viditelnou stopu na hudební scéně zanechal se skupinou Primitives, ovšem zcela zásadní pro něj bylo až setkání s velšským avantgardním muzikantem Johnem Calem, s nímž v roce 1966 založil legendární Velvet Underground.

Caleovo experimentování vhodně doplňovala Reedova divokost a tuto zvláštní směs kořenil vemlouvavý hlas německé zpěvačky Nico. Kapela se nedočkala zářivých komerčních úspěchů, ale jednou provždy ovlivnila hudební podzemí; těží z ní i současné mladé experimentální party.

Bez Warhola jsem jako bez ruky

Možná by Velveti nedosáhli zmíněného věhlasu, kdyby neokouzlili popartového výtvarníka a guru všech excentriků Andyho Warhola, jenž skupinu přizval do svého ulítlého studia Factory a pasoval se do pozice manažera.

„Abych řekl pravdu, nebyl to dobrý manažer ničeho, natož sebe samého, ale tohle jsme po něm ani nepožadovali. Nechal nás dělat, co jsme chtěli, do ničeho nás necpal. Všechno, co Andy udělal nebo napsal, bylo zajímavé. Byl charizmatický a nesmírně inteligentní, což je dobrá kombinace. Mám rád chytré lidi. Čím jsem starší, tím víc se mi po Andym stýská. Protože když se znáte s přáteli, kteří vám dokážou něco dát, myslím vaši duši, tak jste pak bez nich jako bez ruky,“ komentoval muzikant svůj vztah k Warholovi (zemřel v roce 1987).

Lou Reed odešel z Velvet Underground po čtyřech letech plodných na tvorbu, ale i na hádky s Johnem Calem. Na sólové dráze pokračoval v psaní písní o lidech z okraje společnosti, nemocných AIDS, narkomanech, prostitutkách, gamblerech…

„Všichni, my i ti mladí, ztrácíme své blízké kvůli drogám a AIDS. Mně se to stalo také, navíc jsem měl dojem, že neexistuje hudba, která by něco tak smutného patřičně a důstojně připomenula,“ zamýšlí se muzikant. Ostatně ani jemu nebylo vždy hej. Své stavy úzkosti, strachu a osamělosti řešil narkotiky či alkoholem a dlouhá období býval pod jejich neustálým vlivem. „Všechno má svoje nahoře a dole, horní a dolní patro. Takový je život, takový je svět. Já žiju v rytmu nahoru - dolů, nahoru - dolů.

Ale jednou za čas se tak hrozivě propadnu, tak šíleně, že lezu po zdi a málem bych se z toho zbláznil. V takových chvílích se urputně snažím, dokud se z tohoto propastného dole alespoň trošku nevyhrabu. A pak si řeknu:,Hele, já jsem to zvládl!‘“

Hlavně dělat rámus

O svém partnerském životě Lou téměř nic neprozradí, on totiž obecně mluví se zástupci médií jen poskrovnu. „Novináři jsou k ničemu. Ptají se vždycky jenom na to, co nechci komentovat, skutečně důležitá témata je nezajímají,“ vysvětluje.

Jeho první manželství s britskou módní návrhářkou Sylvií Morales skončilo po 14 letech, koncem 90. let se spřátelil s hudebnicí Laurií Andersen.

„Pomáhá mi všemi představitelnými způsoby. Zahraju jí novou písničku a hned se ptám:,Ano, nebo ne?‘ Jsem zvědavý na názory lidí, jichž si vážím. I když Laurie pracuje jinak než já. Nezajímají ji třeba zesilovače, zatímco já se rád potýkám s věcmi, které dělají rámus.“ „Rámus“ má Lou rád také na politické scéně. Jeho protesty jsou slyšet tam, kde dochází k bezpráví, fandí vzbouřením mladých proti zatuchlým establishmentům. „Je dobré vidět studenty v akci - když oni nejsou aktivní, tak se nic nemění.“

Není tedy divu, že rockera nadchla také naše sametová revoluce. Hned v roce 1990 se vydal do Prahy pořídit pro prestižní časopis Rolling Stone rozhovor s Václavem Havlem. Vzniklo tak neobyčejné přátelství, jež trvalo až do posledních dnů našeho bývalého prezidenta.

Lou Reed (†71)

  • Jeho nejznámější píseň Perfect Day pronikla také u nás do komerčního rozhlasového éteru.
  • Byl velký fanda motorek značky Harley-Davidson.
  • 30 let cvičil čínské bojové umění tchaj-ti, jehož byl zaníceným propagátorem.
  • V 70. letech se před celým světem zastal českých hudebníků z kapely The Plastic People of the Universe, když byli odsouzeni komunistickým režimem.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky