Liz toho za svůj život stihla už mnoho. Co by měla žena stihnout do 50, najdete v galerii.
Liz Murray se narodila chudým a drogově závislým rodičům z Bronxu. Matka byla navíc schizofrenička, částečně slepá vinou degenerativního onemocnění, jímž od narození trpěla.
Nejčastějším obrázkem, který Liz od svých tří let vnímala, bylo, jak rodiče několikrát za den rozložili na stole potřebné náležitosti a nedočkavě mířili k rauši. Ona a starší sestra zůstávaly špinavé a hladové. Přežívaly na sendvičích a majonéze. Občas byla jejich jediným jídlem za celý den kostka ledu, pasta na zuby nebo psí paštika. Když neměly ani nic z toho, klepaly na dveře sousedů, kteří na tom byli podobně. Žili ze státních dávek v neutěšených podmínkách, většinou také silně závislí na drogách. Navzdory krutosti dětství cítila Liz k rodičům lásku. Ve svém životě měla alespoň jistotu, že v noci budou všichni pod jednou střechou, matka stočená u jejich nohou, poté, co obě své dcery políbila a řekla jim, že jsou to nejlepší, co ji v životě potkalo…
„Máma nás milovala celým srdcem. Jen byla nemocná. Vzpomínám, že mi jednou babička poslala k narozeninám pět dolarů,“ vyprávěla už jako dospělá na jedné ze svých přednášek. „Jenže maminka je hned zabavila k nákupu svých drog. Když pak měla světlou chvilku, plakala a prosila mě o odpuštění. – Lizzy, já nejsem žádné monstrum, říkala. Já to jen nedokážu zastavit. Odpusť mi, miláčku…“
Liz neměla co odpustit. Na maminku se nikdy nezlobila. Ani když pro peníze na drogy prodala dívčin jediný zimní kabát.
PŘERUŠIT CYKLUS BEZMOCNOSTI
Stejně jako ostatní děti i Liz v šesti letech nastoupila do školy. Ačkoli se snažila být dobrou žákyní, nefungovalo to. Žila ve vyhlášeném „domě hrůzy“, byla špinavá, zavšivená a zapáchala.
Všichni se od ní štítivě odtahovali. Hanba nakonec dívku donutila požádat matku, aby už do školy chodit nemusela. Ta jí to bez problémů dovolila. Měla totiž úplně jiné starosti. V té době už totiž byla HIV pozitivní a její nemoc si pomalu začala vybírat další daň na jejím beztak dost zbídačeném těle. Po čase skončila v nemocnici. Lizzy se svým otcem, silně závislým na heroinu, se dál protloukala životem. Chvíli pobývala u něho, chvíli v zařízení pro problémové dívky, často na ulici. Jediným jejím majetkem byla encyklopedie, kterou našla u sousedů v popelnici. Ráda si v ní četla. Kromě toho vybírala odpadkové koše, dojídala vyhozené zbytky jídla, hlad ji donutil i krást. Večer co večer hledala v podchodech místo na spaní, kde by se v bezpečí dočkala rána. Občas spala na lavičkách v parku, na zastávkách, u pochybných přátel. Na ulici se později dozvěděla i o smrti matky.
„Viděla jsem ji v nemocnici tři týdny před smrtí. Měla tuberkulózu, byla úplně žlutá. Už na mě skoro nereagovala. Nepřipouštěla jsem si, že je to naposledy, co ji vidím. Pohřbili jsme ji ve skromné rakvi, na niž kdosi napsal nesprávné jméno…“
Když se Liz z události vzpamatovala, věděla jediné: je na čase přerušit cyklus bezmocnosti.
„Bylo jasné, že maminku zpátky nevrátím. Že není v mých silách uzdravit otce a zachránit ho před stejným koncem, jaký potkal ji. Ale byla jsem přesvědčená, že něco udělat mohu…“
Rozhodla se, že půjde na střední školu, přestože byla obyčejnou špinavou bezdomovkyní.
