Linda Rybová: Konečně jsem pryč ze škatulky hodných holek

Zdroj:

Po pohádkových postavách a hodných slečnách Lindě Rybové (36) režiséři nabízejí role přísných právniček. Ta poslední, státní zástupkyně Ivana Pánková v seriálu Cesty domů, je navíc největší mrcha, jakou dnes můžete na obrazovkách vidět. Ale začaly jsme o něčem jiném…

Na začátku zimy jste mi říkala, že se nemůžete dočkat jara. Letos asi moc spokojená nejste, když každou chvíli prší.

A co ty dny, kdy bylo extrémně nádherně? Po ulicích chodili bláznivě šťastní lidé. Zima byla mírná, teď si trochu zaprší a pak už bude nádherně! Každý rok si říkám, jak je neuvěřitelné, co to Slunce umí – během hodiny mají všichni dobrou náladu.

Jak je na vesnici o deštivých víkendech?

Děti si vezmou holiny a není problém.

Nejste úzkostná matka, která pořád hlídá, jestli nejsou špinavé a mokré?

Špinavé jsou, nemám šanci je uhlídat. A mokré? Nerada bych, aby byly nemocné, ale trochu jsem v úzkostlivosti polevila, nedá se to vydržet dlouho. Taky jsou větší, tak si říkám, že když jim bude zima, přijdou.

Máte zvířata?

Kočku. Začala jako venkovní, teď je s námi vevnitř.

Děti nežadoní, že chtějí pejska?

Pejska, koníčka, myši, křečky… Vysvětluju jim, že když máme kočku, je těžké pořizovat další zvířátko. Kočka by myšky lovila a pes by jednou ulovil kočku. Zatím rozšiřování zvěřince úspěšně oddalujeme.

Vy jste jako pražské dítě měla zvířata?

Chtěla jsem je, ale neměla. Nejen kvůli Praze, ségra je alergická, takže to nešlo.

Začnete hrát na piano jakoby v temných tónech, má je v sobě každý. Pak se snažíte najít motivaci konání té postavy a pomůžete si předobrazy – vzpomenete si na lidi, ze kterých si postavu složíte. To se mi výborně osvědčilo. Tentokrát je to těžší, protož takhle zlou ženu jsem naštěstí nikdy zblízka nepoznala.

Jste ráda, že jste se dostala ze škatulky hodných holek?

Jasně! I když je to trochu víc práce… (smích) Člověk nemůže přijít na natáčení a víceméně vycházet ze sebe. V poslední době mám štěstí na emancipované právničky, které nejsou dvakrát milé. Tahle je vrchol.

Co vám dává divadlo?

Je živé. Hrajete pokaždé totéž, ale jinak. Můžete si vymyslet něco pevně daného a zároveň improvizovat. Zkouší se, člověk přesně ví, odkud kam jde, kde příběh skončí, kam se posune postava - to u denního seriálu netušíte. Kdybych měla jenom točit a nemít divadlo, bylo by to pro mě nevyvážené. Mám díkybohu štěstí, že hraju s lidmi, které mám ráda, věci, co mě baví.

Proto nejste v angažmá, abyste nemusela hrát všechno, co dostanete za úkol?

Je to jeden z důvodů. Když už bych někam šla, tak proto, že bych tam chtěla patřit. Kvůli stavu duše, to je pro mě smysl. Pak je důležitý čas. Se třemi dětmi bych si sama před sebou těžko zodpovídala, že dělám něco, kde mě nebaví hra, režisér ani postava.

Kdy vás herectví nadchlo? Odmalička jste přece chtěla být baletka…

Když jsem začala točit dětský film a balet pro mě přestal fungovat jako kouzelná věc, bylo mi třináct. Okamžik, kdy jsem pochopila, že mě herectví baví a co mě na něm láká, si vybavuju úplně přesně: ve třeťáku na konzervatoři jsme měli dialog z Tramvaje do stanice touha. Zabloudila jsem do úplně jiných sfér, těžko se to popisuje. Začnou se dít věci, které člověk nemá úplně v moci a není sám sebou.

Stává se vám to často?

Občas. Pak jsou další věci okolo, kdy všechno funguje a celé se to rozsvítí. Kvůli tomu má hraní smysl. Jako v životě: stane se, že na chvilku máte pocit absolutního štěstí.

Co vás teď čeká?

Možná zkoušení v divadle, ještě to nevím jistě. A hlavně život, který už jsem zapomněla. Staronový život. Nejradši bych poslouchala hudbu, dívala se na filmy a spala, protože tím pádem i snila. To jsem dělala do pětadvaceti. Teď mám život obohacený vším, co mě potkalo. A taky mě čeká jaro a léto. Taky zázrak. Budu si určitě číst knížky. Těším se.

Nechci vás otrávit, ale taky puberta se dostaví.

To já samozřejmě vím. Počítám s ní, za pár let. Teď si opravdu užívám to překvapení, jak se mi život změnil ze dne na den. Mám tu zkušenost, že takhle ve skocích vyspívají děti: ráno se vzbudí a jsou jiné. Jedno období skončilo, což je krásné a zároveň i smutné. David se kouká na děti a vzdychá, že by zastavil čas.

Chápu to. Stejně jako vím, že pravděpodobně nebudu mít čtvrté dítě, ale i kdybych ho měla, už to nebude tak zásadní pocit jako s prvním miminkem, ta chráněnost, semknutost, naplnění, víra, že všechno dobře dopadne. S dalšími dětmi už to bohužel tak nefunguje, jak moc se povinnosti nabalují, už není možné užívat si tu sladkou nevědomost.

Včera jsme byli na zájezdě s představením Opona nahoru! Je výborné, že nás je pět žen, v autě máme vždycky co řešit. Hraje tam i Káča Winterová, moje nejlepší kamarádka, a říkala, že by taky chtěla v životě zažít takové to „Pamatuješ, jak jsme u vás byli poprvé s Matýskem?“ To je její první syn. Přesně jsem věděla, o čem mluví.

Dnes je běžné mít děti ve čtyřiceti.

Ano, nikomu to nerozmlouvám, ale dnešní trend mít první dítě v pětatřiceti mi nepřipadá dobrý. Děti potřebují spoustu energie. Když dnes vidím lidi, kteří si pořizují děti ve dvaceti, fandím jim, jsou frajeři. Tělo je v nejlepší kondici, pak stárne. Jenomže psychicky a ekonomicky zřejmě připravení nejsou.

Kdo by čekal, až bude připravený psychicky, možná by nikdy děti neměl. Vždycky jsem si myslela, jak moji rodiče mají všechno srovnané, vyřešené a pak jsem zjistila, že jsem byla naivní. A ekonomicky? Nejvíc dětí mají nejchudší rodiny. Jsme rozmazlení, to je ten problém. Kdy naposledy někdo ve střední Evropě zemřel hlady?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky