Lilia Khousnoutdinová: Peníze přinášejí štěstí jen do určité úrovně příjmu

Lilia Khousnoutdinová
Lilia Khousnoutdinová
Zdroj: Profimedia
Lilia Khousnoutdinová

Lilie Khousnoutdinové (31) se v rozhovoru rozpovídala o štěstí, o tom, co jí dělá šťastnou a co spíš debatou o tom, co jsou naše společenské hodnoty.  

Lilia představila výzkum, který ukazuje, jak jsou na tom se štěstím Češi. Základy vycházejí už z šetření z roku 2017 – výsledky se totiž do roku 2019 moc nezměnily (a když, tak jen v řádu procent). Výraznější změnu pak organizátorka projektu Šťastné Česko očekává až letos.

Lilio, dá se štěstí vůbec změřit?

Štěstí jako takové je natolik subjektivní a komplexní pojem, že je těžké zachytit jej v číslech. Co ale měřit můžeme, je to, jak lidé subjektivně vnímají svou vlastní míru štěstí, a také podmínky ke štěstí, které v životě mají. Jak definujeme takové podmínky, tedy co považujeme za předpoklady pro šťastnější život, bude mít logicky obrovský vliv na výsledky. Celá tato oblast je tedy spíš debatou o našich společenských hodnotách.

Letos pořádáte konferenci Šťastné Česko. Spojila jste se s agenturou STEM a opíráte se hlavně o výzkum štěstí z roku 2017 – nebojíte se, že zub času zahlodal a tyto výsledky už na českou populaci dávno nesedí?

Určité tendence jsou podle mě dost stabilní a jen tak se nezmění. A samozřejmě máme výzkumy z roku 2018 a 2019. Znovu plánujeme měřit i letos.

Co vás na výsledcích vašeho výzkumu štěstí nejvíc překvapilo?

Například jsme nečekali, že nejbohatší skupina bude vykazovat větší tendenci k pocitům velkého neštěstí než skupina lidí solidně zajištěných. Dává to podnět k mnoha zamyšlením. Osobně mě překvapilo, že docela dobře dopadly matky na mateřské, osobně jsem očekávala, že to bude mnohem méně šťastná kategorie.

Vyšlo vám z výzkumu něco, co je v přímém rozporu s vašimi zkušenostmi?

Ani ne, bavíme se vždy o průměrných hodnotách, což v žádném případě neznamená, že by se individuální případy nemohly lišit, nebo být přímo v rozporu.

Dají se výsledky bagatelizovat i tak, že nejšťastnější jsou lidé s vysokoškolským vzděláním, v manažerských pozicích a dobře finančně zajištění?

Ano, lze to vyložit i takto. Čísla poukazují na korelace, ale kauzalitu musíme hledat. Jde také například říct, že lidé, kteří mají vysokoškolské vzdělání, mají větší přehled o světě, uvědomují si, že se mají dobře, a tím pádem mají i důvod cítit vděčnost a pokoru.

Z vašich dat vyplynulo, že čím víc se jedinec považuje za šťastnějšího, tím lepší má postavení v práci. Výjimku tvořili lidé v domácnosti – ti se považovali za prakticky stejně šťastné jako vrcholoví manažeři. Čím si to vysvětlujete?

Nejsem si jistá, že souhlasím s tímto výkladem. Ostatně, kam bychom zařadili kategorii podnikatel/živnostník? Může to být role, která je podobná práci vrcholového manažera, nebo také paní na úklid, která dělá jako OSVČ. Pro mě je například zajímavé, že právě tato kategorie, byť v českém prostředí nemá úplně nejpříznivější podmínky, když to srovnáme například s podporou podnikatelům, kterou nabízejí jiné státy, patří mezi velice šťastné. Osobně bych se přikláněla k výkladu, že je to skupina, kde je větší šance, že člověk dělá v oboru, který ho opravdu zajímá nebo baví.

Z Bhútánu jste přivezla pojem „hrubé národní štěstí“ – které se tam seriózně měří. Oproti tomu západní civilizace se opírají o to, jestli se mají dobře, spíš o HDP. Jak se díváte na souvislost těchto ukazatelů?

Řekla bych, že na Západě už delší dobu hledáme podobný systém, který by nám dovolil měřit rozvoj komplexněji. Bhútánské HDS tak bylo jednou z inspirací pro Human Development Index OSN, ale světově se dnes můžeme bavit o desítkách systémů, které měří štěstí nebo spokojenost.

Říká se, že si štěstí za peníze nekoupíme. Čím je tedy podle vás dané, že lidé, kteří sami sebe označili za dobře finančně zajištěné, se zároveň považují i za šťastnější?

Platí to do určité úrovně příjmu, což je pochopitelné. Lidé, kteří se bojí, zda budou mít na nájem, jídlo a základní vybavení pro děti do školy, budou mít samozřejmě náročnější podmínky k tomu, aby se cítili šťastně. Když se zvýší příjem a opadnou takové starosti, tak je jasné, že budou pravděpodobně šťastnější. Nicméně tato tendence přestává platit, jakmile dosáhneme určité hladiny příjmů. Tam najednou pozorujeme velice kuriózní jev – když se již dobře zajištěnému jedinci zvedne příjem, tak nejenže průměr štěstí klesne, ale výrazně se zvýší podíl velice nešťastných. Tedy pozorujeme určitou velice zajímavou polarizaci. Dle mého osobního názoru se to dá vysvětlit tím, že pokud má člověk dobře postavený život, rodinu, práci, kterou má rád, pak může velmi vysoký příjem podporovat všechno, co ho těší a celý jeho šťastný systém posiluje. Naopak, pokud se bavíme o někom, kdo v životě řeší primárně jen peníze, v práci trpí a rodina se mu rozpadla, zvýšení příjmu může být spíš důvodem k depresi, kdy si uvědomí, že velké peníze štěstí skutečně samy o sobě nepřinášejí.

