Když jsem LIBUŠCE VOJTKOVÉ (31) telefonovala kvůli domluvení rozhovoru, měla právě hodinu tance… „Učím herecké třídy na konzervatoři taneční pohyb. Dělám to druhým rokem a baví mě to. Někteří jsou moc šikovní,“ chválila své svěřence. Ne všechno v životě téhle sympatické mladé dámy je ale tak skvělé...

Máš u studentů autoritu?
Řekla bych, že ano. Samozřejmě se snažím k nim přistupovat spíš přátelsky, ale třeba tykání jsem nezavedla, abychom měli určitý odstup, přece jen jsou to puberťáci. Ale až na pár jedinců je to v pohodě.

Jsou to zadní vrátka, kdybys končila v divadle?
Tak trochu. Já jsem učit vlastně nikdy nechtěla, ale tuhle nabídku jsem přijala. Neučím denně, těch hodin není tolik, aby se mi to zprotivilo. Našla jsem v tom naopak zálibu. Taky mě baví, když můžu dělat víc věcí současně.

Věnuješ se tedy i dalším aktivitám?
Ještě pracuju v jednom kosmetickém salonu. Tam se to teprve rozvíjí, pomalu nabírám klientelu. Konkrétně se věnuju kosmetice, kmenovým buňkám a pracuju i s nějakými omlazujícími přístroji. Nejraději ale dělám rukama.

Kde ses tenhle obor naučila?
Udělala jsem si tříměsíční kurz s certifikátem a potom mnoho dalších školení na přístroje. A když moje kamarádka s manželem otevřeli na Vinohradech salon, vrhla jsem se do praxe.

A když už jsi taková multifunkční, nechystáš se jezdit závody na lodích jako tvůj přítel?
Tak bych to úplně neviděla… (úsměv) Jsem sice nadšená pro každý adrenalin, ale právě vzhledem ke svým obtížím se zády nejsem úplně vhodný typ pro tahání lodních lan. Na loď vyjedu spíš rekreačně jako podpora, ne jako závodník.

Bydlíte spolu?
Zatím ne. Já jsem v Říčanech a Ivan v Dejvicích. Je to teď trochu komplikovanější, protože v srpnu se zjistilo, že Matýsek trpí dětskou cukrovkou, tak jsme měli jiné starosti než se stěhovat.

Jak jste to zjistili?
Matýsek jevil jasné příznaky – pořád měl strašnou žízeň, hodně jedl a přitom hubnul, byl unavený. Najednou to prostě nebyl Máťa. Byli jsme na testech, které vyšly normálně, ale po dovolené se ten stav ještě zhoršil, takže se testy zopakovaly a tam už vyšel ten cukr špatně. Strávili jsme sedm dní v Motole a dozvěděli se, že má cukrovku prvního typu a musí se mu píchat čtyřikrát denně inzulín.

Jak to Matýsek nese?
Z nás všech nejlíp. Je optimista a srovnal se s tím. Už je to celé takový automatický každodenní proces. Ale ta představa, že je to na celý život, mě samozřejmě hrozně mrzí. Ale doufám ve vědu a věřím v zázrak. Třeba takový, že za pár let se bude inzulín podávat nějakým příjemnějším způsobem.

Teď ses ale musela naučit ten stávající způsob…

Ano, těch sedm dní v nemocnici v Motole se mi velmi pečlivě věnovali a chci jim za to moc poděkovat. První dva dny to byla noční můra, ale pak jsem se snažila věnovat tomu veškerou pozornost. Sama jehly nesnáším, při odběrech krve omdlívám. Musela jsem překonat sama sebe, ovšem když jsem to dokázala, získala jsem takový pocit klidu. Pocit, že jsem schopná pomoct. Teď se do nemocnice na kontroly vracíme s úsměvem, Mates objímá sestřičky a mně dávají pocit, že tam mám zastání, že kdyby se něco dělo, mám kam jet.

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Story, které je právě na novinových stáncích.