Po mnoha odmítnutích ji nakonec přijali v „alternativní“ Humanitní přípravné akademii v Chelsea na Manhattanu. „Přišla jsem tam zlomená, bez základních návyků, teoreticky coby absolventka základní školy, ale prakticky bez formálního vzdělání. Všechno pro mě bylo nové. Ale začala jsem poznávat lepší stránky života. – Podporu neziskových organizací, teplé jídlo každý den, chápající učitele. Spala jsem na chodbě nebo na zemi v pokoji v domě svého známého a každé ráno si říkala, že už do školy nepůjdu, že to nezvládnu. Ale vzápětí jsem se silnějším hlasem okřikla: Teď to nesmíš vzdát!“
SÁHNOUT SI NA HVĚZDY
Liz se ve škole dařilo tak, jako by absolvovala základní školu s veškerou pečlivostí. Zodpovědnost jí nedovolila jakkoli polevit. Dokonce ji jednou vybrali coby úspěšnou studentku, a za odměnu jela s těmi nejlepšími na exkurzi Harvardovy univerzity. Byla poprvé mimo New York. Když spatřila tu prestižní školu, pocítila touhu sáhnout si až na hvězdy.
Coby bezdomovkyně neschopná zaplatit náklady spojené se studiem, ubytováním a stravou měla jedinou možnost. Ucházet se o stipendium New York Times, které se každoročně udělovalo několika nejlepším studentům.
New York Times tehdy ani neznala, nikdy je nečetla…
Podmínkou žádosti bylo sepsat esej o překážkách, jimž musela čelit, aby dosáhla akademické úrovně. Bylo to poprvé, co se svěřila se svým příběhem všem učitelům, spolužákům, ale i čtenářům slavného periodika. Všichni se za ni postavili. Nejenže získala stipendium, ale lidé, dojatí silným příběhem neznámé dívky, vybrali na její podporu 200 000 dolarů.
Střední školu ukončila Liz s průměrem A, tedy s tím nejlepším možným hodnocením. Složení úspěšných zkoušek nutných k přijetí na univerzitu snů pro ni bylo zdoláním životní osmitisícovky. Od té chvíle měla definitivně vyhráno. Studovala zodpovědně a s vděčností. Přesto, když umíral její otec na AIDS, neváhala univerzitu na čas opustit, aby se o něj postarala. Po jeho smrti se vrátila zpět. Vystudovala psychologii, později získala doktorát.
Hned po absolvování školy založila společnost Manifest Living, pořádající workshopy po celém světě, které mají pomáhat k tomu, aby každý člověk a za každých podmínek dokázal udělat svůj život mimořádným. Vydala autobiografickou knížku, jež se stala světovým bestsellerem.
Podle jejího životního příběhu byl natočen úspěšný film Bez domova nominovaný na tři ceny Emmy. Za svým životním úspěchem vidí především fakt, že nikdy necítila hořkost a nenávist. Jen víru, že na každého v životě někdy čeká štěstí.
ZÁZRAKY SE DĚJÍ
Dnes žije s manželem a dvěma dětmi v New Yorku, ale na svoji minulost nezapomíná. Spolupracuje s nadací „Požehnání v batohu“, která posílá v pátek ze školy chudé děti domů s batohy plnými jídla, aby se přes víkend najedly, když nebude fungovat jídelna. Sama nejlépe ví, jak moc velká to je pomoc. Její stolek zdobí černobílá fotografie maminky. „Mám jen tuhle jedinou její fotografii,“ říká. „Má na ní 17 let, krásné kudrnaté vlasy a zářící oči. Ale dobře vím, že tehdy už byla čtyři roky na drogách. Jako nejstarší ze čtyř dětí despotického otce závislého na alkoholu a schizofrenické matky našla útěchu v kouření trávy, aby se odpoutala od krutosti všedního dne. Později přešla na heroin a vydělávala si prostitucí. Táta byl jedním z jejích dodavatelů. Tak se poznali. I on byl synem násilnického alkoholika, i když jeho maminka se snažila zajistit mu co nejlepší vzdělání. Dokonce absolvoval několik semestrů psychologie. Jenže pak ho drogy stáhly na dno…“
Liz měla všechny předpoklady zůstat u dna také. Místo toho získává ocenění od Bílého domu, vystupuje na významných akcích společně s Michailem Gorbačovem, Tony Blairem a dalajlámou, je poctěná čestnými doktoráty.
A jako psycholožka dobře ví, že i zákonitosti lidských duší občas ustupují zázrakům.
Liz Murray
TAK ŠEL ČAS
1980 - Narodila se 23. září.
1995 - Její matka umírá na AIDS.
2000 - Získává stipendium New York Times.
2006 - Její otec umírá na AIDS.
2008 - Absolvovala obor psychologie na Harvardově univerzitě.
2009 - Zakládá společnost Manifest Living.
2010 - Její knižně vydané paměti se stávají bestsellerem.
2013 - Získává čestný doktorát na Merrimack College.