Do Bhútánu jste se prý dostala tak, že jste na Oxfordu studovala s bhútánským princem. Byl šťastný? Jak se díval na život v konzumní západní Evropě? Netrpěl?

Na Oxfordu jsem měla více kamarádů z Bhútánu, ale nechci mluvit ani za jednoho z nich. Co mi přijde jako důležitý indikátor, je to, že všichni Bhútánci, které znám a kteří vystudovali nejprestižnější školy v Evropě a třeba měli i výjimečně úspěšnou kariéru, se vždy chtěli nakonec vrátit do Bhútánu. I přes fantastický evropský komfort, vysoké platy a prestiž bylo kouzlo domova nade vše.

Lze vůbec porovnávat postoj k životu v Bhútánu a v Čechách? Česká republika má osmkrát vyšší nominální HDP na hlavu (pokud přihlédneme ke kupní síle, je i tak pořád čtyřikrát vyšší). Nejde zkrátka o dva světy a dva velmi odlišné přístupy k životu?

Souhlasím. Porovnávat mi přijde úplně zbytečné. Spíš si můžeme vyjmenovat inspirace a know-how v oblastech, kde jedna země umí něco víc. V Čechách máme technologie, peníze, vědecké poznatky, které můžeme nabídnout. Na druhé straně je Bhútán absolutní špičkou v otázkách ochrany životního prostředí a zachování biodiverzity, tedy tam se můžeme zase nechat inspirovat my.

Bhútán je země velmi uzavřená, drží si své tradice a rozhodně nejde o masovou turistickou destinaci… Může podle vás i jakási neznalost okolního světa přispět k tomu, že jsou tam lidé šťastnější?

Svým způsobem ano, ale řekla bych to trochu jinak. Dokud se Bhútán držel v izolaci od světa, žádné srovnávání nemuseli řešit. Dnes určitá vrstva mladých lidí, převážně díky snadno dostupnému internetu, skutečně podléhá určité iluzi dokonalého Západu nebo Ameriky, což vede k frustraci. Nicméně Bhútánci, kteří měli možnost cestovat a kteří měli i možnost žít delší dobu na Západě, si naopak začínají víc vážit toho, co mají doma.

Dá se tohle pravidlo aplikovat i na sociální sítě – tedy, že někteří jejich uživatelé pociťují nepohodu, protože nemají vše, co na nich vidí – ať už jde o materiální věci, nebo třeba instagramově dokonalý vztah? Zkoumali jste dopad internetu a sociálních sítí na štěstí? Jaký je na to váš soukromý názor?

Osobně jsem se na žádném takovém výzkumu nepodílela. O dopad sociálních sítí se ale zajímám hlavně jako rodič – a často je děsivý. Myslím, že je to podobné jako s tím štěstím v Bhútánu – na první pohled dokonalá realita jiných může zavinit pocity méněcennosti a depresi. Já jsem určitě nejšťastnější, když jsem off-line. A nejlépe, když je zároveň off-line i partner. Pro nás takové dovolené bez vlivu okolního světa vždycky byly ty nejkrásnější a nejzásadnější pro vývoj vztahu.

Co činí šťastnou vás?

Milovat a tvořit. Naplňující partnerský vztah, zdravá, fungující, šťastná rodina. To je základ. Zároveň já osobně potřebuji tvořit, a to nejlépe s pocitem svobody a zároveň jisté smysluplnosti, dělám jen to, u čeho věřím, že to může přispívat k dobrému a lepšímu světu.

Co vám na pocitu štěstí naopak ubírá?

Úplně nejvíc mě demotivuje porušování dohod a lež. Myslím si, že pravda a čestné chování jsou základ všeho dobrého.

Česká republika byla v rámci World Happiness Report 2020, který publikuje OSN, vyhlášena devatenáctou nejšťastnější zemí na světě. Čím si vysvětlujete, že v té první dvacítce Bhútán nebyl, i přestože jej považujete za zemi, kde vládě na štěstí obyvatel záleží a provádí tady na něj i pravidelné výzkumy?

Vždycky záleží na tom, co měříme a jak to měříme. Pokud klademe velký důraz na životní prostředí, tak Bhútán okamžitě stoupá, pokud zase dáváme větší váhu faktorům, které jsou přímo závislé na ekonomice, klesá. Vlastně celý koncept měření štěstí je spíš debata o tom, co jsou naše společenské hodnoty – co je dostatečně důležité, abychom to měřili jako indikátor. Věřím, že dnes v Čechách jsme právě v době, i kvůli koronakrizi, kdy se hodně ptáme sami sebe na to, co je opravdu důležité a jaké zbytečné nebo škodlivé zvyky, ať už individuální nebo společenské, je potřeba pustit. Právě zde můžou posloužit koncepty typu „hrubé domácí štěstí“ jako inspirace a výchozí bod, odkud takovou konverzaci začít.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky